Ale namísto volby menšinového poslance mohli konzumovat volební právo jako i ostatní občané Chorvatska, a v tom případě volit svého poslance mezi stranickými kandidáty.
Svaz Čechů a Slováků navrhovat nemohl, to mohly jen politické strany a skupiny voličů, ale předsednictvo Svazu využilo své právo jako skupina občanů navrhnout vlastního kandidáta Sinišu Njegovana Stárka z Prekopakry a jeho náhradnici Jarmilu Kulhavou, čímž se vlastně stali kandidáty Svazu. Svaz uspořádal také setkání s voliči v českých besedách, na nichž Stárek představoval svůj volební program. Ten byl představen také v Jednotě, kde se zdůrazňovalo, že si česká menšina svou účastí v boji za svobodné Chorvatsko zajistila právo účinkovat v jejím politickém životě. V článku se uvádí, že se Svaz, i když nejde o politickou stranu, vzhledem k situaci musí politicky angažovat, protože většina lidí byla zvyklá, aby jimi manipulovala bývalá komunistická strana, a proto je jejich politické uvědomění velmi chabé. „Svaz je povinen vytyčit naší menšině i politický směr, aby nebyla využívána různými politickými stranami, pro které je prospěch české menšiny jen okrajovou záležitostí. Chce, aby naše práva hájil ve Sněmu náš člověk,“ uvádí se v článku a připomíná, že se Stárek podílel na obraně Chorvatska a Jarmila Kulhavá byla s žáky v Čechách. Stárkovými protikandidáty byli Oldřich Podsedník (HNS) a Zdravko Rád (HDZ). Ve volbách na 55 místech bylo úhrnem 8028 voličů. Hlasovalo jich 5898, S. Nj. Stárek získal 2794 hlasů, Z. Rad 1783 a O. Podsedník 1199 hlasů. I když S. Nj. Stárek získal méně než 50 procent hlasů, stačilo to, aby byl zvolen prvním poslancem za českou a slovenskou menšinu ve Sněmu. Při vlastní kampani bylo dost chyb, které předsednictvo Svazu projednávalo 14. srpna. Politicko-právní rada, která měla kampaň vést, byla pasivní, i když to pro ni byla první a nejdůležitější úloha. Proto se předsednictvo rozhodlo radu reformovat. Kritiky byly adresované také na Jednotu, protože věnovala prostor také protikandidátům. Tato kritika však nebyla na místě, protože to Jednota, i jiná média, musela udělat v zájmu rovnoprávnosti všech kandidátů. Zklamalo volební shromáždění v Jelisavci, na které se dostavili jen představitelé slovenských spolků, ne však i ostatní občané slovenské menšiny. Slováci v Josipovci a Jurjevci zase hlasovali na většinových listinách, protože se v krátké lhůtě nepodařilo sestavit seznam voličů slovenské menšiny. Předsednictvo dospělo k závěru, že volby byly důkazem, že za Svazem stojí lidé a že má autoritu. Bylo vyjádřeno potěšení z toho, že zvolený poslanec nepodléhá stranické disciplíně, ale také nespokojenost, že až 35 procent příslušníků české menšiny (v Záhřebu, Rijece, Sisku, Bjelovaru) nemělo možnost volit na menšinové listině.
První chorvatský velvyslanec v Praze Zlatko Stahuljak navštívil 16. října 1992 Svaz Čechů a Slováků. Byl v doprovodu svého poradce Bohumila Bernáška, dřívějšího předsedy Obce Daruvaru a příslušníka české menšiny, s nímž navštívil českou mateřskou a základní školu.
O návratu Svazu a české menšiny do mírového období svědčila slavnostní akademie 20. listopadu 1992 v Daruvaru, kterou oslavil 200 let od přistěhování Čechů do Chorvatska a 400. výročí narození Jana Amose Komenského, i celou řadu menších jubileí: 85 let českých besed v Daruvaru a Prekopakře, 60 let českého tisku v Daruvaru, 60 let České besedy v Malých Zdencích, 70 let České základní školy v Daruvaru a 65 let české mateřské školy. Při té příležitosti byla nově upravena stálá výstava fotografií a dokumentů, proběhla vernisáž výstavy válečných fotografií Tonyho Hnojčíka, výstavy výtvarné tvorby žáků a výstava o Komenském. Druhý den se konalo sympozium o Komenském, kterého se zúčastnili vědci a odborníci z Chorvatska a Česka, a třetí den proběhl kulatý stůl na téma život Čechů v Chorvatsku. Jménem ministryně školství a kultury Vesny Girardiové Jurkićové jako patrona byl přítomen její zástupce Ivo Zalar, nechyběl chargé d’affaires československého velvyslanectví v Záhřebu Igor Furdík ani představitel českého Ministerstva školství Tomáš Pasák.
Ve Svazu probíhaly přípravy na valnou hromadu, na které se měl změnit název na Svaz Čechů v Republice Chorvatsku a schválit nové stanovy, jakož i prohlášení české menšiny, jehož návrh byl uveřejněn v Jednotě ještě v červenci 1992. Na poradě českých spolků 27. prosince bylo rozhodnuto, že shromáždění nebude mimořádné, ale řádné, a že se bude konat v březnu nebo dubnu 1993. Ale předtím se Svaz měl zase zapojit do volebních aktivit, protože se 7. února 1993 konaly první volby do Županské sněmovny Chorvatského sněmu a volby do zastupitelstev županství, měst a obcí, které byly zřízeny místo dosavadních obcí. Svaz před volbami vydal prohlášení, v němž příslušníky české menšiny vyzývá, aby hlasovali pro kandidáty české menšiny, za demokratické Chorvatsko, za rychlý hospodářský pokrok, za pokoj, pořádek a práci, za všeobecný kulturní vývoj. Svaz 13. ledna rozhodl jako nezávislé kandidovat co největší počet příslušníků české menšiny do těles místní samosprávy, zejména v bývalé obci Daruvar, která byla rozdělena na město Daruvar a obce Dežanovec a Končenice. Obec Končenice se stala jedinou obcí v Chorvatsku, v níž Češi tvořili většinu obyvatelstva. Záměrem bylo navrhnout kandidáty také v obcích Hercegovec a Hrubečné Pole, ale kvůli krátkým lhůtám se to nepovedlo. Besedy sbíraly podpisy, a politicko-právní rada zase zklamala. Skupina voličů české menšiny kandidovala i do Shromáždění Bjelovarsko-bilogorského županství, i do městského zastupitelstva Daruvaru, jakož i do obecních zastupitelstev v Dežanovci a Končenicích. Podle volebního zákona byl v obcích, městech a županstvích, kde je ta která menšina zastoupena více než osmi procenty, zaručen odpovídající počet členů zastupitelských těles, takže se po volbách do nových těles místní správy dostal značný počet Čechů.
Mezitím 1. ledna 1993 vstoupila v platnost domluva o zániku Československa a zároveň od toho dne byly ustaveny samostatné Česká republika a Slovenská republika. Určitým způsobem byla pro Svaz historickou událostí návštěva prvního velvyslance samostatného Česka v samostatném Chorvatsku Ondřeje Havlína 28. a 29. ledna 1993. Bylo to jeho první setkání s českou menšinou, která na něj velmi zapůsobila, a slíbil, že spolupráce jeho země s Daruvarem bude intenzivnější, protože Česko chce pomoci především částem Chorvatska, v nichž žijí Češi, mezi jiným investováním kapitálu. Daruvarsko v té době nebylo lákavé pro investování, především proto, že leželo na území, kde působily mírové síly Organizace spojených národů UNPROFOR (chráněná UNPA zóna, Sektor západ), a tím bylo do jisté míry ve vojenském a bezpečnostním ohledu mimo kontroly chorvatské správy.
V té době byla pro místní obyvatelstvo velmi významná pomoc ve stavebním materiálu, která prostřednictvím Svazu přicházela z Česka. Předsednictvo na schůzi 12. února 1993 konstatovalo, že přišlo 160 žádostí o stavební materiál a rozhodlo, že 80 procent materiálu bude rozděleno krajanským spolkům na obnovu jejich domů, a 20 procent soukromým žadatelům. Podle přání české strany byla pomoc nejdřív vyslána do obcí Nuštar, Sisak a Našice. Na schůzi bylo upozorněno na tíživou finanční situaci, kvůli které nebude dostatek prostředků pro Svaz a Jednotu. Svaz proto nebude moci pomoci spolkům při jejich akcích, a Jednota si bude muset přivydělávat vyhledáním sponzorů, reklam a zvýšením předplatného.
Blížila se dlouho vyčkávaná valná hromada Svazu Čechů a Slováků, jeho předsedkyně Leonora Janotová poskytla rozhovor Jednotě, uveřejněný s názvem Status quo je naším největším nepřítelem, Změny ve Svazu jsou nutné. Ohlédla se na dosavadních pět let svého mandátu a uvedla: „Tvrdím, že se ani jeden předseda Svazu Čechů a Slováků (a všichni byli muži) nepotýkal s takovými problémy, se kterými jsem se setkávala já a musela je řešit. První dva roky jsme rozproudili takovou kulturně osvětovou činnost, kterou nám mohli závidět některé organizovanější menšiny.“ Zdůraznila, že demokratické změny velmi významně ovlivnily i činnost Svazu, který přece správně vyhodnotil své místo v tomto dění, ale nikdo nepočítal s válkou. „Z 15členného předsednictva zůstali v Daruvaru jenom tři. Vytvořili jsme krizový štáb a pracovali, jak jsme nejlépe mohli,“ řekla L. Janotová. Připomněla, že Svaz kromě válečných problémů narazil i na vyčlenění slovenských spolků, což podle ní bylo odrazem událostí v Československu. Svaz se musel zabývat i běžnými otázkami českých škol, protože dosavadní osvětový poradce odešel do důchodu, a poprvé se angažoval ve volbách menšinového poslance do Sněmu a potom i volbách představitelů v místní samosprávě. Zmínila se pochvalně i o spolupráci s Českem: „... podnikáme vše, aby se Česká republika stala patronem – morálním i materiálním naší menšiny.“ Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů