O bojové cestě této jednotky se v našem týdeníku kdysi dosti psalo, vyšla o ní i monografie a několik publikací. Je pravda, že se v posledních letech o ní hodně nepsalo, mladší pokolení o ní už hodně nevědí. Letošní připomenutí tohoto kulatého výročí u nás se bude konat poprvé, kdy na něm nebude už ani jediný její příslušník. Lidský věk je omezený, brzy se stane, že mezi námi nebudou už ani jejich potomci.
Pro příslušníky zdejší české menšiny netrvalo období druhé světové války jen mezi lety 1941–1945, ale celé období od roku 1938 do roku 1950, které mělo spojení s válkou a s jejími důsledky. V období let 1938–1941 sledovali tragické události v Československu, postarali se o ženy a děti, které hledaly ochranu ve zdejších krajanských rodinách, za cenu vlastního života ukrývali uprchlíky, kteří se přes Jugoslávii chtěli dostat do Francie nebo Anglie a tam se zapojit do formujících se československých osvobozeneckých jednotek. Zde se dokonce v ilegalitě tiskly noviny, které zdejší obyvatele varovaly před nacistickou politikou. Před vypuknutím války v Jugoslávii chtělo politické vedení státu udržet neutralitu, a proto neschvalovalo žádnou protiněmeckou agitaci. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941, německá vojenská správa považovala zdejší Čechy, kteří si zanechali československé občanství, za příslušníky Protektorátu Čech a Moravy, a proto je vzali pod svou správu. Zapojovala je do tzv. Kulturbundu a od roku 1943 také rekrutovala do německých jednotek. Ve stejné době, po vyhlášení tzv. Nezávislého státu Chorvatska (NDH), ustašovské vedení zakázalo české školy a spolky a znárodnilo jejich kulturní domy. Uvedené události přivedly k tomu, že u jednotlivých Čechů sílil zájem o odbojové hnutí už v roce 1941. Byla to nejdříve agitace proti takové politice a jedním z takových agitátoru byl Václav Vostřel ve Virovitici, kterého kvůli tomu v roce 1942 ustašovci popravili.
Ozbrojený odboj na území Slavonie vznikal postupně, hlavně na pohoří Papuku, Bilogory a Moslavačké gory. Mezi těmito prvními odbojáři (prvoborci) byl Josef Vojáček, rodák z Hercegovce, který formoval malou skupinu příznivců. Jejích počet se během roku 1942 zvyšoval, což v květnu roku 1943 přivedlo k založení československého praporu se dvěma rotami s úhrnem 146 bojovníků pod vedením Josefa Růžičky. Jeho náhradníkem byl Arnošt Jasmin Maroko, uprchlík z Protektorátu.
Po založení začal prapor podnikat své první bojové akce. Počet příslušníků praporu dále narůstal i během roku 1943, proto byla u Bučje 26. října 1943 založena První československá brigáda Jana Žižky z Trocnova. Jejím velitelem se stal Milan Joka. Později ho nahradil Josef Růžička a roku 1944 Antonín Doležal, který jí velel až do své smrti začátkem roku 1945. V Brigádě bylo po jejím založení kolem 600 bojovníků a tři prapory. Počet bojovníků nebyl stálý, byla období, když jich bylo i více než tisíc, ale i období, kdy se počet snížil, protože mnozí bojovníci přestupovali do jiných partyzánských jednotek NOV. Bojovníků v Brigádě více přibývalo od roku 1944. Mnozí Češi, kteří sloužili povinou brannou službu v domobraně, opouštěli své jednotky a zapojovali se do jednotek partyzánských. Brigáda byla ve stálém pochodu, a i nadále bojovala na širokém území Slavonie. V srpnu a září 1944 působila na širším daruvarském území, kde se podílela také na osvobození Končenic a území kolem Hrubečného Pole.
Polovinou září roku 1944 byl osvobozen i Daruvar. Posléze byly posíleny kontakty s exilovou československou vládou v Londýně. Na začátku roku 1945 navázala Československá brigáda kontakt také se 14. slovenskou brigádou, která působila ve východní Slavonii, a to je důkazem, že jugoslávští Slováci nepodporovali „samostatný Slovenský štát“ který utvořili Němci na jedné části území bývalého Československa.
Kontakty s československou vládou pokračovaly i v dubnu 1945, když už byla v Košicích. Její předseda Zdeněk Firlinger tam dal deklarativní vyhlášku, že československá vláda učiní vše, aby se Brigáda mohla ihned po válce vrátit jako celek do vlasti. Také v dubnu jugoslavské vojenské vedení rozpustilo Brigádu a její bojovníci byli zařazeni do různých jiných partyzánských jednotek. Není známo, proč k tomu došlo, bylo to jen krátkou dobu před ukončením války. A právě v tom období zahynul velký počet bojovníků bývalé Československé brigády. Pravda, byly to těžké závěrečné boje, ale na otázku proč se tak stalo se odpověď nikdy nedostala.
Třebaže válka skončila v květnu 1945, pro příslušníky české a slovenské menšiny to nebyl konec. V srpnu 1945 se v Daruvaru konal první poválečný sjezd krajanů z celé Jugoslávie. Už tam se rozhodlo, že v září odjede do Československa výprava s asi 250 bojovníky bývalé Československé brigády. Ne však mnohým se to podařilo, poněvadž byli zadrženi ve vojenských jednotkách pod záminkou, že mají dosloužit vojenskou službu. Určitý počet vojáků byl přece dočasně propuštěn, a tak konvoj 9. září 1945 dorazil do Prahy. Posléze 12. září partyzáni pochodovali Staroměstským náměstím, kde jim tehdejší ministr obrany Ludvík Svoboda odevzdal státní vyznamenání, které jim udělil prezident Edvard Beneš. Ve stejnou dobu jim bylo nabídnuto, aby se se svými rodinami trvale usadili hlavně na jižní Moravě. Kolem 160 rodin si nový domov našlo v Jiřicích a kolem Míšovic. Tím se mnohým splnilo přání, aby se vrátili do vlasti svých předků, sice ne do míst odkud přišli. Mnozí z nich se narodili už v Chorvatsku, a tak jejich touha jednu dobu spíše směřovala na jih, tam, kde se narodili. Vrátit se nechtěli ani ti, kteří by měli sloužit vojenskou službu. Vše to lze pozorovat jako víceletou trampotu, ale i začátek nového, lepšího života.
Pokračovala reemigrace i nevojenských rodin, ve které je možné rozlišovat dvě období: první bylo nadějné, a o tom druhém dodnes hodně nevíme. Mezníkem mezi nimi se stal rok 1948, kdy si jugoslavské statní vedení vybralo svou vlastní cestu rozvoje, což vedlo k roztržce v politice mezi Jugoslávií a socialistickými státy v čele se Sovětským svazem. V krátké době se z Československa a Jugoslávie, dříve přátelských států, stali nepřátelé. Nejvíce to pocítily jak česká a slovenská menšina v Jugoslávii, tak i část našich krajanů, kteří ve vlasti svých předků už nebyli vítaní. To je druhá stránka po roce 1948, o které dodnes mnoho nevíme. Přesto si potomci bývalých bojovníků v Jiřicích a Míšovicích zachovali tradici a připomínají si výročí založení Brigády. Je to ušlechtilé gesto a úcta ke kolem 700 padlých a 800 zraněných bojovníků První československé brigády v Jugoslávii. Text Václav Herout, foto archiv