Na ministerstvu kultury je přijal první náměstek ministra Jan Kněžínek, který uvedl, že se čeští občané o české menšině v Chorvatsku dozvěděli kvůli válce, zatímco dříve o ní věděli jen jednotlivci. Jednalo se o kulturních potřebách a o školství. Vedení Svazu vyzvedlo potřebu vyslání choreografa, učitele pro dechové hudby nebo režiséra, ale Kněžínek odpověděl, že ministerstvo může jedině poslat knihy do knihoven či zajistit hostování některého spisovatele či tanečního ansámblu, ale nemůže financovat žádnou z krajanských aktivit.
Na ministerstvu zahraničních věcí předáky Svazu potěšila zpráva, že byla založena kulturně-informační sekce, která pečuje o zahraniční Čechy, odbor, jaký na úrovni českého státu dříve neexistoval. Tato sekce se však teprve konsoliduje a sbírá informace. Ředitel sekce Luboš Nový přijal delegaci Svazu Čechů, která mu podrobně popsala stav a potřeby české menšiny v Chorvatsku. Jako hlavní z problémů byla uvedena neexistující dohoda o kulturní spolupráci mezi oběma zeměmi, která by se zabývala i otázkami české menšiny. L. Nový řekl, že Svaz Čechů doposud dostal tři až čtyřikrát víc prostředků než jiné krajanské komunity, a kvůli limitovaným prostředkům viděl možnosti dalšího financování ve spolupráci s bohatšími českými komunitami v USA a Kanadě. Vzkázal také, že lze řešit otázku učebnic a odborné pomoci pro etnografickou sbírku a pro podnikatelství příslušníků české menšiny. Vedoucí kabinetu ministra zahraničních věcí Michael Lobkowicz byl poněkud rezervovanější. Uvedl, že krajanské komunity v Rumunsku a Bulharsku mají nižší životní úroveň než Češi v Chorvatsku, třebaže nebyly postižené válkou. Řekl, že ministerstvo má na potřeby zahraničních Čechů schváleno dva miliony korun, jejichž spotřeba se přísně kontroluje, a že mají nedostatek kvalifikovaných lidí pro otázky Čechů mimo Česko, o kterých se databáze teprve vytváří. Delegaci Svazu Čechů vzkázal, aby nebyla netrpělivá, na což mu bylo odpovězeno: „Nejsme netrpěliví, ale cítíme zodpovědnost za další osud české menšiny v Republice Chorvatsku.“ Do diskuse se zapojil také Ljubomir Antić, který řekl, že práva, která menšinám dávají chorvatské zákony, musí mít také hmotný základ, který chorvatský stát kvůli válce nemůže sám zajistit, proto česká menšina potřebuje pomoc svého mateřského státu.
Ministr školství Petr Piťha byl v jednání konkrétní. Uvedl, že je v Česku problém se změnou učebnic a že mnohé dětské časopisy přestaly vycházet kvůli přechodu na tržní hospodářství. Problém je také s budovami škol kvůli restituci. Delegaci Svazu řekl, že je možné do Chorvatska vyslat skupiny odborníků, aby pořádali semináře pro učitele, ale dětské zájezdy lze pořádat ve spolupráci se školami. Problémem jsou studentská stipendia, protože vysoké školy získaly velkou autonomii a tato otázka už nepatří mezi vládní kompetence. Předáci Svazu Čechů navštívili také pražského arcibiskupa Miloslava Vlka, který nabídl studium teologie pro laika nebo oženěného jáhna, který by jako Čech mohl přisluhovat chorvatským kněžím. M. Vlk přijal pozvání, aby přijel do Chorvatska a sloužil mši v českém jazyce v záhřebské katedrále. On skutečně už příští rok navštívil Záhřeb při návštěvě papeže Jana Pavla II. a oslavy jubilea 900. výročí založení Záhřebského biskupství, jehož prvním biskupem byl Čech Duch. Mši sloužil, sice ne v záhřebské katedrále, ale na prostranství před ní, a to teprve v roce 2000 při ústřední oslavě jubilea 2000 let křesťanství, v chorvatském jazyce.
Své hodnocení roku 1993 Leonora Janotová uvedla v rozhovoru v prvním čísle Jednoty v roce 1994. Připomněla, že Svaz Čechů měl velkou roli v zajištění humanitární pomoci z České republiky, a to nejen pro Čechy. Konstatovala, že Svaz po reorganizaci působí snadněji, protože výkonný výbor je operativnější, snadněji se schází a rozhoduje. Působí také rady Svazu, takže menšinová činnost se vrací do normálních kolejí. L. Janotová řekla, že není dobře nikoho obviňovat z nečinnosti, protože práce ve Svazu a krajanských spolcích je dobrovolná, a ve společenství došlo k tak velkým změnám, které ani profesionál nemůže sledovat. Vyjádřila svou spokojenost úspěšnou přehlídkou lidových tanců s 250 mladými účastníky a vyzvala k obnově divadelní činnosti. Zmínila také problém učebnic a nepostačující úroveň informování prostřednictvím rozhlasu a televize. O Jednotě řekla, že by se měla dostat do každé české rodiny.
Na plénu Svazu Čechů 22. ledna 1994 byl zmíněn problém animátora kultury. Došlo k závěru, že se dá dočasně řešit zapojením neprofesionála. Svou pomoc nabídli Milivoj Částek a Jaroslav Klubíčko, kteří dostali za úkol složit ansámbl lidové hudby, který byl doprovázel taneční skupiny. Poprvé po válce se 26. března konala divadelní přehlídka v Lipovci a 5. června Naše jaro v Daruvaru, na kterém vystupovala i dětská folklorní skupina a kapela z Opavy.
Předsednictvo v květnu 1994 rozhodlo o podobě vlajky a znaku Svazu Čechů. Vlajka je identická s českou vlajkou a znak tvoří štít v barvách chorvatské trikolóry a červeno-bílých čtverečků, se stříbrným lvem uprostřed. Nad štítem je stuha s nápisem Svaz Čechů v Republice Chorvatsko/Savez Čeha u Republici Hrvatskoj.
Na shromáždění Svazu Čechů 15. června L. Janotová řekla, že Svaz podporuje úsilí chorvatského vedení o návrat obsazených území mírovou cestou a protestovala proti zapojení Daruvaru do chráněné UNPA oblasti s konstatací, že to je velká nespravedlnost, která brzdí hospodářský rozvoj a nezaručuje bezpečnost a mír. V červnu Janotová napsala českému premiérovi Václavu Klausovi a žádala o pomoc při přístavbě české školy v Daruvaru, při které by česká strana měla zajistit 50 procent prostředků, kolik bylo ochotné investovat také Chorvatsko.
Po dvou letech navštívil Daruvar 29. srpna 1994 Alexandr Vondra, tehdejší Havlův poradce a nynější náměstek ministra zahraničních věcí. Leonora Janotová opakovala své přání o patronátu Česka nad českou menšinou a o příchodu českého kapitálu. Apelovala také, aby se české ministerstvo zahraničních věcí angažovalo při plné integraci UNPA zóny Západ do chorvatského systému a projevila nespokojenost kvůli nečinnosti mírových sil UNPROFOR. A. Vondra nic neslíbil, ale odešel s přesvědčením, že Češi potřebují finanční pomoc. Řekl sice, že Češi v Chorvatsku žijí ve srovnání s Čechy v Rumunsku či Kazachstánu krásně, a že pro něj je absurdní, že vůbec něco žádají, a žádal o trpělivost.
Svaz Čechů oslavil 50. výročí svého založení 1. října 1994. Při té příležitosti byla představena kniha Josefa Matuška Češi v Chorvatsku, byla otevřena nová výstava fotografií a dokumentů z dějin české menšiny a proběhla slavnostní akademie. Leonora Janotová připomněla založení Československého svazu na úrovni celého tehdejšího Království SHS v roce 1921 a řekla, že Svaz Čechů v Chorvatsku by měl být jeho nástupcem, protože v žádné jiné republice bývalé Jugoslávie nepůsobí žádný Svaz Čechů.
Konstatovala proto, že Svaz byl založen v roce 1921 a obnoven v roce 1944. Připomněla utrpení Čechů během srbské agrese a konstatovala, že se Češi dostali do nemilosti svých srbských sousedů, protože se vyslovili pro demokratické změny. Na oslavě hovořila i náměstkyně ministryně vzdělávání a kultury Ružica Šimunovićová, a dva dny nato prezident republiky Franjo Tuđman pochválil Svaz Čechů a Českou besedu Záhřeb v souvislosti s jejich výročími, které se slavily v roce 1994. Text pochvaly zní: „Na základě článku 98. Ústavy Republiky Chorvatska a na návrh Chorvatsko-české společnosti přináším rozhodnutí, kterým pochvaluji Svaz Čechů v Republice Chorvatsko a kulturně osvětový spolek Česká beseda Záhřeb, které historické porozumění mezi přátelskými národy Chorvatů a Čechů přetvářejí v moderní porozumění přátelských států Chorvatska a Česka, a to za okolností, kdy v chorvatské vlasti sdílejí Chorvaté i Češi stejný osud, kterou společně bránili zbraní, kulturou a osvětou; při příležitosti 50. výročí Svazu Čechů a 120. výročí České besedy Záhřeb v Republice Chorvatsku.“ V rámci oslav jubilea Svazu se 22. října v Daruvaru konal kulatý stůl Češi v Chorvatsku a BaH, a 23. října byla otevřena výstava Mezníky v dějinách českého státu.
Leonora Janotová v rozhovoru pro Jednotu na konci roku 1994 vyjádřila spokojenost uplynulým rokem a připomněla nejvýznamnější úspěchy: byla znovuotevřena škola v Dežanovci, vyšla kniha Češi v Chorvatsku, konal se slet Naše jaro, přehlídka dechových hudeb v Dolních Střežanech, přehlídka krajanského divadla v Lipovci, plénum českých učitelů a bylo oslaveno 50 let Svazu, a při financování byla dobrá odezva sponzorů. Znamením vitality české menšiny a probouzení národnostního uvědomění mezi chorvatskými Čechy vzdálenými od Daruvaru bylo založení České besedy Rijeka ve městě, do kterého se po roce 1945 v průběhu industrializace přistěhoval značný počet Čechů, nyní získali vlastní sdružení. V následujících letech se české besedy založí také v Slavonském Brodu, Nové Gradišce a Bjeliševci. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů