Print this page

Reportáž Vánoce na dalekém severu

  • Posted on:  středa, 15 prosinec 2021 00:00

NORSKO
I na nám vzdáleném evropském severu patří Vánoce k nejoblíbenějším svátkům v roce. Obzvlášť se na ně těší obyvatelé v oblastech severně od polárního kruhu, kde právě v době adventu vrcholí období velmi dlouhých polárních nocí, kdy slunce ani nevychází, takže je adventní období nejpochmurnější částí roku.

Dne 21. a 22. prosince nastává zimní slunovrat a po něm se zase pomalu začíná prodlužovat den. Pro severské národy, kromě narození Páně, vánoční svátky tedy znamenají především konec zimy a tmy a příchod teplejšího počasí a návrat slunce na oblohu.
Ve vánočních obyčejích severských germánských národů (Dánové, Švédové, Norové, Faeřané, Islanďané) nacházíme základní společné rysy s Vánocemi, jak je známe u nás. I tam vánočním svátkům předchází čtyřtýdenní adventní období, během kterého se každou neděli zapaluje svíčka na adventním věnci. Také oslavují 13. prosince svátek svaté Lucie, který je velmi oblíbený zejména ve Švédsku, po Štědrém večeru a Božím hodu vánočním se těší na Silvestra a celý vánoční čas, podobně jako u nás končí 6. ledna o svátku Tří králů, či 13. ledna (záleží na oblasti). Také zdobí vánoční stromek, zpívají koledy a připravují tradiční vánoční pokrmy a vzájemně se obdarovávají.
A tu veškeré podobnosti končí, neboť si každý z těch národů vytvořil své vlastní vánoční tradice, ve kterých jsou zachované prvky staré severské mytologie.
Vánocům se ve Skandinávii říká jul (dánsky, švédsky a norsky) či jól (islandsky a faersky). Název je odvozen od slova jule či yule, což byl původně svátek zimního slunovratu, který v předkřesťanských dobách oslavovaly pohanské germánské kmeny v severní Evropě od konce prosince do začátku ledna, a dobu oslav stanovovaly podle lunárního kalendáře. Během christianizace a po přijetí juliánského kalendáře, byl čas začátku svátku Jule nastaven na 25. prosince, aby odpovídal svátku slavenému křesťany, tj. Vánocům. Údajně se za tento časový posun zasloužil norský král Håkonu Adelsteinffostre (960–961), který byl vychováván v Anglii, kde přijal křesťanství, a tak byl prvním norským králem, jenž vyznával znamení kříže. Po přijetí křesťanství, nordické národy celý příběh narození Ježíše skloubili se svou původní mytologií a nový svátek narození Páně nazvaly svým starým jménem.
Vánoce v Norsku začínají večer 23. prosince tzv. malým Štědrým večerem (lille julaften), kdy se zdobí vánoční stromek. První vánoční stromek měli v Oslu (resp. v Kristianii, jak se tehdy jmenovalo hlavní město Norska) v roce 1820, ale teprve koncem 19. století se tento importovaný zvyk ujal v celé zemi. Tradičním stromkem je borovice zdobená bílými světélky, papírovými norskými vlaječkami a různobarevnými papírovými řetízky (girlandami). Od roku 1947 Norové každoročně darují Londýnu jako vyjádření díků za pomoc zemi během druhé světové války statnou borovici, postavenou na Trafalgarském náměstí.
Norové jsou, jako většina seveřanů, protestanti. Proto se jejich církevní zvyky trochu liší od katolické tradice v Česku či Chorvatsku. Štědrý večer (juleaften) se začíná slavit již kolem čtvrté hodiny odpolední bohoslužbou. Jdou na ni skoro všichni, i ti, kteří během roku do kostela nezajdou. Lidé, zejména ženy, chodí oblečeni v tradičním lidovém kroji. Po bohoslužbě zajdou na hřbitov, aby zesnulým příbuzným rozsvítili na hrobech vánoční svíčky. Je to další vánoční zvyk, který v našich krajích není rozšířen. V Norsku se na půlnoční mši chodí málo. Chodí na ně většinou jen katolíci.
Na Štědrý den dospělí během dne připravují večerní hodování a v podvečer, nejčastěji v pět hodin, se usedá k večeři, jež začíná krátkým proslovem nebo četbou evangelia.
Když se rodina odebere ke stromečku, následuje juletrefest – všichni se postaví do kruhu kolem stromku, několikrát ho obejdou a zazpívají vánoční písně. Teprve potom se mohou začít otevírat dárky. Ty se původně nadělovaly do dlouhých punčoch pověšených u postele, ale dnes už je běžné dávat je zabalené v krabičkách pod vánoční stromek. Podle pověsti dárky hodným dětem nosí vánoční skřítek (julenisse). Je to drobný mužík oděný do červeného pláště lemovaného bílou kožešinou, na nohou má holínky či dřeváky a na hlavě červenou čapku s bambulí. Při pohledu na něj je víc než zřejmé, že dnes globalizovaná podoba Santa Clause (či Dědy Mráze) pochází ze severské mytologie. Podle legendy, Nisse odmítl v Betlémě věnovat jediný chlup na přikrývku Ježíškovi, a proto za trest musí roznášet dárky.
Tradiční norské Vánoce jsou prý dodnes nejlépe zachované v kraji Telemark, kde se dokonce jedno údolí jmenuje Nissedal (Skřítkovo údolí). Vánoční skřítek bydlí v městečku Drøbak (asi půl hodiny od středu Osla) kam mu děti posílají svá přání a ve městě je zařízen Vánoční dům (Tregaardens Julehus). Je to jediný stálý vánoční obchod ve Skandinávii a Vánoce se tu tak vlastně slaví po celý rok.
Skřítci se totiž nevyskytují pouze o Vánocích. Nisse je postava ze staronorského folkloru, podle kterého má každé stavení a každá rodina svého vlastního skřítka. Jsou to dobromyslní mužíci, kteří bydlí ve chlévě či na půdě a v průběhu roku opatruje hospodářství a vykonávají hospodářům dobrodiní. Za tuto službu jim hospodáři na Štědrý večer jako odměnu pro vykonané služby nechávají rýžovou kaši a pivo. Rýžová kaše bývala v Norsku velmi drahá a miska takové kaše ponechaná před domem pro skřítky byla tedy opravdu zaslouženou odměnou. Dokonce se i v jedné vánoční koledě zpívá o skřítkovi, který sedí ve stodole s vánoční kaši (På låven sitter nissen med sin julegrøt).
Vánoční den v Norsku je den odpočinku a je věnovaný nejbližší rodině. Většina lidí zůstává doma s dětmi, užívají si vánoční pohodu a mezi oblíbené kratochvíle patří sledování pohádek v televizi. K nejoblíbenějším pohádkám patří česká pohádka Tři oříšky pro Popelku (Tre nøtter til Askepott), v níž hlavní roli sehrála tehdy mladičká a půvabná (nedávno zesnulá) Libuše Šafránková. Pohádka se poprvé v Norsku vysílala v roce 1975 a divákům se tak zalíbila, že ji od té doby vysílají každoročně, což se zanedlouho stane už půlstoletou tradicí.
Na Vánoce není zvykem chodit na návštěvy, pro ně je vyhrazen následující den, na svatého Štěpána, který v Norsku nemá nějaký zvláštní význam.
Období mezi 27. a 31. prosincem se nazývá romjul (tj. méně sváteční dny). V Norsku mají děti během těchto dnů prázdniny a věnují se tzv. kozlímu koledování (å gå julebukken – bukk znamená koza). Původně „kozlovali“ dospělí, což je vidět na zachovaných dobových obrazech a vykoledovávali si především jídlo a alkohol. Dnes se už za kozly převlékají jen děti, chodí po osadě, zpívají vánoční písně a dostávají za to drobné pamlsky.
Legenda o vánočním kozlovi se vztahuje na pověst o králi Olafovi II. (995–1030), který o jedněch Vánocích zachránil kozla před jistou smrtí a zvířátko mu za to z vděčnosti každý rok přinášelo vzácné léčivé byliny. V některých oblastech Norska dětem naděluje dárky kozel, ale není to tak běžné jako v sousedním Švédsku, odkud se tento obyčej do Norska dostal.  
Ve dnech 31. prosince (nyttårsaften) a 1. ledna (nyttårsdag) probíhají oslavy konce roku starého a začátku nového a celý vánoční čas (v Norsku, Švédsku a Finsku) končí 13. ledna, kdy se slaví svátek svatého Knuta. Knut Lavard byl dánský králevic (asi 1096–1131), který šířil křesťanství v severských zemích. Den sv. Knuta se původně slavil 7. ledna, v den jeho smrti, ale v roce 1680 byl posunut na 13. ledna. Na sv. Knuta se sundává vánoční výzdoba, vyhazují se vánoční stromky a jedí se jejich jedlé dekorace – cukroví, perníčky a čokoládové figurky.
Vánoční tradice se v různých částech Norska liší především kuchyní. Na východě Norska a podél fjordů dominuje vepřové žebírko (juleribbe), na západě jehněčí žebírka (pinnekjøtt) a na jihu a severu je pak vařená treska (lutefisk). Připomeňme si, že si norské tresky můžeme užít i na naši vánoční tabuli, protože každoročně je v obchodech v nabídce sušená norská treska (bakalar).
Důležitou složkou vánoční tabule je mnoho druhů cukroví (julekonfekt), původně jich mělo být dvanáct druhů, ale v dnešní době jich tolik stihne připravit jen málokdo, a tak se počet omezil obvykle na sedm. Tradičními norskými sladkostmi jsou především perníčky (pepperkaker), cukrovinky ve tvaru ořechu nebo bochánku kořeněné zázvorem a kardamonem (peppernøtter).
Jako dezert se podává rýžová kaše s červenou omáčkou z malin, třešní či rybízu. Do rýže se dává jedna mandle a kdo jí najde, ten může očekávat, že se mu v následujícím roce bude náramně dařit.
Atmosféru Vánoc dotvářejí i typické vánoční nápoje – gløgg (obdoba svařeného vína s přídavkem tvrdého alkoholu, rozinek a oříšků), akevit (aromatická 40procentní pálenka z brambor a kmínu s dodatkem bylin), a pro děti julebrus (vánoční limonáda).
Nejoblíbenějším nápojem pro dospělé je bezesporu juleøl (vánoční pivo), nasládlé a velmi silné, tmavé pivo. Tradice vaření piva podomácku je velice stará, pochází ze 13. století, když bylo zákonem stanoveno, že se v každé domácnosti musí vařit vánoční pivo. Dnes se vaří v pivovarech, v obchodech se prodává jen v době mezi 1. prosincem a 6. lednem. Láhve od vánočního piva jsou vyhledávanými pivními suvenýry, mají nápadné etikety, které nezřídka navrhují přední výtvarní umělci.
Rok 2021 byl vyhlášen rokem čtení a snad si každý milovník této záliby najde chvilku pro sebe, aby prolouskal mimo jiné i některou norskou knížku. Severské národy jsou proslulé svou literaturou, která vznikala staletími na základě bohaté vyprávěčské tradice. Bohužel v poslední době je literatura z těchto končin u nás známá především díky detektivkám, jako by se zapomnělo na existenci ostatních literárních žánrů. S vánoční tématikou, které jsou (v Chorvatsku) v naších podmínkách dostupné, mohu doporučit dva tituly (podle katalogového soupisu jsou obě dostupné v daruvarské městské knihovně).
Nositelka Nobelovy ceny za literaturu na rok 1928 Sigrid Undsetová (Kalundborg, Dánsko, 1882 – Lillehammer, Norsko, 1949) napsala během druhé světové války, kterou strávila v Americe v exilu, protože pro svůj protifašistický postoj musela opustit vlast, novelu Šťastné dny. Novela vznikla na popud paní Eleanor, manželky amerického prezidenta Roosevelta, která vybídla spisovatelku, aby napsala povídku o tom, jak v Norsku žily děti před válkou. Autorka vložila do knížky své nejkrásnější vzpomínky na vlast a na dětství svých tři děti. Bohužel, v té době už dvě z nich nebyly na životě, takže vznikem a obsahem, ve kterém jsou četné etnografické údaje o zvycích a obyčejích během kalendářního roku, připomíná Babičku Boženy Němcové.
Druhý titul je v chorvatském překladu a jde o dětskou knihu současné autorky Maji Lundeové Sněhová sestřička (Maja Lunde: Snježna sestra). Je to příběh plný působivých ilustrací výtvarnice Lisy Aisatoové, který dosud ocenili milovníci Vánoc všech věkových kategorií, o čemž svědčí dosavadní překlady do různých jazyků. Hlavní postavou je chlapec Julián, který vždy považoval Štědrý den nejkrásnějším dnem v roce. Ale potom, jednoho roku, se najednou vše změnilo – žádné přípravy se nekonaly, doma bylo ticho a šedo, jako by Vánoce vůbec neměly přijít. Celá rodina totiž truchlila nad ztrátou Juliánovy starší sestry Juni. Naštěstí Julián potká Hedviku, usměvavou dívku, která mu připomene, jak krásné mohou svátky být, a vrátí mu naději, že by Vánoce přece jen mohly přijít i k nim domů.
Čtenáři, kteří přesto nedají dopustit na detektivky, se mohou pokochat romány královny norské detektivky Karin Fossumové (Evino oko, Kad vrag drži svijeću, Tko se vuka boji).
Příznivci televizní obrazovky mohou na YouTube vyhledat pohádku Tři oříšky pro Popelku (pochopitelně v češtině), kterou Norové tak obdivují. Na Netflixu je k zhlédnutí v původním norském znění a s dostupnými českými a chorvatskými titulky, humoristický chicklitový seriál Hjem til jul s českými a chorvatskými titulky (Vánoce u našich/Božićni lov).
Glædelig Jul og Nytt år! popřáli by Norové a ha det bra (mějte se) do příštího zastavení ve vánočním Dánsku. Připravila Sylvie Sittová

Read 74 times