Poslední baroni z Bratronic

  • Posted on:  pátek, 10 listopad 2023 00:00

ZAJÍMAVOST K TÝDNU ITALSKÉHO JAZYKA VE SVĚTĚ
Od roku 2001 je jeden říjnový týden věnován akcím s názvem Týden italského jazyka ve světě. Je to celosvětová kulturní akce, kterou pořádají Italská kulturní střediska v hostitelských zemích, ve které se klade důraz na italštinu jako jazyk klasické a současné kultury a pořádají se četné kulturní akce. Italština je románský jazyk, vznikl ve 13. století na základně toskánského nářečí, jehož otcem se považuje renesanční spisovatel a básník Dante Alighieri, autor Božské komedie.

V současné době je také jeden z nejpopulárnějších jazyků ve světě a její znalosti jsou velice vítané pro historiky umění, hudebníky a rovněž v oblasti gastronomie a módy (Milán je jeden ze světových módních středisek). Měla značný vliv na francouzská, chorvatská a slovinská nářečí a na maltštinu (na Maltě byla oficiálním jazykem do roku 1834). Je třeba také připomenout, že italština je pracovním jazykem Vatikánu a celého katolického světa.
Vzájemné vztahy mezi Českem a Itálií, zejména v oblasti umění, jsou silné zvláště od období renesance a baroka. Tehdy se značný počet italských architektů a umělců podílel na stavbě četných zámků a sakrálních objektů na území českých zemí. Připomeňme si nejznámějšího, uváděného jako český architekta italského původu – Jan Blažej Santini-Aichl (Praha, 1677–1723), jehož vrcholná architektonická díla Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře a Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory jsou zařazena na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.  
Několik původně italských šlechtických rodin (Belcrediové, Colaltové, Colloredové, Strozziové, Gallasové, Piccolominiové atd.) žilo na území českých zemí, kde vlastnili pozemky, které získali dary, koupí nebo dědictvím. Tak tomu bylo i v malé jihočeské osadě Bratronice, kde od roku 1864 sídlila rodina Battaglia.
Zámek stojí na místě původní tvrze ze čtrnáctého století, kdy na něm roku 1361 sídlil Mikuláš z Bratronic. Tvrz a statek v následujících stoletích vystřídalo několik majitelů, a v roce 1575 se jím stal Jan Horčic z Prostého, který tvrz přebudoval na renesanční zámek.
První majitel bratronického panství z rodu Battaglia byl Josef (Písek, 21. 6. 1824 – Bratronice, 1. 11. 1891), který v roce 1864 zdědil statek po svém strýci z matčiny strany – Josefovi, rytíři Talackovi z Ještětic. Baron se dožil požehnaného věků 93 let a po něm panství zdědil jeho sin Quido, který se narodil a zemřel v Bratronicích (1873–1962). Byl to člověk pracovitý a na sebe i své děti velice přísný. Byl dobrým hospodářem a vynikal jako chovatel kaprů. Jeho manželka, paní Gizela, rozená Bolzanyová, pocházela z vesnice Pressbaum u Vídně, kde se narodila v roce 1888. Byla vzdělaná, hovořila šesti jazyky a mimo jiné také psala básně. Manželé měli dvě děti – dceru Blanku (1911) a syna Christiána (1914).
O svém původu a rodině baronka Blanka povídala: „… Battagliové pocházejí z Tridentu, dnešního Trentu v údolí řeky Adiže severně od Verony… Tam někde se jeden z našich předků vyznamenal a vyhrál dvě bitvy. Battagliové byli rodem bojovníků, ale vedle toho, že to byli vojáci, byli také statkáři a měli v Itálii vinice. Při státním krachu po napoleonských válkách, kdy došlo k obrovské inflaci, přišli o všechno. O vinici i o statky. Když bylo po krachu, rakouské vojsko se stěhovalo z tamního kraje pryč. Battaglia sloužil Rakousku, a tak ho převeleli k regimentu do Písku… Můj tatínek se jmenoval Quido a s maminkou se vzali na začátku století, v roce 1909… V roce čtrnáct byl tatínek jeden z prvních, koho povolali na vojnu, Christian, můj bratr, se narodil čtyři měsíce po jeho odchodu, na den přesně, kdy se tatínek dostal do ruského zajetí…“
Quido Julius baron Battaglia byl signatářem Prohlášení české a moravské zemské šlechty v roce 1939. Po ustanovení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 čelili příslušníci české i moravské šlechty tlaku na přihlášení se k říšské, resp. německé národnosti. Ve šlechtických kruzích vznikla potřeba deklarovat vlastní postoj a ohradit se proti nastalé germanizaci. Deklaraci, kterou 6. října 1939 kníže František Schwarzenberg osobně předal protektorátnímu presidentovi Emilu Háchovi, podepsalo celkem 85 šlechticů. Někteří tak učinili na znamení odporu k okupaci a germanizaci i přesto, že za normálních okolností se k českému národu nehlásili. Z celkem 33 zastoupených rodů byla více než polovina českého či moravského původu, zbývající část tvořila šlechta „mezinárodního původu“, tj. rody, jejichž předkové přišli do českých zemí z Francie, Anglie, Itálie nebo Rakouska.
Tento podpis měl za následek, že na majetek Battagliů (a ostatních šlechtických rodů) byla v dobách protektorátu uvalena nucená správa. Po válce se jím majetek brzy vrátil, ale již v roce 1949 ho zase znárodnili. Když baron Quido měl jít do vězení, neboť nestihl odevzdat komunisty předepsanou dodávku masa a obilí, šel místo něj jeho syn Christian. Jeho otec by vězení ve svých osmdesáti letech pravděpodobně nepřežil. Baron Quido zemřel v roce 1962 ve věku 89 let při obchůzce svých polností u Bořky.
Christian a Blanka si od útlého mládí oblíbili kolo. Na první závody se vydali roku 1929 do Berouna. Christian skončil druhý, Blanka čtvrtá.
Na první cyklistickou cestu do zahraničí se Blanka vydala přes Rakousko a Německo do Švýcarska. Projela půl Evropy a svými výkony vzbuzovala pozornost veřejnosti. Byla pověstná tím, že neslézá ani ve velmi prudkých alpských kopcích a na její výšlapy se přicházely dívat davy lidí. Mladá baronka jezdila na kole až do chvíle, kdy ji v Blatné srazilo auto. Naštěstí ji nezmrzačilo, ale náročné cyklistice se už nemohla věnovat. V roce 1948 se provdala do Švýcarska za mistra v akrobacii na kole, který ale ve 40 letech svého života zemřel na rakovinu. Po návratu do Čech se starala o maminku, která byla nehybná a ležela na lůžku téměř osm let.
Christián sice nevyhrál žádný prestižní závod, ani Tour de France, ani Tour de Bohéme, ale urazil na kole bezmála milion kilometrů. Na nejdelším národním cyklomaratónu Praha – Karlovy Vary – Praha startoval rovných čtvrt století. Tento nikým nepřekonaný triumf mu vynesl přezdívku „Karlovarský hrdina“.
Baron Christian si nezaložil rodinu. Láska k cyklistice se pro něj nakonec stala osudnou. Koncem srpna 1991 se na kole vracel ze Strakonic domů do Bratronic, když jej postihl náhlý srdeční kolaps a zemřel. Tuto událost dodnes připomíná dřevěný kříž na místě jeho úmrtí. V roce 2002 byl na návsi v Bratronicích odhalen pomník Christiana Battaglii, jehož autorem je akademický sochař Karel Kryška a šumavská cyklistická stezka č. 33 nese jeho jméno. Spisovatel Ota Pavel (Praha, 1930–1973) ho zvěčnil v povídce Baroni na kolech, ve sbírce povídek Syn celerového krále.
Po Christiánově smrti se Blanka stala posledním žijícím potomkem české větve rodu Battaglia.
V roce 1990 jim byl zámek v restituci vrácen a paní baronka jej v roce 1994, včetně přilehlých hospodářských budov, prodala rodině Špalových z Prahy a poté žila v Domově důchodců v Lažanech, kde zemřela 7. l. 2005.
Přestože kousek od Bratronic stojí rodinná hrobka Battagliů, Blanka s Christianem jsou pohřbeni spolu s rodiči v prostém hrobě na malém hřbitůvku v nedalekém Záboří. Na náhrobku nejsou žádná jména ani data, stojí tam pouze rodové jméno Battaglia (italsky „boj“ – „bitva“).
Připravila Sylvie Sittová

Paní Le Murie
Pohnutý a vcelku ne příliš šťastný život baronky Blanky, který snášela s noblesou a stoicismem převtělil na filmové plátno režisér a scénárista Petr Václav (režisér biografického filmu Il Boemo, o baroknímu skladateli Josefu Myslivečkovi, jenž proslul v Itálii). Ten o ní v roce 1993 natočil dokumentární film Paní Le Murie, za který získal na mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově první cenu za nejlepší dokument. Ve svém sugestivním snímku, který mu vynesl i nominaci na studentského Oscara, představuje Blanku v kulisách rozpadajícího se sídla a beznadějně zanedbaného parku, ve kterém stará šlechtična holýma rukama vytrhává plevel, láme suché větve a oblečena jako kterákoli jiná venkovská žena vláčí těžké kýble vody. Každá kapka se musela přinést z obecní studny, protože přívod vody samospádem byl už dávno zničen. Celý zámek byl zruinován a baronka v něm využívala jen dva pokoje. Zájemci si film mohou prohlédnout na kanále Youtube, stačí do hledáčku pouze uvést Paní Le Murie.
Blančin příběh inspiroval také spisovatelku Janu Poncarovou, která napsala román Cyklistka: Osud poslední baronky (Motto, 2021).

Literatura a prameny:
Votýpka, Vladimír: Návraty české šlechty. Praha: Paseka, 2000 (biografické údaje)
Poncarová, Jana: Cyklistka – osud poslední baronky. Praha: Motto, 2021
internet (Battagliové – Wikipedie)
Paní Le Murie (https://youtu.be/WD6IiR1zE3I?si=x0rQET8K52gdK3hY)

Read 131 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 23 2024

V Jednotě číslo 23, která vychází 8. června 2024, čtěte:
- První dámy Česka a Chorvatska mezi krajany
- Dny české kultury České besedy Viroviticko-podravského kraje
- Den české kultury České besedy Verovice
- Den české kultury ve Velkých Zdencích
- Maturantky českého oddělení Gymnázia Daruvar se loučí
- Jane’s Walk v Daruvaru
- Záhřebská přednáška o dubrovnické tramvaji
- Dvě akce České besedy Lipovec
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi