Bohužel, už od začátku 20. století začal poklesat počet jeho obyvatel, a tak jich v roce 1921 bylo 857 a v roce 2021 pouhých 230. Proto se koncem 19. století veškerý dřívější obchod začal přesouvat do nedalekých budoucích měst (Daruvar, Pakrac, Kutina a Garešnica).
O Uljaniku na přelomu 19. a 20. století by se také mohlo říci, že to byl „malý Babylon“. Podle národnostní příslušnosti tam žili Chorvati, Srbové, Maďaři, Češi, Slováci, Židé, Němci, Italové, Romové a v menším počtu i jiní. Tak tomu bylo i po náboženské stránce. Kromě římských katolíků tu byli pravoslavní, protestanti (luteráni, kalvinisté), izraelité…
Do Uljaniku a okolí se přistěhoval i menší počet českých rodin. Přece jich v Uljaniku nebylo tolik, aby žádali o otevření školního oddělení s českým vyučovacím jazykem. Žádost byla přesto podána, ale spíš podle náboženské, ne výrazně podle národnostní příslušnosti. Mezi přistěhovalými Čechy bylo více evangelických rodin (luteráni a kalvinisté), jejichž zásadou je, že náboženská služba by se měla konat v mateřském jazyce. U římských katolíků tomu tak nebylo, bohoslužba nebyla v českém jazyce, a protože nebyla česká škola, docházelo k rychlejšímu odnárodňování. V Uljaniku o českou školu zvlášť usiloval evangelický farář Josef Procházka. O tom svědčí řada záznamů a dopisů.
Když byla koncem roku 1931 v Daruvaru založena Okrsková školní rada, z Uljaniku v ní byli Winkler a také Josef Procházka. (Tento Procházka byl jedním ze tří Procházků, kteří byli v daruvarské školní radě, druhý byl učitelem v Prokůpkově hospodářské škole v Daruvaru a třetí důvěrníkem v Hrubečném Poli, žil v Orlovci).
Evangelický farář v Uljaniku Josef Procházka zaslal svou žádost přímo na Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠNO) do Prahy, ministerstvo ho z Prahy přeposlalo koncem roku 1931 na adresu Generálního konzulátu Československé republiky v Záhřebu. V něm byla zpráva evangelického faráře v Uljaniku o poměrech československých krajanů v Uljaniku. Upozorňoval na to, že počet školních dětí na tamní škole je vzhledem k celkovém počtu československých krajanů malý, ale ježto v osadě není ani krajanský vzdělávací spolek, ani řádná knihovna, ani mnoho smyslu pro čsl. školu, prosí MŠNO, aby jejich zastupitelský úřad na poměry v Uljaniku upozornil Československý svaz v Bělehradě, „… aby v rámci své organizační práce též věnoval pozornost této krajanské kolonii“. Na závěr doporučuje Generálnímu konzulátu v Záhřebu, aby to vzal v úvahu a také s tím seznámil Matici školskou v Záhřebu. Posléze byl obsah dopisu po přečtení v Záhřebu v únoru 1932 zaslán Okrskovém školnímu výboru do Daruvaru.
V závěru dopisu se sděluje, aby poměrům v Uljaniku věnovali svou pozornost a aby se podle možnosti v dohodě s pánem farářem Procházkou pokusili probudit Uljanik k bohatší činnosti.
Tato akce měla kladný výsledek a v Uljaniku začala v roce 1932 znovu působit česká škola. Ačkoliv se neví, jak pracovala, z uvedených dopisů je možné usoudit, že se na řešení této otázky plně podílely také české školské úřady a instituce jak v Jugoslavii, tak v Československu. Připravil Václav Herout