Po jazykovém gymnáziu ve Virovitici jsem se chtěla dál zabývat studiem jazyků. Chtěla jsem se totiž dostat do Bruselu a pracovat tam jako tlumočnice. Protože se mi ale nepodařilo dostat se na studium angličtiny, kterou jsem si vybrala, přihlásila jsem se na Filozofickou fakultu Univerzity v Záhřebu na obor čeština a slavistika, kde jsem se učila i bulharštinu a slovinštinu. Důvodem, proč jsem si vybrala právě češtinu je ten, že mám české kořeny. Dědeček Andraš (Andrija) Brabec mého pradědečka Josipa Brabce pocházel z Hradce Králové a usadil se ve Virovitici. Můj pradědeček, který žil v Banově Jaruze, mluvil česky, ale můj dědeček už česky neuměl, stejně jako ostatní členové naší rodiny. To, abych oživila náš český původ, byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla studovat právě češtinu. V roce 2016 jsem získala stipendium, díky němuž jsem se během jednoho semestru zdokonalovala v češtině na Karlově univerzitě v Praze. Musím říci, že mi to moc pomohlo a že bych si to ráda zopakovala. Po ukončení studia jsem rok pracovala v zákaznickém servisu (customer service) pro Bulharsko v Istrii.
Působit na pěti školách
není jednoduché
Po návratu domů do Virovitice jsem se v roce 2018 stala učitelkou češtiny na školách s výukou českého jazyka a kultury podle modelu C. Toto povolání se mi zalíbilo a teď jsem šťastná. Momentálně působím na pěti školách – na dvou základních ve Virovitici (ZŠ Vladimir Nazor a ZŠ Ivane Brlić-Mažuranić), na Gymnáziu Petra Preradovića ve Virovitici a na základní škole v Šibovci a Kipu (obě jsou obvodními školami ZŠ Sirač). Práce se mi moc líbí. Žáci jsou učenliví a pozorní.
Šibovecká škola, kde učím čtyři roky, byla s jednou základní školou ve Virovitici mým prvním pracovním působištěm. Na začátku to pro mě bylo náročné, protože jsem před tím dlouho nemluvila česky a nevěděla jsem, jestli budu děti vůbec moci česky učit, ale kolegové mi hodně pomohli. Jsem velmi ráda, že jsem si vybrala právě češtinu, která mě naplňuje. Žáky čeština zajímá a mně se líbí, že učím v malotřídce, kde učím malé děti, které chtějí zpívat, hrát divadlo, jsou pořád veselé a hravé. A to mě naplňuje. Moc ráda ale pracuju i se staršími žáky. Oni jsou o něco vážnější a trochu stydlivější. Práce s nimi je zase jiná.
Největší problémy dětem v češtině dělá psaní a čtení hlásek ř, ch, ě, protože se s nimi v chorvatštině nesetkávají. Ale když několikrát přečtou nějaký text nebo si trošku víc procvičí psaní, všechno je v pořádku. Se svými kolegy a ostatními českými pedagogy z Chorvatska mám příležitost podívat se i do Česka, kde se na seminářích zdokonalujeme v češtině. Byla jsem s nimi už dvakrát, v roce 2019 a podruhé v roce 2021. Z pobytů v Česku mám jen samé hezké vzpomínky. Byli jsme tam i s fakultou na terénní výuce. Prahu a Českou republiku mám moc ráda. Mým cílem je aspoň jednou ročně se tam podívat.
Moje město a má rodina
Ve Virovitici jsem se narodila a chodila do základní a střední školy. Snad tomu osud chtěl, abych v obou nyní pracovala. Ve Virovitici mám hodně kamarádů, kteří se tam po fakultě vrátili a pracují, stejně jako já. Toto město se mi moc líbí. Je tam totiž všechno, co potřebujeme – obchody s oblečením, potravinami, hodně škol, divadlo, kino, tělocvičny a je tam i dost přírody. Jsme hrdí na to, že centrum Virovitice je teď nově obnovené a láká k návštěvě řadu turistů. Také v okolí našeho města jsou krásná místa, na která se můžeme vydat. Ve Virovitici žije celá má rodina. K tomuto městu jsem citově vázaná.
Moje rodina mě ve všem podporuje. Maminka Lidija pracuje jako ekonomka, (momentálně v podniku Muller) a táta Saša je povoláním učitel tělesné výchovy. Je zaměstnán v policii, kde prověřuje fyzickou zdatnost policistů a má na starosti výcvik střelby. V Daruvaru trénuje děti házenou. Česky neumí. Ze sourozenců mám sestru Anju, která pracuje v Městském muzeu ve Virovitici. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Osijeku. Ona česky rozumí málo.
Kromě své práce si ale najdu čas na koníčky, z nichž nejoblíbenější je fotografování přírody a lidí. Kromě toho jsem si oblíbila procházky, cvičit a cestovat.  Chorvatsko jsem procestovala od Osijeku až k Dubrovníku a v cizině jsem kromě Česka byla i ve Slovinsku, Srbsku, Itálii, Maďarsku, Bulharsku, Slovensku, Rakousku a Německu. V budoucnu bych chtěla pokračovat v práci učitelky. Chci děti učit česky hrou, tak jak to doporučoval učitel národů J. A. Komenský. Vím ale, že se mám pořád čemu učit, a proto se budu dál vzdělávat.
Text A. Raisová, foto ar a rodinný archiv

Spolupráce s besedami na Viroviticku
Kromě své práce ráda spolupracuji s Českými besedami Verovice a Viroviticko-podravského županství. S dětmi nacvičím představení, tak tomu bylo před koronou, s básničkami a písničkami. Pro děti z Besedy Viroviticko-podravského županství, které se učí česky, jsme vloni uspořádali zájezd do Daruvaru a Ivanova Sela a zúčastnili jsme se i mikulášského programu s rozdáváním dárků.