Kvůli těmto svým činnostem se stal nežádoucím pro německé úřady, které ho v roce 1940 prakticky unesly a odvezly do Německa, kde přišel o život. Došlo k tomu za pomoci záhřebské policie, která ale neměla přílišný prostor k odvrácení německého tlaku v době, kdy byl Hitler na vrcholu moci a hrozil svobodným státům Evropy, ale i kvůli tomu, že Veselý byl občanem Protektorátu Čech a Moravy a tím nepřímo patřil pod ingerenci Německa.
Časem vzpomínka na Veselého téměř vyšuměla, jeho jméno se však objevuje ve všech pracích, které se zabývají dějinami české menšiny v době začátku druhé světové války, vůbec největšího světového konfliktu, který si vyžádal desítky milionů lidských životů a mezi nimi i dvou tajemníků Československého svazu – Vojty Režného, který zemřel v táboře Dachau v roce 1945 a Stanislava Veselého. Oficiální zpráva o jeho úmrtí v němčině zní: „Der Drogist Stanislaw Vesely, geboren am 15. Februar 1910 im Oponjec, Agram, Šubicova ulica 20, ist  am 11. Juli um 21,30 Uhr in Krankenhaus dem Konzentrazionslagers Sachechsenhausen gestorben“ (Drogista Stanislav Veselý, narozený 15. února 1910 v Opočnici, Záhřeb, Šubićova 20, zemřel 11. července 1942 v nemocnici koncentračního tábora Sachechsenhausen).
O Veselém se v Jednotě naposledy obšírněji psalo před více než 40 lety, kdy své vzpomínky na něj poslal někdejší český učitel v Ludině Karel Fišer, a potom i jeho vdova Štěpánka Veselá, která v té době žila v rodném kraji manžela, v Nymburce. Připomněl ho ne tak dávno v Přehledu Václav Šrámek, když psal o tzv. Balkánské cestě.
Veselý se narodil ve vsi Opočnice, v nedalekém Nymburce chodil do školy a vyučil se drogistou a v roce 1930 se dostal do Chorvatska a usadil se v obci Sveti Ivan Žabno u Bjelovaru. Jeho příchod popsal v roce 1980 v Jednotě kameník ze Žabna Josef Oulovský slovy: „Psal se rok 1930. Bylo jaro, pamatuji si jako dnes: s batohem na zádech se u nás objevil Stanislav Veselý. Ano, ten Veselý, o kterém jste několikrát psali. Tehdy nás v domácnosti bylo deset. Otec, matka a babička nabídli Veselému, aby u nás zůstal. A stalo se. Pan Veselý – tak jsme mu říkali – dělal všude a všechno: na poli, v domě, pomníky v otcově dílně. Ukázalo se, že má nejenom lásku, ale i talent k sochařství. Pracoval nejdříve ve hlíně, potom dělal modely z kamene. Ještě dnes zůstaly po něm památky. Bylo mi tehdy čtrnáct. Nejraději jsem býval v blízkosti našeho hosta, který se stal domácím. Zvlášť jsem rád vpodvečer naslouchal jeho vyprávění příhod ze života ve staré vlasti. Dostal jsem chuť učit se řemeslu právě v Čechách. Pomohl mi v tom krajan Veselý. Napsal do Čech a Spolek mistrů kamenických z Prahy nám zaslal adresu mistra Františka Kadeřábka ze Smíchova. 26. července 1932 jsme odjeli spolu do Čech: Veselý na vojnu, já do učení. Po 24 měsících se Veselý znovu vrátil k mému otci a pracoval u něho do r. 1937. Později pracoval v Bjelovaru a nakonec v Záhřebu, kde byla odhalena jeho protifašistická činnost a byl odveden do koncentračního tábora do Německa. Naposledy jsme se viděli v roce 1940. Byli jsme si navzájem zavázáni: on, že měl u nás druhý domov, a já, že mi pomohl, abych se vyučil řemeslu v Čechách.“ Jak o něm psal v roce 1979 jeho přítel Karel Fišer, Veselý hrál dobře na housle a klavír, též vystupoval a byl skvělý komik. Lidé se na něj velmi těšili, když četli na plakátech, že bude vystupovat. Od roku 1937 byl Veselý tajemníkem odborů v rámci Československého svazu, které měly sídlo v Záhřebu a stal se vlastně jednatelem Svazu, protože od volby záhřebského Čecha Františka Smetánky předsedou Svazu byl jeho sídlem Záhřeb. Po okupaci Česka se Smetánka zapojil do akce pomáhání utečencům, kteří se přes Maďarsko dostávali do Jugoslávie, odkud cestovali do jiných zemí. Tam se zapojovali do československých dobrovolnických jednotek, které po vypuknutí druhé světové války bojovaly na straně protifašistické koalice. Kromě ubytování v Československém národním domě v Záhřebu se Smetánka a spolupracovníci, zejména Veselý, starali i o to, aby uprchlíci měli doklady. V Domě vycházel dvakrát měsíčně v chorvatštině časopis Čehoslovački vjesnik a jeho redaktorem byl pravě Veselý. Taková činnost nemohla zůstat bez povšimnutí pracovníků německého generálního konzulátu v Záhřebu. Ve zprávě konzulátu k ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně ze 7. prosince 1939 se podrobně popisuje Československý národní dům. Dále se uvádí, že v něm panuje živá činnost, a zvláštním trnem v oku byly noviny Čehoslovački vjesnik a Veselý jako jejich redaktor, a proto se navrhuje prohlídka domu a zabavení tiskárny. Záhřebská policie upozornila Smetánku, že Dům je pod lupou německého generálního konzulátu, proto byla zvýšena ostražitost. Jak v Jednotě roku 1979 popsal Karel Fišer, Němci dobře věděli o činnosti Veselého a žádali policii, aby zakročila. To se také stalo. Přišli několikrát, udělali prohlídku a Veselého vzali s sebou. To se stalo asi pětkrát. Na policii mu vynadali a za dveřmi řekli: „Musíte být opatrný, oni sledují každý váš krok.“ Veselý byl už na to zvyklý, říkával své ženě: „Jsou tady, dnes přijdu k obědu později.“ Jednoho dne přišli opět a Veselý opakoval ženě známá slova. Tehdy se k obědu už nevrátil. Auto s delikventem míjelo policejní ředitelství a Petrinjskou ulici a jelo ze Záhřebu dál. Veselý jistě tušil, že tentokrát se děje něco neobvyklého.
Zastavili až před Rogaškou Slatinou, v hospůdce vysunuté z města. Zvonilo právě poledne. Doprovod šel do hospůdky na oběd a vzali s sebou i Veselého. Ten požádal, aby si odskočil stranou. Jeden šel s ním, a když se mu zdálo, že to trvá dlouho, zabouchal. Nikdo se neozval. Udělal povyk, dveře vyrazili a Veselý nikde. Protáhl se úzkým okénkem a byl pryč. Vyběhli z hospůdky, nad níž bylo v kopci pole a nahoře klín lesa. Na poli pracovali Slovinci. Gestapáci na ně volali: „Chyťte ho, je to lupič, vrah!“ Veselý již byl v bezprostřední blízkosti sedláků a ti ho skutečně chytli. Doběhli gestapáci a na místě zbili Veselého tak, že mu z úst a nosu tekla krev. Jeli s ním do Mariboru na dráhu. Přednosta stanice nechtěl Veselého propustit. Gestapáci se spojili s Bělehradem, a to, jak Fišer napsal, přímo se Stojadinovićem (šlo určitě o někoho jiného, Milan Stojadinović v té době už nebyl předsedou vlády, možná šlo o Dragišu Cvetkoviće, tehdejšího premiéra, pozn. aut.) a ten nařídil přednostovi Veselého propustit. Přednosta jim řekl doslova: „Ne primam na znanje!“ Tak bude ihned propuštěn z místa, zněla odpověď. Veselý byl konečně propuštěn.  a někde v reichu zastřelen, napsal Karel Fišer, který určitě neměl přesné informace o dalším osudu Veselého.
Štěpánka Veselá, vdova Stanislava Veselého, v Jednotě napsala, že její manžel jako tajemník Československého svazu pořádal četné zájezdy a výpravy, že jezdil s krajany všude, nejčastěji však na Daruvarsko. Její svědectví zní takto: „Když padlo Československo do drápů fašistů, začal pracovat pro utečence z Československa. Do Záhřebu tehdy přicházelo denně až deset uprchlíků, kterým se podařilo utéci. V Záhřebu se pro ně obstaralo prádlo, opravilo se jim šatstvo a tu si také odpočinuli. O ně pečovala sl. Krupičková, bývalá úřednice československého konzulátu, která se po okupaci nechtěla vrátit do protektorátu. Stáňa jim obstarával lístky, aby mohli odcestovat do Bělehradu; Odtamtud odjížděli přes Bejrút v Sýrii do Francie, a když padla Francie, až do Anglie. Stáňa vydával též československé ilegální noviny. Zprvu jsme je tiskli u nás v bytě, později tajně někde jinde v Českém domě. Každou chvíli přicházela policie a prováděla domovní prohlídky a vždy to bylo na žádost německého konzulátu. Byly to těžké chvíle. Pomáhala jsem mu, kdy to bylo možné, musela jsem se však více věnovat domácnosti, neboť jsme měli tři a půlletou dcerušku Dášenku. Veselému pomáhal v práci jako vojenský atašé jeden učitel, jehož pravé jméno jsem neznala. Říkali mu poručík Zora. Kdy a kam odešel, nikdo nevěděl. Žilo se tenkrát v neustálém duševním napětí. Činnost v Českém národním domě byla velice rozsáhlá. Předsedou Československého svazu byl univ. prof. dr. František Smetánka, který v roce 1940 ostavil 50. narozeniny. Ti tři, Veselý, sl. Krupičková a Smetánka hráli nejdůležitější roli v ilegální činnosti. Bylo jich více, jejich jména mi však manžel nikdy neřekl. Bál se o mne a o dítě. Standa byl velice nadaný člověk. Jako samouk byl také zpěvákem, malířem, sochařem, hercem a hudebníkem a pokoušel se dokonce i psát. Vím o tom, že napsal jednu divadelní hru v chorvatštině i češtině. Bylo to v úterý 6. srpna 1940. Manžel právě nebyl doma, když ho přišli hledat čtyři páni. Domovník Jareš jim řekl, že manžel je ve městě, ale oni na něj čekali. Kdyby se aspoň nebyl vrátil. On však přišel a oni se legitimovali jako úředníci z ministerstva a provedli domovní prohlídku v kanceláři. Co tam vzali, to nikdo nevěděl. Pak přišli k nám do bytu. Prohrabali obě postele, klepali na zdi, hrabali se ve skříních. No, zkrátka, prohlédli všechno. Pak mi Standa řekl, abych jim dala čistý ručník, aby si umyli ruce. Když jsem ho jednomu v koupelně podávala, on se na všechno vyptával. Věděl všechno, i že jsem se narodila v Križevcích. Snad mě zachránilo to, že jsem se narodila v Chorvatsku a že otec byl Chorvat. Jinak by mě byli jistě také odvedli. Byli jsme přesvědčeni, že máme před sebou opravdu úředníky z ministerstva. Teprve když jsem viděla, jak si dva podávají cigaretu a přitom na sebe mluví německy, bylo hned všechno jasné a už jsem tušila, že Standu více neuvidím. Dříve, než ho odvedli, poslal ke mně domovnici paní Jarešovou, abych hned schovala ten jeho kufřík, v němž měl velice důležité věci a stále ho nosil s sebou. To bylo také štěstí pro některé záhřebské rodiny, neboť v něm byly osobní doklady československých uprchlíků. Každý z nich odjížděl ze Záhřebu pod cizím jménem. Měli jsme v Záhřebu fotografa, který pro ně ihned zhotovil fotografie a Standa vystavil nový pas. Jakmile paní Jarešová přišla s oznámením, abych schovala kufr, naše malá dceruška ihned k ní běžela a hlasitě se chlubila, že maminka schovala kufr. To víte, jak mi bylo. Kdyby to řekla před těmi pány, tak z toho mohlo být velké neštěstí. Standu odvedli téhož dne, tj. v úterý 6. srpna v 9 hodin ráno. Teprve po delší době bylo všem úplně jasné, že ho odvedli Němci. Pak se mě začali všichni bát, vyhýbali se mi a jen mi doporučovali, abych ze Záhřebu zmizela. Osm měsíců jsem o něm nic neslyšela a nevěděla, zda je živ či mrtev. Až po osmi měsících přišel od něho dopis, avšak na sestřinu adresu. Psal německy a maminka mi přeložila, že po osmi měsících má právo vědět, co se stalo s jeho ženou a dcerkou, neboť poslal již několik dopisů a žádnou odpověď nedostal. V dopise žádal o nějaké suchary, že ho bolí žaludek. Poslala jsem mu přes nějaký ustašovský vládní úřad v Záhřebu žádané věci, balíček však přišel zpět. Věci z něho vybrali, suchary však vrátili, snad se domnívali, že v nich je něco zapečeno. Když znovu psal německy, prosila jsem, aby příště psal chorvatsky nebo česky. Nejdříve mu dovolili, aby psal jednou za tři měsíce, a konečně mohl psát vždy první čtvrtek v měsíci. Poslední dopis byl z 1. dubna 1942. Psal, že bude přeložen jinam. Život asi dokončil v krematoriu. Úmrtní list však oznamoval, že zemřel 11. července na zápal pohrudnice. Vězněn byl v Berlínu, Prinz Albrechtstrasse, SV 11, úmrtní list však byl vydán v Oranienburku-Sachsenhausenu. S úmrtním oznámením jsem dostala zprávu, že mi na požádání zašlou urnu s jeho popelem. Nežádala jsem, kdoví, co by mi místo jeho popela zaslali.
Zatímco Stanislav Veselý umíral kdesi v koncentráku, u nás se hodně toho změnilo. Stará Jugoslávie se zhroutila, a když Němci přišli do Záhřebu, znovu se zajímali o Veselého. Domovník Jareš jim však řekl, že už osm měsíců ho mají ve svých drápech. Ptali se také na jeho ženu a dítě, domovník však řekl, že neví, kde jsou. Z toho všeho bylo vidět, že o nás všech měli v reichu dobré informace. Já jsem zatím s dítětem žila u matky. Později, po válce, jsem hovořila s prof. Smetánkou a stěžovala si, že se nikdo o nás nestará. On mi říkal, a to se později také potvrdilo, že nějaké úřady Cvetkovićovy vlády chtěly zaslat Československému svazu peníze pro Stanislavovu ženu a dítě, oni však že ty peníze odmítli přijmout. Já bych také ty jidášské peníze nepřijala“, napsala v Jednotě roku 1979 Štěpánka Veselá.
Spolu s předsedou Františkem Smetánkou vedl Stanislav Veselý v nejtěžší předválečné době úspěšně Československý svaz. Za svou statečnost a protifašistické přesvědčení dal dokonce svůj život, a za své zásluhy v protifašistickém odboji byl 22. října 1948 vyznamenám in memoriam Válečným křížem, který mu udělil tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda. Je to opravdový hrdina chorvatských Čechů a patří mu věčná památka i v dnešní době, když je vedení Svazu Čechů práce náročná, ale přece není životu nebezpečná. Byly ale časy, kdy tomu tak nebylo a osud Veselého to potvrzuje. Text Marijan Lipovac, upr. žp