Print this page

S Vlatkou Daňkovou, nositelkou ceny DZS

  • Posted on:  středa, 11 květen 2022 00:00

OCENĚNÍ PRO MNE ZNAMENÁ OPRAVDU MOC
Naší bývalé kolegyni novinářce Jednoty Vlatce Daňkové, která před pár lety nastoupila do předčasného důchodu a vydala se do Česka studovat, se dostalo zvláštní cti: Za úspěchy ve studiu, šíři zájmů a potenciál, kterým může krajanské komunitě přispět se stala laureátkou Ceny Domu zahraniční spolupráce za rok 2021 pro zahraničního studenta přijíždějícího do České republiky. Na cenu ji navrhla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy z Prahy. O dojmy ze slavnostního udělení v Národní galerii v Praze, ale i o zkušenosti se studiem se s námi ochotně rozdělila.

Dům zahraniční spolupráce (DZS) je česká národní agentura pro mezinárodní vzdělávání a výzkum. Jejím hlavním cílem je co nejsnadnější zapojování jednotlivců a institucí do co nejširšího mezinárodní spolupráce v oblasti vzdělávání. Například, DZS vysílá také české učitele ke krajanským komunitám.
Ceny DZS můžou obdržet buď projekty, nebo jednotlivci. Projekty se oceňují ve více kategorií – cenu tak letos získal například projekt české učitelky v Indii, která učí své žáky pečovat o tamní životní prostředí, či společný česko-španělský projekt hipoterapie. V kategorii jednotlivců se vyhlašují nejúspěšnější účastníci vyjíždějící z ČR a naopak zahraniční účastníci přijíždějící do ČR, jako paní Vlatka Daňková. Tato cena se neuděluje na základě známek ze studia, ale jde o celkový přínos studenta, který má v budoucnosti obohatit spolupráci mezi oběma státy.
Vlatka Daňková se na studium do České republiky dostala díky takzvanému krajanskému stipendiu, které jako jednu z forem pomoci pro krajany za české ministerstvo školství vyřizuje Dům zahraniční spolupráce. Nejde o řádné vysokoškolské studium, ale o možnost při studiu strávit jistou dobu na jiné vysokoškolské instituci. O studiu nám Vlatka řekla: „Krajanské stipendium může využít doslova každý krajan, nemusí jít výhradně o vysokoškoláky. Jde v první řadě o studium českého jazyka, ale na každém je aby svůj pobyt v České republice využil co nejlépe.  Škoda, že tuto možnost využívá v Chorvatsku jen málo krajanů. Možná i proto, že řádní studenti z krajanských řad mohou v ČR studovat díky programu Erasmus, který je pro ně vlastně lepší.
Já jsem se dostala první semestr na Filozofickou fakultu do Brna, kde jsem se při studiu českého jazyka pořádně zapotila, až sem uvažovala, jestli to už tedy nestačí. Mou ideu o pokračování studia tehdy nejvíce podpořila Marie Sohrová, a já usoudila, že krajanská komunita ze mne vytěží víc, pokud více rozšířím své obzory ohledně české kultury. Objevila jsem možnost studovat bohemistiku na filozofické fakultě v Praze, a to bylo fantastické, protože tam se kromě o jazyku přednášelo také o české kultuře a reáliích. Další výhodou při mém studování byl můj věk a zkušenosti. Bylo zajímavé sledovat spolužáky, mladší než mé děti, výhodou bylo i mezinárodní složení studentů. Nikdy nezapomenu třeba na ‚moje Číňanky‘. Pro zajímavost, jeden český novinář psal, že ho během Olympijských her v Pekingu jedna z hostesek oslovila česky a říkala, že studovala v Praze a má moc ráda hokej, a to jsem přesně věděla, o kterou dívku jde. Svět je dnes opravdu malý.
Studium v Praze mi umožnil širší náhled na krajanské věci. Můj status stážisty na Ústavu bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy – obor čeština pro cizince mi totiž dával možnost, abych si k studiu vybrala i předměty na jiných ústavech. Využila jsem toho a poslouchala více kolegií z Českého jazyka a literatury a Českého jazyka a teorie komunikace. Hodně nového jsem se tak naučila, například na předmětu o menšinových jazycích a menšinách v Česku jsem zjistila, že se česká praxe v tomto liší se od naší chorvatské. Kupodivu v Chorvatsku máme blíž k anglosaxonskému modelu, než k českému. V předmětu Výzkum češtiny jako cizího jazyka zase byla má práce prohlášená za nejlepší a vhodná prezentaci na nějakém sympóziu.
Po těchto zkušenostech bych mohla říci, že my, Češi v Chorvatsku skutečně máme výbornou organizaci menšiny, výbornou péči o kulturu a tradice a výborné školy, ale že je tu i dost prostoru pro nové věci. Doba jde kupředu, vše se mění, i terminologie. Docela mě překvapilo, že se na akademické půdě nepoužívá výraz mateřský jazyk, ale jazyk první a druhý, podle toho který se dítě dřív naučí. Představte si, že menšinový jazyk je také ručkování čili jazyk neslyšících.“
I když zkoušky pro stážisty nejsou povinné, Vlatka se nebála k nim přistoupit a složit je, mimo to hrála v studentském divadle, psala příspěvky do různých studentských sborníků a pro Rádio Praha, využívala každou možnost poznávat Prahu a její pamětihodnosti, z čehož vznikl zvláštní turistický průvodce. O svém studiu a vůbec možnosti studovat díky krajanskému stipendiu hovořila a psala v různých chorvatských, bosenských a krajanských médiích.
„Všimli si toho na krajanském oddělení DZS i na fakultě, a tak jsem jednoho dne obdržela pozvánku na galavečer udělení cen DZS. Samozřejmě to byla pro mě velká čest, ale hodně jsem přemýšlela, jestli do té Prahy mám jet, nebo ne. Nominace automaticky neznamenala, že tu cenu dostanu. Laureáti cen totiž nebyli známí předem, jména se na slavnosti četla po odevřeni obálek, tak jako při udělení Oscara.
Nikdy předtím jsem nebyla na takové přepychové události – skleněné stoly, pódium s červenými schody, moderátor, řada řečníků, mezi kterými byl první ředitel Domu zahraničních služeb Michal Uhl. Nominované se představovalo krátkým videem a představte si, jaké to je, když tam sedíte a na velké obrazovce běží ‚Vlatka Daněk‘ a vy posloucháte o sobě.
Z toho, že jsem tu cenu nakonec opravdu dostala, jsem měla obrovskou radost. V Praze se nikdo nedivil, že ve svých letech studuju, ale v Daruvaru se mě dost lidí vyptávalo, že k čemu mi to bude. Při studiu jsem se opravdu hodně snažila, a tak je cena pro mne velká satisfakce za tu mou, někdy opravdu těžkou studijní dřinu.
Po předání cen moderátor každého vyzval, aby něco řekl. Původně jsem chtěla poděkovat za podporu při studiu své rodině, zejména tatínkovi, který mi to tak přál, ale nakonec jsem usoudila, že pro Česko je důležitější říci něco jiného. Začala jsem válkou na Ukrajině a velkým počtem uprchlíku, které Česku přijalo. Najdou se ale i lidé, kteří zpochybňují, zda se má uprchlíkům pomáhat. Já jsem řekla, že před nimi stojí žena, která jednou byla také uprchlice, která z krabice vybírala oblečení, které jí poslali hodní čeští lidé. Tenkrát jí Česká republika pomohla poprvé. O třicet let později, protože jí Česko znovu pomohlo udělením stipendia, přebírá cenu za nejlepšího zahraničního studenta na filozofické fakultě v roce 2021. Takže pomáhat uprchlíkům má smysl, jako má smysl i pomáhat krajanům. V naší rodině mluvily česky moje prarodiče, tatínek, já i moje děti. Takových rodin je v Chorvatsku víc a proto má smysl pomáhat krajanům. Děkuji, Česká republiko!“
Vlatce Daňkové blahopřejeme a doporučujeme i dalším krajanům, aby využili možnosti k prohlubování svých vědomostí na českých univerzitách. Text Ž. Podsedník, foto žp, DZS a archiv

FOTO na facebooku

Read 34 times