Print this page

K stému výročí narození Alexandra Dubčeka

  • Posted on:  středa, 08 prosinec 2021 00:00

SPOLEČNÁ AKCE V ZÁHŘEBU
Matice slovenská Záhřeb, Chorvatsko-česká společnost, představitel slovenské menšiny ve městě Záhřebu a Česká beseda Záhřeb si v úterý 23. listopadu připomněli 100. výročí narození slovenského politika Alexandra Dubčeka, jednoho z vůdců Pražského jara v roce 1968. Přednášel o něm předseda Chorvatsko-české společnosti, historik a bohemista Marijan Lipovac.

Lipovac uvedl, že Dubček byl člověkem-symbolem jednoho období dějin Československa, jedním z trojice jmen známých mimo hranic Česka a Slovenska vedle Tomáše Masaryka a Václava Havla, a světově nejznámějším Slovákem. „Byl stejně oblíbený mezi Slováky jako mezi Čechy, byl vážený v Evropě a ve světě jako jeden z předchůdců Michaila Gorbačova a jeho reforem. Ale ve spojení s Dubčekem existují také kontroverze, už proto, že byl komunistou a komunistickým předákem, a ještě spíš kvůli některým tahům, které podnikl, respektive nepodnikl, zejména v době potlačování Pražského jara a v následujícím období. Ale ve veřejném povědomí převažuje to kladné, zejména skutečnost, že Dubček byl jedním z komunistů, který si uvědomovali chyb a nespravedlností, které režim páchá, a kteří se ho pokoušeli napravit. Když pochopil, že komunistická praxe není dobrá, pokusil se ji změnit, ale zapomněl, že nerozhoduje on sám, ale Moskva. Až tehdy, když se v době Gorbačova začalo s reformami v samotném Sovětském svaze, komunizmus začal povolovat také v dalších zemích,“ uvedl Lipovac.
Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 ve slovenské osadě Uhrovec v okrese Bánovce nad Bebravou, v letech 1925–1928 žil s rodinou v SSSR. Po návratu do vlasti se vyučil strojním zámečníkem, stal se členem Komunistické strany Slovenska a v roce 1944 se přidal k partyzánům. Po druhé světové válce byl ve stranických funkcích v Trenčíně a Bratislavě, v letech 1955–1958 studoval na Vysoké politické škole v Moskvě. Období destalinizace silně ovlivnilo Dubčekovo politické profilování. Po návratu z Moskvy byla Dubčekova kariéra na vzestupu, a tak byl v roce 1960 přeložen do Prahy na funkci tajemníka ÚV KS Československa pro průmysl. Zároveň se podílel na činnosti rehabilitačních komisí, které měly za úkol prozkoumat a revidovat všechny montované politické procesy, kterými bylo postiženo více než 200 tisíc lidí. Od roku 1963 do roku 1968 byl prvním tajemníkem KS Slovenska a podnítil demokratické procesy. Od 5. ledna 1968, po demisi Antonína Novotného, se stal prvním tajemníkem KS Československa, čímž začíná hnutí za reformy nazvané Pražské jaro. Významnou událostí bylo schválení Akčního programu 5. dubna, v němž se jako cíle vytyčují demokratizace politického a hospodářského života, vyrovnání statusu Česka a Slovenska (federalizace státu), rehabilitace obětí čistek, svoboda tisku... Akční plán vyvolal silný odpor konzervativních členů strany, ale zároveň nebyl dostatečně radikální pro část veřejnosti a reformistické proudy, které Dubčekovi vyčítaly, že nemá dostatek odvahy, aby se se sovětskými mocnáři přímo konfrontoval. Přimlouvali mu, že chce pouze demokratizovat stranu, ne však i společnost, ale on chtěl k reformám přistoupit především opatrně. Když Moskva pochopila, kterým směrem jdou Dubčekovy reformy, začala vedení v Praze otevřeně obviňovat ze zrady socialismu a kontrarevoluce a vyhledávat „zdravé síly“. Dubček kategoricky odmítal veškerá nařčení z Kremlu a v tom měl podporu převážné části stranického členstva a lidu, zatímco v zahraničí získal podporu jedině od Josipa Broze Tita a Nicolaea Causescua, kteří v srpnu 1968 navštívili Prahu. Jakkoli, pět členských zemí Varšavské dohody (SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko) Československo 21. srpna 1968 okupovalo. Dubček s nejužším kruhem spolupracovníků (předseda vlády Oldřich Černík, předseda shromáždění Josef Smrkovský a předseda Národní fronty František Kriegel) byli zatčeni a tajně přepraveni do Moskvy, s cílem donutit je k abdikaci, připojil se k nim prezident Československa Ludvík Svoboda. V Moskvě byli donuceni kapitulovat s vědomím, že by ozbrojený odpor Čechů a Slováků měl za následek masové krveprolití.
Dubček i přes porážku svého politického konceptu zůstal v čele KSČ do dubna 1969, což byla jeho největší životní a politická chyba, protože svou přítomností dal legitimitu nové politické situaci. Z čela strany odstoupil teprve v dubnu 1969, kdy byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V září byl odvolán a v prosinci byl vyslán za velvyslance v Turecku, ale v červnu 1970 se vrátil do vlasti, kde byl za trest odvolán a vyloučen ze strany. Dubček se do veřejnosti vrátil v roce 1988, kdy poskytl rozhovor italskému komunistickému deníku L’Unita. Téhož roku mu univerzita v Boloni udělila čestný doktorát a Dubček dostal povolení režimu, aby ho odjel převzít. Přivítání v Itálii bylo velkolepé. Dubček se setkal také s papežem Janem Pavlem II. V den začátku sametové revoluce byl Dubček v Praze, byl dokonce několik hodin zatečen. Svůj první projev na Václavském náměstí měl 24. listopadu, kde tisíce lidí skandovaly: „Dubčeka na hrad“, čili Dubčeka za prezidenta. I přes své charisma zanechával dojem, že žije v minulosti, protože v době, kdy lidé o socialismu nechtěli ani slyšet, on mluvil o obnově ideálů socialismu s lidskou tváří. Když Gustav Husák 10. prosince 1989 rezignoval na funkci prezidenta Československa, začala kompetice o jeho nástupce. Jedním z kandidátů byl i Dubček, ale vláda, kterou vedl reformovaný komunista a Slovák Marián Čalfa se rozhodla jako prezidenta podpořit vedoucího českého disidenta a předáka sametové revoluce, spisovatele Václav Havla, který byl zvolen 29. prosince. Dubček byl kooptován do Federálního shromáždění, které ho 28. prosince zvolilo svým předsedou. Tutéž funkci měl Dubček i po volbách 1990 a setrval v ní do června 1992. Tenkrát byl zvolen poslancem. Ve funkci utrpěl 1. září při dopravní nehodě na dálnici Praha – Brno těžké zranění, na jehož následky 7. listopadu 1992 v nemocnici v Praze zemřel.
Slováci dnes Dubčeka považují za jednoho ze svých nejvýznamnějších velikánů, což je zřejmé i z pietních aktů (náměstí před shromážděním v Bratislavě, univerzita v Trenčíně), zatímco v Česku po něm nebyla pojmenována jediná ulice ani náměstí.  Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto CHČS a archiv

Read 127 times