Občas ve svém prostředí potkáme jednotlivce, kteří se naoko ničím neliší od ostatních. A právě takový člověk se objevil předloni ve Velkých Zdencích a zůstal zpočátku bez povšimnutí. Mnozí sice brzy zjistili, že do jejich vesnice původem nepatří, ale také si všimli toho, že má kořeny nedaleko. Mladším lidem jméno Zvonimir-Zvonko Slavíček nic neříkalo, a proto jsem s ním pobesedoval o jeho životě, abych ho představil širšímu publiku v plném světle. Jeho životopis by vynesl na celou knihu. Musel jsem se smířit s tím, že popíšu jen zlomek z jeho života, který je věnován především hudbě.
Příjmení a kořeny rodiny Slavíčkovy mají český původ. Už jeho babička Slavíčková, která měla hlavní roli v jeho výchově, zpozorovala, že si vnuk už od útlého dětství neustále pozpěvuje. Hodně ji to neudivovalo, protože v dechové hudbě v Pavlovci v meziválečném období bylo hned několik „slavíku“ s příjmením Slavíček. A právě proto jsem Zvonkovi položil několik otázek o jeho dětství a bohaté životní cestě.
Zvonko, pověz mi něco o svém dětství a svých kořenech.
Narodil jsem se v Pavlovci v rolnické rodině v druhé světové válce. Prožil jsem ji v rodině mé babičky, bez rodičů. První léta jsem trávil v hrách s chlapci ze sousedství až do doby, když jsem začal chodit do čtyřleté základní školy v Pavlovci. Chodil jsem do české třídy, mým učitelem byl Václav Volf. Byl to přísný učitel, ale dnes jsem mu za to vděčný, protože jsem od něj ve škole získal mnoho nových vědomostí, které mi moje pečlivá babička nemohla poskytnout.
Kam tě odvedla další životní cesta po ukončení nižší základní školy?
Po čtyřech letech a ukončení nižší základní školy jsem chodil na vyšší základní školu v Hrubečnom Poli, do které chodili také mnozí chlapci z Pavlovce a okolních osad. Do školy jsem cestoval vlakem, museli jsme se přizpůsobit velice nevhodnému jízdnímu řádu. Ráno jsme vstávali v 5.30, a domů se vraceli v pozdních odpoledních hodinách. Někdy, v době větších polních prací, jsem chodil ze školy pěšky (kolem 9 kilometrů), abych babičce a dědečkovi pomohl. Proto jsem někdy, jakož i jiní „vlakaši“, domácí úkoly psal ve vlaku cestou do školy. Ale když si vzpomínám na tu dobu, přece mám na ni hezké vzpomínky. Ve škole jsem neměl problémy.
Co bylo rozhodující, že sis po ukončení základní školy vybral vojenskou hudební školu?
Velice brzy jsem se rozhodl, že nezůstanu žít na vesnici. Měl jsem pocit, že mě hudba volá. Na druhé straně, dědeček a babička nebyli majetní, aby mi hradili školení v Bjelovaru. Jednoho dne jsem si všiml plakátu, na kterém psalo Konkurs za vojnu muzičku školu. Školení bylo zdarma, ale v případě, že někdo kvůli špatnému učení školení přeruší, rodiče nebo pečovatelé museli uhradit náklady za dosavadní školení. Složil jsem přijímací zkoušku a po čtyřech letech, v roce 1961, jsem dokončil čtyřleté školení ve Vukovaru. Ze školy jsem vyšel jako klarinetista, saxofonista a cellista. Všichni absolventi jsme měli střední odbornou školu, která byla uznávaná i v ostatních měšťanských školách.
Kam tě odvedla životní cesta po Vukovaru?
Moje první pracovní místo bylo v orchestru v Pule. Během tří let v Pule (1961–1964) jsem žil životem pravého hudebníka. Při konci toho pobytu vyšlo výběrové řízení na vojenské dirigenty. Složil jsem přijímací zkoušku a v roce 1964 odešel na studium do Bělehradu. Po ukončení studia v roce 1968 jsem přišel do Splitu, kde jsem si vždy přál žít. Stal jsem se členem orchestru s asi 80 hudebníky, byl to opravdový velký symfonický orchestr. A protože jsem byl nejmladším mezi třemi dirigenty, pracoval jsem jako zástupce hlavního dirigenta. Orchestr často hostoval v zahraničí, kde pořádal mnohé koncerty.
Co bylo v tomto období zvláštní?
Ve svém odborném školení mi chyběly ještě vědomosti z kompozice a aranžování, a proto jsem se v roce 1980 zapsal na Filozofickou fakultu, obor hudba. Během studia jsem získal požadované vědomosti, diplomoval jsem v roce 1985 a stal se také profesorem hudebního umění.
V civilním životě jsi byl také profesorem hudby...
Jako profesor hudby jsem v roce 1986 dostal pozvání do Livna za vedoucího dechové hudby, pěveckého sboru, smíšené klapy a za profesora na hudební škole. Před začátkem domovinské války jsem odešel do předčasného důchodu. Během války jsem působil ve skupině kulturních pracovníků při HNK Split, která měla sídlo v budově tamní místní pospolitosti, a v které žila i má rodina.
Vídali jsme tě v televizních pořadech spojených se splitským hudebním festivalem...
Během studia jsem zpíval v doprovodné skupině na splitském festivalu. Tato zkušenost byla pro mne užitečná při pozdější práci s klapamy a sbory. Byl jsem dva roky koordinátorem mezi direkcí festivalu, zpěváky a festivalovým orchestrem.
Jako dirigent s různými civilními hudebními a pěveckými soubory jsi měl mnohá vystoupení...
Po ukončení domovinské války jsem vedl dechový orchestr v Kaštel Sućurci, se kterým jsem v roce 1996 hostoval v Daruvaru. Bylo krásné přijít s orchestrem do svého kraje. S tímto orchestrem jsem hostoval i u Chorvatů v Berlíně a později také v Mnichově. V roce 2006 jsem přišel do Kulturně-uměleckého spolku KUD Jedinstvo jako vedoucí mandolínového a tamburašského orchestru a smíšené pěvecké skupiny-klapy, kde jsem pracoval dvanáct let. S mandolínovým orchestrem jsme hostovali ve Francii, Německu, Itálii, Turecku, Rusku, Kazachstánu i jinde. Musím uvést, že tento orchestr obsadil na evropské přehlídce v Italii první místo, potom dvě první místa na mezinárodním festivalu mandolínových orchestrů Imota ve městě Imotski. Pro mě bylo přece nejmilejší vystoupení v Daruvaru k osmému březnu 2020. V tom roce skončilo i moje působení ve spolku.
Navázal jsi styky s daruvarskou klapou Stentoria.
Při koncertu v březnu 2020 v Daruvaru byla hostem našeho orchestru klapa Stentoria. Koncert se vydařil a Stentoria znovu ukázala, proč patří ke špičce klapských souborů v Chorvatsku. Navázali jsme přátelskou spolupráci. Co se mně týče, cítím, že moje vystoupení v Daruvaru byla vlastně jakousi nostalgií, ale i důkazem, že celou duší patřím mému kraji bez ohledu na to, kde právě jsem nebo pracuji.
Co se dělo po tvém odchodu z veřejného života a proč sis jako důchodce vybral za své trvalé bydliště Velké Zdence?
Myslím si, že konečně přišla doba, abych se vrátil ke svým kořenům a podle možností svými znalostmi pomohl rozvoji hudebního umění v mém kraji, jak jsem to dělal s různými ansámbly v jiných částech Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Kvůli lásce k rodnému kraji, ale také z rodinných důvodu, jsem v roce 2020 přišel do Velkých Zdenců.
Dnes vedu sbor Zdenačky, který pracuje v rámci České besedy Velké a Malé Zdence. Musím uznat, že pěvecký sbor má zpěvačky s krásnými hlasy a slibnou budoucnost. Musím také vyjádřit svou vděčnost vedení místní Besedy, že mi umožnilo připojit se ke Zdenačkám a pomoci jim, právě když je kvůli nemoci opustila jejich dlouholetá vedoucí Zdenka Kadlecová. Jsem vděčný také týdeníku Jednota za to, že projevil zájem o mou práci, a také svému kolegovi Heroutovi z dávných školních dnů v Hrubečném Poli, který mě představuje zdejší veřejnosti.“ Text Václav Herout,  foto VH a archiv