Zemřel v devátém desetiletí života, po krátké nemoci týden před svými 86. narozeninami. Všichni máme velice živé vzpomínky na poslední setkání s ním, buďto během jeho návštěvy, když nám na konci minulého roku požehnal dům, anebo z pondělní mše, kterou ještě sloužil v našem kostele. Při poslední mši mu už nebylo dobře a příštího dne ho odvezli do nemocnice, ve které za několik dní ukončil svůj pozemský život.
Náš farář Joža byl velice vitální a vždy v pohybu, do posledního dne řídil auto, všechny staré a nemocné navštěvoval a pomáhal jim. Přesně věděl, co koho trápí a kdo má z čeho radost. O všechny naše radosti se s námi rozdělil. Často zašel i do rodin, zejména mladých a podporoval je v jejích práci, zajímal se o každého z nás a byl mu vždy nápomocen a velkou morální a duchovní podporou. Miloval děti, a měl velikou radost, když přišly s rodiči do kostela. Vždy říkal, aby je nechali volně se procházet během mše svaté a taky jim dovolil, aby se prošly i kolem oltáře, a právě tehdy mu z očí jiskřila radost. Často po bohoslužbě rozdělil dětem i bonbony. Je několik příběhů, na které nikdy nezapomenu. Jendou jsem šla kolem kostela, bylo jarní sobotní dopoledne a pán farář seděl na hromadě posekané trávy a kolem byly děti, které připravoval na první svaté přijímání. Byla na ně všechny krásná podívaná, tak jsem se u nich zastavila. Zjistila jsem, že měli náboženství, a to venku na dvorečku u kostela, farář četl a děti ho poslouchaly, potom četly děti a on poslouchal je. Krásný příběh, řekla bych i jedinečný, který snad už nikdy nikde neuvidím.  
Velice rád žertoval, měl zvláštní smysl pro humor a smál se spolu s námi. Uměl nás pobavit takovým zvláštním způsobem, že jsme pak zážitky s panem farářem vykládali kamarádům.
Často jsem panu faráři volala, jestli bych mohla přivést návštěvu do kostela. Šlo o žáky i dospělé jak z Chorvatska, tak z České republiky, kteří měli zájem dozvědět se něco o Češích v Chorvatsku, o nejstarší české vesnici – Ivanově Sele, o etnografické sbírce, o domovinské válce… Vždy je ochotně přivítal a zajímavě vykládal o kostele a minulosti, o lidech, o válce, kterou ve vesnici zažil… Jednou tak přivítal děti ze Záhřebu, kterým po výkladu o vsi nabídl vlašské ořechy, které během podzimu na dvoře sbíral. Potom jim přinesl kladívka a spolu je na dvorečku u kostela roztloukali a jedli. Pro záhřebské děti to byla jedinečná událost a měly z toho radost. Takových příběhů a zážitků s naším velebným Jožou bylo hodně, a proto nám jeho jednoduchost a jeho ochota budou chybět.
Pán farář Joža podporoval všechny naše besední akce. Vždy byl naším vítaným hostem na ročních shromážděních jak České besedy, tak dobrovolného hasičského spolku.  Snad ani jedna akce se nekonala bez něj… rád se setkával s lidmi, kteří kdysi ve vesnici žili a rádi za ním chodili a navštěvovali ho. Třeba při naší krajanské akci Etno dni takových setkání bylo hodně.
V úterý 25. ledna byl farář Josip pohřben, a to vedle základů kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Ivanově Sele, kde byl v roce 1972 pohřben i první ivanovoselský farář Josip Klenovšek.  Na rozloučení s oblíbeným farářem přišel biskup Vjekoslav Huzjak, hodně kolegů farářů, zejména saleziánů, jeptišek a ostatních, hodně lidí z vesnice a okolí. Přišli ho vyprovodit na jeho poslední zemské cestě a poděkovat mu za vše co během života pro lidi udělal. Staral se o kostel, upravoval ho, stavěl a budoval, jak nemovitost, tak živou církev – lidi, se kterými se každodenně setkával, kamarádil, modlil a rozdával optimismus s pozitivní energii.
V naší vesničce bude tak velká osobnost, jako byl salezián Josip Košćak, velmi chybět.
Budiž mu zem lehká.
Za všechny vesničany a známé Anna-Marie Štrumlová Tučková

ZEMŘEL OBLÍBENÝ FARÁŘ
Kněz, dlouholetý farář farnosti Srdce Ježíšova v Ivanově Sele Ivan Košćak zemřel 23. ledna 2022. Narodil se 31. ledna 1936 v osadě Završje u města Novi Marof v kraji Hrvatsko zagorje. Poprvé v Ivanově Sele působil jako kaplan od roku 1964 do roku 1967, jeho nadřízeným byl farář Josip Klenovšek a po jeho smrti se stal v Ivanově Sele farářem v letech 1968–1976. Po celou dobu působení dbal o přístavbu kostela a jeho vybavení sochami a obrazy svatých. Na zdích kostela jsou namalované obrazy svatých, záběry ze stavby kostela a obraz svatého Václava, Prahy a Cyrila a Metoděje.
Farnost Ivanovo Selo patří k Záhřebskému arcibiskupství a farní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se stavěl od května do Vánoc v roce 1946. Tehdy byly saleziáni vyhnáni ze zámku Marijin dvor na Dioši a kněz Josip Klenovšek se dočasně ubytoval v Ivanově Sele. Zahájil tam stavbu kostela a stal se prvním farářem farnosti, která byla ustavená v roce 1948. Farnost tehdy měla 2500 věřících, dnes jich je zhruba 800.
Josip Košćak se znovu do vesnice jako farář vrátil v roce 1991. Tehdy málem zahynul během útoku na Ivanovo Selo 21. září. Působil zde do roku 1997 a během této doby se znovu stará o vylepšení kostela i zvelebení celé osady, kterou v roce 1992 navštívil kardinal Franjo Kuharić. V té době byly splaceny dluhy ze stavby kostela v roce 1946 a farnost poprvé dostala i finanční pomoc od Bjelovarsko-bilogorského županství i obce Hrubečné Pole. K 50. výročí kostela v roce 1996 vyšla kniha Prošlost posuta trnjem i suzama.
Velebný Joža, jak jsme mu říkali, potom znovu odešel z naší vesnice do Baranje, ale už v roce 2008 se vrátil do Ivanova Sela, kde působil až do své smrti. Po celou dobu se kromě vykonávání farářských povinností stará o vybavení kostela, pořídil obrazy křížové cesty, byla dokončená stavba nové zvonice a pověšeny nové zvony. V roce 2009 bylo slavnostně připomenuto 60. výročí farnosti Ivanovo Selo a v roce 2016 70. výročí působení kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Ivanově Sele.
Josip Košćak byl velice obětavý farář a vesničané ho měli velmi rádi. Patřil k řádu saleziánu, jejich poselstvím je křesťanská výchova adolescentů a mladých, kterou on sám velice úspěšně konal. Měl rád děti a mladé a staré vždy uměl potěšit a také jim pomáhal. Dbal o to, aby mládež byla zodpovědná, pracovitá, slušná a vzdělaná. Byl dobrým organizátorem náboženských oslav, návštěv duchovních osobností, jemu nadřízených, a výročí kostela nebo farnosti. Mladí byli do těchto akcí vždy zapojeni. Nikdy nezapomeneme, jak hodně básní jsme recitovali a zpívali náboženské písně při všech slavnostech.
Josip Košćak žil pro vesnici. Vzpomínám si, jak mu záleželo na tom, aby se každá vesnická akce, buď besední, hasičská nebo školní, vydařila a sám se ochotně zapojoval do příprav. Česky dobře rozuměl a podporoval besední akce. Učil také náboženství ve škole v Ivanově Sele. Všechny návštěvy etnografické sbírky v osadě si pokaždé prohlédly i kostel a farář Joža jim s nadšením vykládal o stavbě kostela, o obrazech a zvláštnostech farnosti. Kolik jen žáků z Daruvaru a okolí na terénní výuce v Ivanově Sele poslouchalo jeho výklad o kostele!
Dobře znal každou vesnickou rodinu, lidé se mu svěřovali a on uměl poradit a potěšit. Vážil si každého člověka a rád mu pomáhal. Bude všem chybět a těžce ho nahradí někdo jiný. Anna Vodvárková

K NEDOŽITÝM 86 LETŮM KNĚZE JOSIPA KOŠĆAKA
V každém prostředí se vyskytne osobnost, která vynikne svou prací. Právě proto by se při hodnocení mělo uvést, jak vypadalo dotyčné prostředí předtím, než tam dotyčná osoba přišla, a co se tam změnilo, když ji trvale opustila. Platí to také v případě kněze Josipa Košćaka.
Proto bych chtěl alespoň částečně nastínit, jak to vypadalo v Ivanově Sele, když do osady poprvé (v roce 1962), ale i předtím, J. Košćak přišel.
Ivanoselští si už po roce 1826 přáli vystavět v osadě kostel, poněvadž nejbližší byl v Hrubečném Poli, sídle tehdejší katolické farnosti. Věřící do něj do osmikilometrové vzdálenosti v době dešťů nemohli chodit kvůli blátivým silnicím. Ačkoliv byli připraveni vystavět si kostel sami, neustále naráželi na různé překážky, buď u státních či místních úřadů, dokonce jednu dobu neměli ani podporu církve. S takovými problémy se potýkaly mnohé generace Ivanoselanů až do doby před druhou světovou válkou. Tehdy už měli povolení k stavbě, ale tehdejším politikům se je podařilo znesvářit, což je pro tuto osadu trochu typické. Vznikly dva tábory: jeden byl pro stavbu kostela, ale proti tomu se postavil druhý tábor, který tvrdil, že parcela plánovaná pro kostel patří hasičskému spolku a nikoli kostelnímu výboru. Situace se uklidnila po vypuknutí druhé světové války. K stavbě nedošlo a stavební materiál během války zmizel. Němci ho částečně použili ke stavbě válečných bunkrů. Dalo by se říci, že to byla první část ivanoselských církevních dějin, které trvaly kolem 120 let.
V dalším, druhém období církevních dějin došlo k velkému obratu, který nikdo neočekával. V roce 1941 vystěhovali Němci ze Slovinska násilím mnoho Slovinců, plánovali na jejich místa nastěhovat německé rodiny. Menší část z nich přesídlili do Chorvatska a větší část na území dnešního Srbska. Mezi těmi, kteří museli opustit své domovy, bylo i mnoho duchovních, také saleziáni. Dostali povolení nastěhovat se i na území Záhřebského biskupství. Jedna skupina saleziánů dostala od daruvarského faráře Ettingera povolení koupit si zámek Dioš, který byl trochu stranou, ale přece nedaleko od Ivanova Sela.
Saleziáni jsou církevní řád v rámci katolické církve, který vznikl v druhé polovině 19. století. Ve svém poslání má péči o postižené a chudé, prosazovali skromný život. Kvůli válečnému nebezpečí nemohli mnozí věřící chodit do farních kostelů a proto začali saleziáni chodit do osad osídlených katolíky a konali bohoslužby ve společenských domech nebo v hospodách. Jeden z nich, Josip Klenovšek, je měl v Ivanově Sele. Za hezkého počasí kázal před školou, někdy v hospodě, také v hasičském domě. Pro Ivanoselské věřící to byla vítaná výhoda.
Po válce došlo k polickým změnám, vztah politiky k náboženství se úplně změnil. A právě v té době byl vystavěn nový kostel v Ivanově Sele, tehdy snad jediný v celém státě. Ve válce byl poškozen hasičský dům, byla vypálená škola, budova obecního úřadu a lesnická budova, a proto se dodnes mnozí podivují, jak se stavba kostela mohla uskutečnit. Ačkoliv o tom nejsou zachované psané doklady ani vzpomínky mnohých pamětníků, dnes by se mohlo říci, že se uskutečnila díky dovednosti Josipa Klenovšeka (1890–1971), ale i díky tomu, že mu přitom svými radami tajně pomohli i mnozí státní úředníci, mezi nimiž byl také Marijan Trop. A tak se stalo, že se v roce 1946 začal stavět byt pro kněze, ale stal se z něj kostel. Samozřejmě, nebylo to tak snadné, stavbě se do cesty stavily mnohé překážky, ale přece v roce 1946, po 120 letech trnité cesty, Ivanovo Selo mělo vlastní kostel a Josip Klenovšek se stal novým obyvatelem osady. Během svého pobytu žil tak, jak kázal saleziánský řad. Žil jako i ostatní osadníci. Obdělával církevní podzemek z předválečné doby, a tak měl i koně na polní práce, choval krávy, drůbež a včely. Prostě, ve všední den byl sedlákem a v neděli, nebo když to byla potřeba, byl knězem a pravým pastýřem svých farníků. Ivanovo Selo se farností stalo v roce 1948 a do ní byly zařazeny také některé přilehlé osady, které byly dříve v rámci farností Daruvar a Hrubečné Pole. V době, kdy byl Klenovšek farářem, byly postupně vykonané mnohé úpravy kostela.
Životopis Josipa Košćaka by si vyžadoval celou knihu, a proto pro noviny jen krátký nástin jeho života.
Josip Košćak (31. ledna 1936 – 23. ledna 2022) byl poprvé v Ivanově Sele v roce 1962 jako katecheta, když měl o letních prázdninách vypomáhat tamnímu, tenkrát už starému, faráři v jeho práci. V odpoledních hodinách učil v kostele děti náboženství a připravoval je na biřmování. Po výuce chystal pro ně hry, což děti Ivanova Sela a okolních osad dodatečně lákalo. Tím se stal oblíbený u nejmladšího dorostu.
Po ukončení studia se v roce 1964 stal kaplanem v Ivanově Sele, když jsem tam také já začal pracovat jako mladý učitel. Vztahy mezi zaměstnanci státních úřadů a církví se řídily podle tehdejší státní politiky. Přece si myslím, že se dnes o tom někdy píše jinak, než tomu ve skutečnosti bylo. Není pravda, že dětem bylo zakázáno chodit do kostela, ale mohlo to být teprve po školní výuce. Také je pravdou, že osvětoví pracovnici normálně komunikovali s farářem a kaplanem. Nešlo o nějaké velké přátelství, byla to normální komunikace. Učitelé spíš museli čelit narážkám jistého pedagoga ústřední školy v Hrubečném Poli, že žáci z Ivanova Sela chodí do kostela „až příliš“ a za to že mohou učitelé. Viděl jsem, že žáci chodí do kostela rádi a že mají rádi nového kaplana. Ten byl mladší než farář a snadněji si získal jejich důvěru. Také se postaral o to, aby si po výuce náboženství hráli a také aby si měli s čím hrát. Ve stejné době jsme na hodinách tělocviku ve škole neměli ani míč na kopanou, a tak jsem mezi chlapci udělal sběrnou akci, abychom si jeden gumový míč koupili. Podle pokynu pedagoga učitelé měli zabránit žákům, aby v neděli chodili do kostela. Radil, aby učitelé v neděli pořádali výlety, a tak odlákali žáky od kostela. Učitelé však nebyli stroje, tehdy se pracovalo i v sobotu, a tímto by přišli i o volnou neděli. Navíc v době volna pracovali v různých oblastech kulturního života v osadě.
Po příchodu kaplana Košćaka došlo v osadě k mnohým změnám. V letech 1966–1970 začala stavba kostelní věže, proběhla úprava vnitřku i okolí kostela. V tom období Košćak jednu dobu pracoval také v Križevcích, ale vrátil se a v roce 1968 se stal správcem ivanoselské farnosti. Po ukončení těchto prací v roce 1970 Ivanovo Selo navštívil arcibiskup Josef Salač a kostel vysvětil.
V období let 1971–76 probíhaly mnohé další práce na stavbě a úpravě farního bytu. Kostel i byt byly omítnuty, byl elektrifikován kostelní zvon. Po dokončeni těchto prací opustil Josip Košćak Ivanovo Selo na delší dobu. Byla to 15letá přestávka mezi lety 1976–1991. Za tu dobu byli faráři Pero Šimić (1976–1983) a Ivan Matijević (1983–1991), kteří zde také zanechali stopy. Josip Košćak i tehdy občas zavítal do Ivanova Sela, zvlášť, když zemřel některý významný občan, nebo když se konala nějaká oslava. V té době Josip Košćak vystřídal několik míst a institucí, ale všechny patřily saleziánům (Záhřeb, Rijeka a Beli Manastir).
A právě v Belém Manastiru, kde se stal farářem, se zdržel nejdéle. (Také jsem už před Košćakovým odchodem z Ivanova Sela odešel z osady a jednu dobu jsem pracoval na střední škole v Belém Manastiru. Tehdy tam Košćak ještě nebyl, přišel tam teprve, když jsem se já už vrátil do Daruvaru. Mně se podařilo vyhnout válečným událostem v Belém Manastiru v roce 1991, ale J. Košćaka tam válka zastihla. Území Baranje bylo okupováno srbským vojskem a veliký počet obyvatel katolického vyznání vyhledal záchranu v Moháči v Maďarsku. Za nimi přišli i jejich pastýři, mezi nimiž byl i Josip Košćak. V té době byl přemístěn znovu do Ivanova Sela, tehdejší farář právě odešel. Stalo se to právě několik dní před 21. září 1991, kdy osada zažila tragické události a kdy přišla o vícero svých občanů. Farář Košćak tuto událost naštěstí přežil. Dobře se schoval, ale zaslechl slova jednoho z vrahů: „Ubili smo popa!“ Vrazi sice faráře neznali, místo něj zavraždili jednoho občana ze sousední osady, který se faráři jen podobal.
I po tragických událostech zůstal farář s Ivanoselskými, pokoušel se zahojit rány členů svého společenství, ale podařilo se mu to jen částečně, ti starší je ponesou až do smrti. Po svém návratu do osady pokračoval v práci svého předchůdce na dokončení budovy ve dvoře o rozměrech 20×6 m, která měla sloužit k různým účelům. Do roku 1992 byly odstraněny také veškeré válečné škody na kostele. Okna díky sponzorství jednotlivců dostala barevné vitráže. Farář se zasloužil také o vydání knihy o Ivanově Sele.
Po mírové integraci Baranje do Chorvatska v roce 1997 odešel Josip Košćak znovu do Belého Manastiru dokončit práce, které přerušily válečné události v roce 1991. O něco později jsem ho tam navštívil, když jsme polovinou roku 2003 s Tréglavany jeli navštívit Vukovar a při návratu na pozvání Josipa Košćaka také Beli Manastir. Tréglava také patří k farnosti Ivanovo Selo. Košćak nás všechny pohostil a měl z návštěvy radost. Pobesedoval jsem s ním také, byla to naše první beseda ve městě, kde jsme oba jednu dobu žili. Od něj jsem dostal spoustu informací o profesorech, s nimiž jsem kdysi pracoval. Tehdy jsem se ho zeptal na možnost, aby se znovu vrátil do Ivanova Sela, věděl jsem, že s jeho náhradníkem vesničané nebyli spokojeni. Odmítl takovou možnost, tvrdil, že je to pro něj uzavřená kniha. Proto mě trochu překvapilo, když v roce 2008 během svého pobytu v lázních v Daruvaru navštívil mou rodinu. Připomněl mi své odmítnutí v Belém Manastiru, ale přiznal se, že by se přece rád vrátil do Ivanova Sela, ale jen pokud si to přejí i tamní občané. Slyšel, že aktuální farář plánuje odejít a viděl v tom poslední možnost vrátit se do osady, kde začala jeho duchovní služba. Já jsem už téhož dne zatelefonoval jednomu z členů tamního kostelního výboru. On si jeho návrat také přál. Napsal jsem žádost na vysoký úřad saleziánů v Záhřebu. O něm potom jednal kostelní výbor v Ivanově Sele a zaslal ho do Záhřebu. A netrvalo dlouho, a už v roce 2008 došlo k jeho poslednímu návratu do Ivanova Sela, kde pak dokončil svou duchovní i životní cestu.
Rád bych připomněl moje poslední setkání s farářem Josipem Košćakem. Asi kolem jedenácté hodiny 23. prosince 2021 se ozval telefon, hlásil mi, že ve 13 hodin bude pohřeb Doroteji Tropové, narozené Stranské, bývalé Daruvařanky a později Záhřebanky. Byla to manželka Marijana Tropa, úředníka, který v roce 1946 vlastně umožnil stavbu kostela v Ivanově Sele. Na pohřbu na daruvarském hřbitově jsme z Daruvařanů byli jen já a moje manželka a tři mně neznámé osoby ze Záhřebu. Celý pohřeb vedl Josip Košćak. Po pohřbu jsme se trochu bavili, dokonce jsem obdivoval jeho skvělý fyzický stav, zdravotně vypadal lépe, než když jsem ho viděl asi před dvěma měsíci. Nebyly na něm znát žádné příznaky nějaké nemoci, dokonce se pochlubil, že v té době také zastupuje práci faráře v Hrubečném Poli, který těžce onemocněl. Rovněž tam vykonal požehnání domácností a takovou práci konal i ve vlastní farnosti. Bohužel, přesně o měsíc později nás farář Josip Košćak navždy opustil.   Text Václav Herout, foto archiv autora