Přestože muzeum pod tímto názvem působí od roku 1952, počátky jeho působení sahají do roku 1855, kdy jej založil archeolog, historik a sběratel Eustachy Tyszkiewicz (Bělorusko, 1814 – Vilnius, 1874). Hrabě Eustach Tyszkiewicz patřil k polsko-litevské šlechtě a je považován za zakladatele muzejnictví a archeologie v Litvě.
Výstavu s názvem Litva radosti a smutku: Tradice a umění výroby křížů, otevřenou 18. května v Městském muzeu v Belovaru, připravily kurátorky Migle Lebednykaite a Elvyda Lazauskaite. Kříže v lidovém umění litevského národa zaujímají zvláštní postavení. Jejich výroba vznikla z původních pohanských tradic, kdy lidé vyráběli totemy a modlili se k nim. Po přijetí křesťanství Litevci nahradili totemy kříži a místo přírodních božstev začali uctívat Krista. Kříže původně vyráběl prostý vesnický lid a vložil do tohoto umění veškerou svou zručnost, cit pro krásu a víru v Boha.
„Lid, který prožíval vyčerpávající války, cizí utlačovatelskou moc a bezpráví, hladomory a epidemie, věřil že kříž ho ochrání od všeho zlého. Lidé se obraceli ke křížům s vroucnou prosbou a modlitbou o to, co pro ně bylo v daném okamžiku nejdůležitější – aby byli živí, zdraví, aby pole byla úrodná, dobytek zdráv, a aby v zemi vládl mír a blahobyt. Stavěli je nejen do kostelů, ale také na pole, podél cest, na rozcestí ale i na skrytá místa. Neexistuje žádná osada v Litvě, žádné náměstí, vesnické či městské, na kterém by nebyl postaven kříž. Kromě symbolu víry a utrpení, pro Litevce je kříž zároveň i symbolem národní identity a symbolem boje za svobodu,“ seznámila přítomné ve svém proslovu, jež pronesla v chorvatštině, litevská velvyslankyně v Republice Chorvatsku, Její Excelence Jurate Raguckiene, která výstavu otevřela.
Postupem doby se z výroby křížů stalo umělecké řemeslo, jež Litevci nazývají kryždirbystė. Umělci samouci svým nadáním, obrazotvorností a citem pro rozmanitost forem a koloritu obohatili tuto část výtvarného lidového umění. Původní jednoduchou formu kříže doplňovali soškami světců a ozdobnými květinovými motivy. Celou takto rozvětvenou a složitou kompozici zastřešili, aby ji ochránili před nepříznivým počasím, a podél cest spontánně vznikaly svatyně. Tak časem vzniklo dnes nejznámější litevské poutní místo, Hora křížů, nedaleko města Šiauliai.
V období komunizmu, kdy Litva spolu se svými baltickými sousedy, Lotyšskem a Estonií (včetně ostatních 13 sovětských republik), patřila k Sovětskému svazu, byla výroba křížů a návštěva posvátných míst zakázána, což Litevci nerespektovali, a proto v šedesátých letech minulého století komunisté nechali jako odvetu celou Horu křížů několikrát rozjezdit buldozery. Litevci potom ještě intenzivněji nosili kříže na posvátné místo.
Po rozkladu Sovětského svazu a získání nezávislosti, Horu křížů v roce 1993 navštívil papež Jan Pavel II. a také on tam umístil svůj kříž. Přesný počet křížů není znám, poněvadž jich neustále přibývá, ale podle odhadu jich je tam kolem sto tisíc. V roce 2008 bylo toto kultovní místo zapsáno na Seznam kulturního dědictví UNESCO, a již několik let dříve, v roce 2001, bylo na UNESCO seznam nemateriálního kulturního dědictví Litvy zapsáno umění výroby křížů a veškeré obřady spojené s jejich vysvěcením.
Na výstavě je k vidění celkem šedesát původních artefaktů a čtyřicet černobílých uměleckých fotografií, které svým monochromatickým projevem podkreslují atmosféru zbožnosti a pokornosti. Bjelovarské představení výstavy připravili ředitel Milan Pavlović a kurátor Tomislav Matić.
Chorvatsko-litevské vztahy jsou přátelské, obě země v minulosti procházely podobnou složitou cestou k samostatnosti. Přesto jsou dosud na skromné úrovni a proto je tato výstava přínosem k zpestření kulturní spolupráce obou zemí. V tomto kontextu za zmínku stojí také údaj, že v roce 2020 bjelovarskou IV. základní školu navštívil světově proslulý litevský ilustrátor a spisovatel pro děti Kestius Kasparavičius, jehož několik knih je přeloženo do chorvatštiny.
Výstava litevských křížů bude v bjelovarském muzeu do 8. června a návštěvníkům je zpřístupněná od úterý do pátku od 10 do 17 a v sobotu od 9 do 13 hodin.

ČESKO-LITEVSKÉ VZTAHY
Česko-litevské vztahy se opírají o dávné historické a kulturní tradice. Již v roce 1397 byla na Karlově univerzitě založena Litevská kolej, a tak se Karlova univerzita stala na několik století významým centrem baltistických studií v Evropě. V období od 1471 do 1526 v Zemích Koruny české vládla původem litevská dynastie Jagellonců.
V 19. století se čeští obrozenci živě zajímali o Litvu. Básník František Ladislav Čelakovský přeložil a v roce 1827 vydal sbírku Litevské národní písně (výbor ze sbírky Dainos oder Litthuanische Volkslieder básníka Ludwiga Resy z roku 1825).
V Praze jednu dobu žil litevský národní obrozenec Jonas Basanavičius (Ožkabaliai, Kongresové Polsko 1851 – Vilnius, 1927). Původně studoval na Imperátorské moskevské univerzitě dějiny a jazykovědu, ale po dvou semestrech začal studovat medicínu na moskevské lékařské univerzitě. V roce 1880 se stal vedoucím nemocnice v bulharském Lom Palanka, kde pracoval do května roku 1882. V prosinci zavítal do Prahy, kde pobyl do roku 1884.
Pražské období bylo pro něj velice přínosné. Právě díky jemu bylo litevské národní hnutí silně inspirováno českým emancipačním procesem a litevské obrozenecké spolky fungovaly podle vzoru Matice české. Basanavičius byl zakladatelem prvních novin v litevštině Aušra (Úsvit), jejichž prvních několik čísel bylo připraveno k vydání právě v Praze. Pražské období Basanavičiusova života připomíná pamětní deska na domě čp. 529 v Balbínově ulici v pražských Vinohradech.
V roce 1856 vydal profesor Karlovy univerzity August Schleicher německy psanou litevskou gramatiku (Litauische Gramatik), považovanou za vůbec první vědeckou mluvnici litevského jazyka.
Podobně jako v třicátých letech 19. století chorvatský obrozenec, stoupenec ilyrského hnutí Ljudevit Gaj upravil chorvatský pravopis podle českého, na přelomu 19. a 20. století byla do litevštiny částečně převzata česká diakritika (č, š a ž), která nahradila spřežkový pravopis ovlivněný polštinou.
Litevština spolu s lotyštinou patří do skupiny východobaltických jazyků, kdežto západobaltické jazyky (pruština, jotvingština) vymřely ještě v 17. století. Baltickým jazykům jsou nejpříbuznější slovanské jazyky. Obě skupiny se vyvinuly z tzv. prabaltoslovanského jazyka, kterým se hovořilo zhruba v letech 1500–1000 př. n.l. v oblasti dnešního Polska, Běloruska a Ukrajiny. Postupem doby se obě jazykové skupiny oddělily a proces diferenciace mezi litevštinou a lotyštinou začal v 9. století. Nejstarší litevské písemné památky pochází ze 14. století. Zájemci o litevštinu, mimochodem dosti složitý jazyk se spoustu archaických prvků ze společného indoevropského základu, ji mohu studovat na FFUK v Praze (od roku 1898) nebo na Masarykově univerzitě v Brně (od roku 1999).  Připravila Sylvie Sittová, foto Městské muzeum Bjelovar