„Vážená paní šéfredaktorko, Jano Staňová, Jednota přede dvěma lety uveřejnila článek o Antonii Krivákové, Češce a rodačce z Dežanovce. Bylo to u příležitosti jejích 98 narozenin. Letos 24. ledna se paní Kriváková dožila 100 let. Při té příležitosti byl na web stránce kulpin.net 21. ledna uveřejněn obsáhlý článek o její životní cestě. A protože jde o Češku, rodačku z Dežanovce, tento článek by mohl zajímat i Vás. Srdečný pozdrav od věrného čtenáře Jednoty z Rijeky, Miloslav Strehársky.“
Přinášíme přepis článku z kulpin.net (redakčně kráceno):
Antonie Kriváková se dožívá 100 let
Antonie Valentová se narodila 24. ledna 1922 v české vesnici Dežanovec (Dežanovac) v západní Slavonii (Chorvatsko) jako sedmé dítě v rodině s deseti dětmi. I když byla v dětství často nemocná a hubená, dostala darem ohromnou životní energii, která jí dodnes pomáhá prodírat se životem. Ten ji ve válečné vichřici vedl i závějemi. Po válce s první mezinárodní delegací vstoupila do koncentračního tábora Jasenovac. Zdravotnictví začala studovat v Praze, ale kvůli zhoršujícím se politickým okolnostem ve školení pokračovala v Bělehradu. Trpké zklamání zažila na čtvrtém ročníku studií, když musela velmi draze zaplatit za svou touhu po poznání.
Vedle všeho, co zažila, vedle vší křivdy, zůstala Antonie přece velkou humanistkou. Její péče o člověka byla výrazná do té míry, že si za celý pracovní věk nedopřála jediný den nemocenské dovolené, s výjimkou dvakrát po měsíci mateřské dovolené. Vždy měla především na mysli zdravotní stav svých pacientů. O ně pečovala spolu s manželem Samuelem, který byl také lékař.
Na lékařský manželský pár Antonii a Samuela Krivákovi si pamatují především trochu starší obyvatelé Petrovce a také Padiny. Ať v noci či ve dne, v létě či v zimě – nemoc si nevybírala, kdy se ozve. Z teplé postele, z domácího pohodlí je nesčíslněkrát vyrušilo bouchání na okno. Byli lékaři po 24 hodin. Tak jim uběhlo třicet let lékařské služby v Petrovci, předtím i dva roky v Padině. Všechno zůstalo zapsáno v paměti. I to nelehké, ale krásné dětství, válka, Goli otok, tuberkulóza, Český dům v Bělehradu, Jasenovac... Některé vzpomínky přivedou paní doktorce nostalgický úsměv na tvář, jiné zase slzu v oku.
Po sta letech se vzpomínky vynořují z paměti stále častěji a intenzívněji. Vzpomíná na rodičovský dům v Dežanovci, kde měli velký dvůr, hodně půdy, domácích zvířat, vlastní les... Tončin otec Josef Valenta (1880–1964) tam přišel s rodiči, když mu byly tři roky. Oženil se s Marií Klubíčkovou (1887–1972), s níž měl deset dětí. Matčini rodiče pocházejí z okolí Prahy a více příslušníků její rodiny přišlo do Daruvaru. Měli jen jedno dítě, Tončina matka se narodila už v Dežanovci. Otcovi rodiče přišli do Dežanovce v roce 1883 z Vyskytné na Vysočině.  
I když práce na poli bylo dost, hlava rodiny pracoval s cestáři. Těžce pracoval na stavbě a opravě kamenných cest, protože hladových úst bylo hodně a když se s dětmi šlo k lékaři, bylo zapotřebí mít zdravotní pojištění. Život byl tenkrát velmi těžký, a proto musel být dobře organizovaný a soudržný, založený na lásce. V takové harmonii musel každý podle svých možností přispívat k fungování rodinného společenství. Také pro svůj houf dětí rodiče vždy určili závazky. Otec šel do práce, pokračoval ve stopách svého otce, který byl rovněž cestář, a matka chodila s dělníky na pole. Děti se zatím navzájem hlídaly, starší se staraly o mladší, v lese spolu sbíraly spadané větve, z roští dělaly snopky, které v zimě sloužily jako otop a hřály rodinu, která se ještě více hřála láskou, protože jen tak mohla přežít v drsných podmínkách.
Dežanovec je vzdálený asi 15 kilometrů od Daruvaru. Antonie do něj často chodila, vychodila v něm i čtyři třídy gymnázia. Předtím získala v rodišti dobrý základ, protože se v této vesnici kulturní život rozrůstal. Ona prakticky vyrůstala spolu s Českou besedou založenou v Dežanovci v roce 1924. Do tohoto kulturně-uměleckého spolku se ihned zapsalo 50 členů. Zanedlouho tito nadšenci požádali o povolení k otevření české školy. Ale protože nemohli najít českou učitelku, otevřeli ji až v roce 1932. První učitelkou na české škole byla Maďarka, která ovládala češtinu a která Tonku, tehdy páťačku, nejednou požádala o pomoc. Do gymnázia se tehdy mohlo nastoupit ze čtvrté třídy, ale Tonku zapsali i do páté třídy základní školy, protože nechtěla odejít z rodičovského domu. Když byl 19. března 1933 v Dežanovci zvolen nový výbor České besedy, Tonce bylo právě 11 let a jako šikovné děvče se zapojovala do přípravy divadelních představení a kulturně-uměleckých programů. Mnohé básničky, kterým se tenkrát naučila, si dodnes živě pamatuje. Venkovský dežanovecký dorost postupně přebíral vedení kulturního života. Ten v Dežanovci vyvrcholil celomenšinovými Dožínkami v roce 1938. Tehdy bylo Tonce už 14 let a snad i to převážilo při rozhodnutí přece se zapsat na gymnázium. Protože byla za svou generací pozadu, soukromě složila v jediném dni první dva ročníky. V přípravě jí pomáhala učitelka, která byla Češka, francouzsky ji učila velmi ochotná a vytrvalá stará ruská hraběnka, emigrantka. Potom se už do třetí třídy zapsala jako řádná studentka. Byla vždy výborná, nemusela skládat ani malou, ani velkou maturitu. Ale byla stále hubená, citlivá a rodiče ji dali do školy, aby ji takovou útlou ochránili před těžkými pracemi. Protože chtěla pomáhat lidem, později se rozhodla pro medicínu. Ale to už bylo po druhé světové válce.
V prvních válečných letech ukončila gymnázium. Po prvních čtyřech letech v Daruvaru pokračovalo její gymnazijní vzdělávání ve Virovitici. Tam na reálném gymnáziu ve školním roce 1942/43 ukončila osmou třídu a maturovala. A protože se v té době válka rozpoutala, vrátila se domů do Dežanovce. Tři její bratři se už přidali k partyzánům, a tak také ona s dvěma sestrami začala chodit na mládežnické ilegální schůze. Nejstarší bratr byl v ilegálním partyzánském výboru. Jejich rodina proto byla podezřelá, nejednou tam přišli ustašovci a všechny vyslýchali. V domě si proto vybudovali tajnou komůrku, do které se ukrývali, když do vesnice přišly nepřátelské hlídky. Z jejich vesnice k partyzánům utekli takřka všichni mladí muži. Protože Antonie byla jedno z nejvzdělanějších děvčat, brzy ji zvolili tajemnicí mládežnické partyzánské organizace SKOJ. Zvali ji do partyzánských oddílů, aby tam učila a psala novinové články. Otec ji dlouho nechtěl pustit, vždyť už tři synové byli v partyzánech, a kromě toho byla děvče, byla hubeňoučká, měla 45 kilogramů, ale nakonec povolit musel.
Byla aktivní nejdříve v obecním a poté v okresním výboru, organizovala dopisovatelství do mládežnických novin a časem se dostala i do ústředního výboru. Zbraň neměla, ale na opasku nosila přivázanou bombu... kdyby se dostala do rukou nepřátele, aby ji mohla aktivovat a spáchat sebevraždu.
Válku přežila. Hned po válce měla možnost navštívit koncentrační tábor Jasenovac. Dostala se tam s mezinárodní vojenskou delegací jako novinářka, protože byla členkou redakce novin Ústředního výboru. Tehdy Jasenovac poprvé otevřeli, do té doby byl zapečetěný. Viděla tam všelicos, i jakousi velkou kupoli, která ve skutečnosti byla pec. Dozvěděla se ještě, že se před posuvnými ocelovými dveřmi, které se otvíraly na knoflík, vězni museli vysvléci donaha, odevzdat všechno strážcům, a potom je v peci spalovali. Vešla do pece, nejvyšší část uprostřed byla vysoká kolem dvou metrů. Pec byla vymetená, ale na podlaze, ve spárách cihel, byl ještě popel. O tom napsala celostránkovou reportáž, a to byla první novinová zpráva o tomto táboře. Ale o zveřejnění reportáže se nedozvěděla, protože ihned po odevzdání článku nastoupila do vlaku a odjela na studia do Prahy. Za zásluhy v druhé světové válce jí totiž bylo nabídnuto stipendium na vysokou školu. Jelikož byla Češka, zvolila Prahu, kde se v roce 1945 zapsala na medicínu.
Krátce po příjezdu do Česka vyhledala v roce 1947 příbuzné, o kterých věděla z otcových dokladů. Příbuzné si oblíbila už při prvním setkání, proto jim při rozloučení slíbila, že je brzy zase navštíví. K tomu ale nedošlo kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Na fakultě ji totiž zařadili k profesorovi, který pracoval na oddělení tuberkulózy, a mladá dívčina, vysílená válkou a podvýživou, s oslabenou imunitou, se bacilu tuberkulózy neubránila. Trápil ji kašel, bolely plíce. Nevyhnutelná byla nemocniční léčba a po ní zotavení. Z fakulty jí zajistili rehabilitaci v Tatrách, kde strávila pět měsíců. Po návratu na fakultu se vyskytly nové problémy. Od roku 1947 začíná období Informbyra, východoevropské organizace komunistických stran, která se pouhý rok po založení obrací proti Komunistické straně Jugoslávie a proti Titovi, protože odmítal slepě poslouchat Stalina. Politické vztahy mezi Jugoslávií a východním blokem, vlastně Sovětským svazem a jeho spojenci, mezi nimiž bylo i Československo, se značně ochladily. Bylo třeba rychle opustit krajinu. Ale kam jít? Bratr měl pronajatý byt v Bělehradu a tam byla také lékařská fakulta, tak rozhodnutí padlo na toto místo. Nevěděla však skutečný důvod, proč musela z Prahy odejít. To ji dlouho trápilo, nikdo jí to nechtěl vysvětlit, protože v Jugoslávii to bylo tabu téma.
Zpočátku bydlela u bratra, který tam měl pronajatý jednopokojový byt, a později se dostala do Českého domu. Tuto tříposchoďovou budovu u Slavie, na adrese Svetozara Markovića 79 Češi postavili v roce 1928. Dům sloužil pro společenské akce – tam se setkávali, děti se tam učily, ve velkém sále se pořádaly zábavy... Po válce a v době Informbyra, podobně tak jak Antonie z politických důvodů opustila Prahu, odcházeli mnozí Češi z Bělehradu a vraceli se do vlasti. I tato budova sdílela osud společnosti a kvůli ochlazení vztahů s východním blokem byla Čechům postupně vyvlastňována. Když tam Antonie přišla, o budovu se staral jen jeden starší manželský pár a nastěhovali se do něj slovenští studenti, kteří tam bydleli během studia.
Její studium však bylo najednou přerušené. Podobně jako tisíce dalších učených lidí, i ona se dostala do zlověstného koncentračního tábora na ostrově Goli otok v Jadranském moři. Strávila tam dva roky a sedm měsíců, jen proto, že se chtěla dozvědět, co je to IB. Známý jí opatřil tisk, z kterého se dozvěděla, co IB je, ji vyzradil a vyšetřovatelům stačilo jeho svědectví, aby ji zatkli. Komunistická moc ji obvinila z podpory „informbyrovců“. Na Golém otoku přežila další „zocelení“ těla i ducha. Takřka tři roky opracovávala kameny do tvaru cihel. Tam se naučila i zednickým pracím, protože se z opracovaných kamenů stavěly nové věznické objekty. Na tento úsek života nerada vzpomíná, všechny ženy byly vyhublé na kost a kůži, nemusely se trápit s menstruačním krvácením, všechny do jediné o cyklus přišly...
Po návratu z Golého otoku se vrátila do Bělehradu, kde se seznámila se svým budoucím manželem Samuelem Krivákem (1929–1998) z Báčského Petrovce. Zanedlouho oba ukončili fakultu a dostali se na životní křižovatku. Protože se rozhodli společně kráčet životem, a mladý lékař byl povolán do vojenské služby do Ćuprije a mladou lékařku čekala povinná praxe v nemocnici, narychlo se oddali a jeli do Ćuprije spolu, i když bydleli odděleně – mladý lékař v kasárnách a stážistka v podnájmu. Z Ćuprije je cesta vedla do Padiny na první pracoviště. Tam se jim narodila dcera Mariena a později také Alena. Po dvou letech, v roce 1959 se přestěhovali do manželova rodiště, kde v petroveckém domě zdraví pracovali až do důchodu, do roku 1987. Antonie pracovala převážně na dětském oddělení, kde byla vedoucí.
Když už pracovala jako lékařka, z Daruvaru jí přišlo vysoké státní vyznamenání – Řád zásluh o národ se stříbrnými paprsky (Orden zasluge za narod sa srebrnim zracima).
Antonie Kriváková, nar. Valentová žije v Petrovci s dcerou Marienou. Manžel Samuel, který byl o sedm let mladší než ona, se před 22 lety odebral na věčnost. Bez něj ale není sama, všichni se snaží odehnat jí smutek z čela. Radost jí dělá pět vnoučat a osm pravnoučat, a také čtení knih a hudba. Mariena Kriváková Stankovićová zdědila po matce hudební nadání a je jedinou slovenskou vystudovanou muzikoložkou. V Marienině domácnosti bývá vesele a hra na klavír potěší paní doktorku, která bývala dobrou zpěvačkou, a i nyní si ráda notuje a pozpěvuje známé melodie. Mladší dcera Alena Pešková zdědila po matce lásku k jazyku a literatuře a pracuje v Ústavu pro vydávání učebnic.
Před třemi lety si paní doktorka zlomila nohu, od té doby se hůře pohybuje a nemůže moc pracovat. Imunitu si však udržela v dobré kondici. Když začínala pandemie koronaviru, zkušená lékařka si z toho nedělala těžkou hlavu. Nechala se očkovat a určitě ji i to ochránilo před většími komplikacemi. Bez hospitalizace překonala i zápal plic. Nevystrašil ji ani pozitivní test na koronavirus. Antonie Kriváková oslavuje své sté narozeniny v optimistické náladě. Neklesá na duchu, ale dokáže se ztotožnit s cizími potížemi.
Text Katarína Pucovská (redakčně kráceno), přel. žp, foto kulpin.net