Print this page

Sto let Svazu Čechů XXIX – Problémy osmdesátých let

  • Posted on:  středa, 17 listopad 2021 00:00

SNAHA ZACHOVAT KULTURNÍ ČINNOST
V březnu 1981 se novým předsedou předsednictva Svazu Čechů a Slováků stal 35letý Jaromil Kubíček, promovaný inženýr strojnictví zaměstnaný v továrně Dalit a zároveň poslanec ve Sněmu SR Chorvatska v letech 1974 až 1978. Kubíček byl mladý intelektuál z řad české menšiny, jakých si ve Svazu přáli mít i víc: v Daruvaru vychodil českou základní školu a české gymnázium (jehož ředitelem byl jeho otec Josef Kubíček) a po studiu v Záhřebu se vrátil do rodiště, kde dostal místo v oboru a zároveň byl aktivní ve společenském a politickém životě, jakož i v české menšině.

Členem předsednictva Svazu byl v letech 1976 až 1985 a značně přispěl k stykům Svazu a daruvarských firem s českými hospodářskými subjekty. Na schůzi předsednictva, na níž byl Kubíček zvolen do čela Svazu, byli přítomni také představitelé republikové a obecní moci, s nimiž se jednalo o problému používání menšinového jazyka. Dospěli k závěru, že je v některých obecních stanovách vyřešeno lépe a v některých hůř, a jediné obce v Chorvatsku, které tuto otázku vyřešily uspokojivě, jsou Daruvar a Beli Manastir. Zdůraznili také, že je větší pozornost třeba věnovat slovenské menšině a jejím zasloužilým příslušníkům.
 Člen předsednictva Josef Zámostný a tajemník Štěpán Rájek v dubnu 1981 navštívili Prahu, kde se setkali s českým ministrem školství Milanem Vondruškou a podepsali novou smlouvu o spolupráci s Československým ústavem zahraničním. S ministrem domluvili seminář pro 50 žáků českých škol v Jugoslávii a že Svaz každý rok obdrží metodické příručky a učebnice pro základní školy, literaturu pro mládež a časopisy pro dospělé a děti. Na studium budou přijati čtyři studenti, a každoročně se do Daruvaru bude vysílat choreograf, a to dvakrát po 30 dnech, v únoru a v srpnu.
Tyto úspěchy však nemohly úplně odstranit problémy, které se vyskytovaly v působení jednotlivých krajanských spolků i celého Svazu, na které v Jednotě z 26. prosince 1981 v článku Jak přiložit ruce k dílu upozornil Josef Matušek. Podle jeho názoru byly hlavní problémy následující: klesá počet kulturních pracovníků a organizátorů kulturního života a upadá zájem o tuto činnost. Česká menšina v Jugoslávii takřka nemá vlastní inteligenci, která by se aktivně zapojila do krajanského kulturního života; velký počet vysoce vzdělaných ztrácí styk se svou menšinou, což výsledně vede k tomu, že se, jak píše Matušek, „v našich spolcích a školách... takřka nic neděje.“ Upozornil na to, že beze stopy zmizela někdejší dětská divadla, klesá počet recitátorských skupin, a středoškoláci přispívají ke kulturnímu životu svých osad jen minimálně. Matušek pochválil skutečnost, že se ob rok střídavě pořádají Dožínky a Naše jaro, ale upozornil, že v programu jsou hlavně tance a sem tam nějaká píseň, přičemž zásluhy za to připsal angažování choreografky Lenky Homolové. „Při organizaci Dožínek jde spíš o prestiž té některé osady než o skutečný zájem o zdar kulturní akce. Proto je po Obžínkách takřka všude slyšet stejný smutný refrén: Tyto Obžínky byly poslední... Dechové hudby, které byly pýchou české národnosti a kterým Svaz poskytl velkou pomoc, vídáme nejčastěji na pohřbech,“ napsal Matušek. Připomněl neúspěch s Festivalem písně v Hercegovci, který začal slibně, ale přece se neujal, zatímco se přehlídka českých a slovenských tanců setkala s naprostým nezájmem a musela skončit. Jako úspěšná se ale projevila přehlídka dětských písní v Končenicích. Divadla jsou podle Matuška svedena na jedno až dvě představení ročně a jeden z důvodů k tomu je, že „lepší je sedět v teple u televizoru“. Pochválil přitom Jiřinu Staňovou, které se daří udržet divadlo v Daruvaru. Jakož i vícekrát předtím v diskusích na valné hromadě Matušek upozornil na špatný stav v knihovnách, které, jak uvedl, „kdysi byly naší pýchou, a dnes jsou naší ostudou,“ o čemž se na valných hromadách besed a Svazu ani nemluví. Po kritických tónech Matušek nabídl i konkrétní řešení: Naše jaro se má stát přehlídkou veškeré tvorby mládeže, nejen tanečních a tělocvičných skupin, ale také divadelních, hudebních, výtvarných, modelářských, badatelských, radioamatérských a dalších. Dožínky se zase mají stát „opravdovou slavností kulturního života naší národnosti, skutečnou žní naší kultury,“ přehlídkou dechových hudeb a jiných hudebních skupin, divadelních skupin, sólových zpěváků, recitátorů, a měly by obsahovat také setkání literátů, výstavy českých knih a setkání žáků. Jako kladný příklad Matušek uvedl Rusíny a Ukrajince. Považuje své návrhy za uskutečnitelné pod podmínkou, že každý vykonává svou práci zodpovědně. V tom případě by Svaz mohl být pouhým koordinátorem veškerého menšinového působení.
Josef Matušek ve svém článku nezacházel příliš do důvodů vypozorovaných problémů, které měly subjektivní i objektivní povahu. O těch psal velmi podrobně v roce 1988 jeho syn Alen Matušek v časopisu Migracijske teme v práci Sadašnji kulturni trenutak češke narodnosti u SR Hrvatskoj (Aktuální kulturní okamžik české národnosti v SR Chorvatsku). Alen Matušek byl povoláním hudebník, který muzikologii vystudoval v Praze jako jeden ze stipendistů z řad české menšiny. V letech 1985 a 1986 působil jako kulturní animátor Svazu Čechů a Slováků, čímž získal přímý náhled do současného stavu českých spolků. Ve své práci konstatoval, že se po druhé světové válce poměrně dost změnil profil „obyčejného“ člena spolku. „Vývoj hromadné kultury a konzumního způsobu života si vybral svou daň. Boj o zlepšení životního standardu a touha vychutnávat stejné věci jako ostatní části společnosti přivedly k značnému poklesu nadšení, zejména střední a mladší generace, takže se dnes kulturní činností zabývá poměrně malý počet vždy stejných lidí. Znatelný je také pokles motivace učitelů českých škol, kteří představují nejvýznamnější a nejpočetnější vrstvu inteligence ve spolcích a kteří vždy bývali klíčovými nositeli jak tvorby, tak organizačních záležitostí. Dostáváme se do situace, když si u některých spolků s až sedmi sty členy (Česká beseda Daruvar) musíme položit otázku – kdo je činný? Většina určitě ne, jen platí členské,“ napsal Alen Matušek, který jako brzdu nepřetržité práce, zejména ve venkovských spolcích, uvedl hmotné podmínky. „Největší problém je nedostatek prostorů na zkoušky. Společenské domy byly postavené před válkou podle tehdejších standardů, které jsou dnes nedostačující. Často nemají vhodné vedlejší místnosti u jeviště, a pokud je mají, problém vytápění v zimě je tak velký, že se zkoušky mohou konat jen s přímým ohrožením zdraví. Vedle toho, kulturní život podléhá zvláštním okolnostem života na venkově. Zemědělské práce omezují kulturní činnosti v zimě i v létě (sezona zemědělských prací na jaře a na podzim). Mezitím činnost ustává. V této chvíli má česká národnost tři folklorní skupiny, které působí nepřetržitelně (mezi 24 spolky). Dvě z nich působí v Daruvaru a jedna v České obci Bjelovar. Jde tedy o městské skupiny, které mají vlastní místnosti pro zkoušky a určitou hmotnou základnu (fundus krojů a hudební nástroje). Ostatní skupiny působí příležitostně,“ napsal Alen Matušek. Problém, na nějž česká menšina narážela, byla také nezastavitelná asimilace. Podle sčítání lidu provedeného v dubnu 1981 žilo v Chorvatsku 15 061 Čechů, o 4000 méně než v roce 1971, když byl jejich počet 19 001.
Na zasedání předsednictva 4. dubna 1982 se jeho novým předsedou stal 52letý Slávek Souček, poradce pro české a slovenské školy. Hlavním tématem bylo sladění stanov Svazu s novým zákonem o společenských organizacích a občanských sdruženích. Svaz měl tehdy ve svém složení 28 spolků, z nich jen osm vykonalo valné hromady. Bylo konstatováno, že je malý zájem středoškoláků o studium v Československu, jakož i o studium pedagogie.
Na zasedání výkonného výboru Svazu 31. ledna 1983 bylo řečeno, že se někteří členové výkonného výboru a předsednictva i tři roky nedostavili na jejich zasedání, kvůli čemuž některé spolky nejsou informované o působení Svazu a způsobech rozdělení finančních prostředků. Bylo vysvětleno, že Svaz nemůže prostředky rozdělovat přímo spolkům. Dotace, které Svaz dostává, jsou určené na materiální náklady a mzdy, a kulturně-osvětovou činnost svých členek Svaz pouze spolufinancuje nebo podporuje, nefinancuje ji úplně. Aby se odstranily pochybnosti, napříště se závěrečné vyúčtování Svazu bude uveřejňovat v Jednotě. Činnost spolků financují hlavně Samosprávné zájmové společnosti (SIZ) kultury na úrovni obcí. Nejčinnějším slovenským spolkům bylo z fondu pro kulturní činnost Svazu vyplaceno 50 procent veškerých prostředků. Závěrem zasedání bylo, že vzdělávání ve slovenštině není v souladu se zákonem o výchově a vzdělávání v jazyce menšin, protože neexistuje jediná mateřská ani střední škola se slovenským vyučovacím jazykem. Je také zapotřebí vynalézt způsob, jak u příslušníků slovenské menšiny rozvíjet uvědomění o příslušnosti k menšině a její kultuře, problém je však nedostatek kádrů, nejen pedagogů, ale i choreografů, hudebníků a režisérů. Svaz proto vypracuje seznam potřebných kádrů a předloží ho k diskusi společensko-politickým organizacím na územích, kde žije česká a slovenská menšina. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů

Read 41 times