Print this page

Sto let Svazu Čechů XXXIII – Jednání o budoucnosti Svazu

  • Posted on:  středa, 15 prosinec 2021 00:00

O zakládání české strany
V Kninu začala 17. srpna 1990 vzpoura srbské menšiny, jejíž političtí představitelé v domluvě s Bělehradem neuznávali novou chorvatskou správu a už vůbec ne její politiku, která vedla k samostatnosti Chorvatska. Svaz už 21. srpna psal Předsednictvu Sněmu 1990 a uvedl, že události v Chorvatsku v poslední době znepokojují Čechy a Slováky žijící v Chorvatsku, a proto Svaz vyzývá všechny instituce, aby přispěly k uklidnění v Kninské krajině a jinde:

„Naši předkové spolu s ostatními obyvateli těchto krajů usilovnou prací, a i s puškou, pokud to bylo nutné, budovali a bránili tuto naši společnou vlast pro nás, své potomky. A co my děláme pro budoucí generace, jakou budoucnost jim připravujeme?“
V dopise se vyzývá k soustředění na práci a hospodářské problémy a upuštění od přeměřování a přetváření hranic naší vlasti a obrácení k životu, protože s puškou v ruce a stavěním barikád neuskutečníme to, co jsme proklamovali v předvolebním období. „Pokud přísaháme na demokracii, jsme povinni demokratickou cestou si zajistit svá práva, ale při tom nezapomínat na své povinnosti,“ uvádí v dopise a apeluje na média, aby veřejnost informovaly pravdivě, a ne na základě předpokladů, protože to vyvolává neklid a strach. Dopis uzavírá slovy: „Češi a Slováci žijí ve vícenacionálním prostředí a svou šťastnou budoucnost vidí jen v soužití a porozumění se všemi ostatními. Plně podporujeme Vaše úsilí o zavádění právního státu na celém území Republiky Chorvatska.“ Tyto dopisy byly jen část úsilí Svazu o navázání styků s novou mocí, aby dosavadní menšinová práva ochránila a podle možnosti i zvelebila. Jak stálo v Jednotě z 15. září 1990, třebaže předsednictvo trvá na stanovisku, že Svaz je nestranickou organizací, to neznamená, že má být apolitická a pasivní, protože o jejím politickém postavení napovídá její program. I když se činnost Svazu nemá spojovat s kteroukoli stranou, musí se usilovat o získání podpory vládnoucí strany, aby mohl úspěšně plnit kulturní a osvětové poslání Svazu. Možnost spolupráce se dala vyčíst z dopisu Franjo Tuđmana o budování skutečné demokracie, v níž bude vláda většiny představovat ochranu menšiny.
Na podzim roku 1990 probíhala na stránkách Jednoty veřejná debata o tom, nemají-li chorvatští Češi založit vlastní stranu. Božidar Grubišić se ve svém dopise proti tomu postavil a tvrdil, že strana by asimilaci nezastavila, a připomněl, že strany nezaložili ani Italové, Maďaři, či Rusíni a Ukrajinci. Připomněl, že Češi i dnes vykonávají vysoké a důležité funkce a že je důležitější dobrá, promyšlená a národnostně uvědomělá činnost spolků, škol, Svazu a celého národa. Podobný postoj představil také Václav Herout se vzkazem, že žádná strana nedokáže oživit české školy, které zanikly, ani české besedy. Herout se kriticky ohlédl na dřívější vztah Svazu s komunistickou mocí a uvedl mínění, že je Svaz zapotřebí hluboce reformovat, protože je z něj instituce, o kterou Češi ztrácejí zájem. Do diskuse se zapojila také Leonora Janotová, která vysvětlila, že se Svaz doposud vedl stanovami Socialistického svazu pracujícího lidu Chorvatska, podle kterých byla organizována jeho soustava a činnost. Na kritiky vůči vedení odpověděla, že ho zvolili delegáti jednotlivých spolků, ale souhlasila, že Svaz má změnit své stanovy a musí se přizpůsobit požadavkům doby, a dodala: „Musíme otočit novou stránku v dějinách naší národnosti, začít psát nové dějiny.“ Vzkázala také, že do menšinových řad je třeba pozvat inteligenci, různé odborníky, a u nich probudit zájem o činnost Svazu. L. Janotová dala velmi podrobný a soustavný přehled dějin české menšiny a Svazu. Připomněla, že mezi dvěma světovými válkami menšina úzce spolupracovala s Československem, které různými způsoby pomáhalo v její činnosti. Po válce byla menšina přejmenovaná na národnost a dostala veškerá práva jako většinové národy, čímž se otevřely dveře k rozvoji. Ale, upozornila že, menšina vydobytá práva nedokázala využít, protože byla příliš hrdá na to, aby někoho o něco prosila, a spoléhala na vlastní síly. Zároveň však počet příslušníků české menšiny od sčítání k sčítání klesal, kulturní domy chátraly, spolky zanikaly, školy se zavíraly, a to vše v době, kdy se na všech stranách zdůrazňuje rovnoprávnost národů a národností a všude jsou dvojjazyčné nápisy. „O nás se říká – kulturní, pracovitý, mírumilovný národ, ale skromný. Právě tyto naše vlastnosti využívalo a snad i využívá prostředí, ve kterém žijeme,“ dodala L. Janotová, která dala i konkrétní návrhy, jak by v nových politických a společenských poměrech česká menšina mohla využít své kapacity. Protože nová soustava umožňuje menšinovým institucím zabývat se i výdělečnou činností, Jednota by mohla využít své prostory a otevřít knihkupectví a papírnictví, a ve staré budově mateřské školy by se mohla zařídit česká pivnice s českou kuchyní, pokud by některý soukromník o to projevil zájem. „S vlastním zdrojem finančních prostředků bychom mohli rozvíjet i bohatší kulturně osvětovou činnost národnosti a možná upevnit své postavení ve společnosti. Je zapotřebí našemu prostředí vnutit to, co je pro nás typické, co uznává celý svět – naši kulturu, pohostinnost a pracovitost,“ napsala Janotová a navrhla, aby se jednou za rok, například o svátku svatého Václava, uspořádal český a slovenský kongres, který by byl zároveň veřejnou debatou, tribunou a sympoziem, ale také zábavou a pohoštěním, „kde bychom se všichni sešli a bez ohledu na to, kde žijeme a pracujeme, si pěkně popovídali.“
Předsednictvo Svazu Čechů a Slováků opakovalo na zasedání 18. září své stanovisko z dubnového shromáždění, že se Svaz zabývá výhradně kulturně-osvětovou činností, ale zdůraznilo, že každý menšinový příslušník, který se stane členem vedení některé strany nebo orgánu obecní či republikové správy, musí zároveň hájit, prosazovat a usilovat o uskutečnění práv „naší národnosti“ a o její kulturní a osvětový rozvoj. Pokud by však někdo z příslušníků české či slovenské národnosti měl ambici, sílu a možnost založit novou politickou stranu, tomu vzkazuje, že mu v tom bránit nebude. I když byla politická a bezpečnostní situace v Chorvatsku stále složitější, většina členů předsednictva se optimisticky domnívala, že národnosti v nových okolnostech o nic nepřijdou, naopak, v nových demokratických podmínkách budou mít menšinové kulturně-umělecké spolky a instituce ještě lepší materiální předpoklady než předtím. Představitelé Svazu se zapojili také do rozpravy o nové Ústavě Republiky Chorvatska, a Leonora Janotová a Jozef Čermák jako předsedkyně a místopředseda Svazu, byli dokonce jmenovaní představiteli české a slovenské národnosti do Komise pro ochranu a zlepšení práv národů a národností Sněmu. L. Janotová 14. listopadu informovala předsednictvo o svém setkání s předsedou Sněmu Žarkem Domljanem, na kterém byli i představitelé ostatních národností. Podle ní byl na setkání vyjádřen kladný vztah vůči národnostem a bylo pevně přislíbeno, že veškerá občanská a specifická práva vyplývající z národnostní identity budou uchována. Svaz by se v budoucnosti financoval z jedné instance, prostřednictvím Sněmu, a ne jako doposud z různých zdrojů, například ze Sněmu a různých zájmových pospolitostí (SIZ) na republikové a obecní úrovni. Poté, co byl 15. listopadu v tisku uveřejněn návrh Ústavy, v němž se z národnostních menšin uvádějí pouze „Srbové, muslimové, Italové, Maďaři, Židé a další,“ poslali předsedkyně Janotová a tajemník Tomek Komisi pro ústavní otázky Sněmu jménem Svazu námitku, že se mají uvést buď všechny menšiny, anebo žádná. Tomu bylo částečně vyhověno, a v Ústavě schválené 22. prosince 1990 se uvádějí i Češi a Slováci, jakož i Slovinci.
Svaz uspořádal 8. prosince poradu s menšinovými pracovníky, vedoucími besed. Mezi nadcházejícími událostmi připomněl sčítání lidu v dubnu 1991. Svaz proto chystá přednášku Josefa Matuška o přistěhování Čechů do Chorvatska a o jejich dalším působení, s cílem, aby se v příslušnících „naší menšiny“ probudilo národnostní uvědomění, aby se vyjadřovali jako příslušníci menšiny. Uváděl, že existují jednotlivci, kteří nejsou zapojeni do krajanských spolků, zejména z řad inteligence, kteří by měli také být zvoleni na valnou hromadu Svazu, i když nejsou členy jednotlivých spolků. O tom se bude jednat na další valné hromadě, kde se bude muset uvažovat o menšinové vlajce. Bylo konstatováno, že by Svaz měl zaměstnat další osobu, protože tajemník jako profesionál a předsedkyně jako dobrovolnice nestačí splňovat všechny jeho úkoly. L. Janotová a V. Tomek navštívili 15. a 16. prosince 1990 Československý ústav zahraniční Praha a české ministerstvo školství. Byla dohodnuta pracovní návštěva choreografek Lenky Homolové a Evy Zetové, jakož i učitele hudby Miroslava Císaře, a jednalo se i o vysílání dětí na tábor v létě 1991, jakož i o zajištění časopisů a školních pomůcek. Na ministerstvu se jednalo o studentech a bylo dohodnuto, že se jejich status ve školním roce 1991/1992 nebude měnit. Na výběrové řízení Svazu na stipendia pro studium v Československu se koncem roku 1990 přihlásilo dokonce 16 zájemců, bylo schváleno pět žádostí studia v Praze a jedna v Bratislavě.  Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů

Read 81 times