Redigovali ji Andreja Stojković, Marijan Lipovac, Jaroslav Pecník a Mia Stojkovićová.
Chorvatsko-česká společnost uspořádala představení knihy chorvatskému publiku 30. října v Českém národním domě v Záhřebu. Knihu představili redaktoři Marijan Lipovac a Jaroslav Pecník, grafička Zdenka Pozaićová a publicista Zdravko Zíma.
Obsah knihy představil Marijan Lipovac, který uvedl, že knihu lze nazvat příspěvky k biografii Dušana Karpatského. Přináší úryvky z jeho autorských děl a překladů, obsahuje i jeho životopis a poprvé přináší kompletní bibliografii Dušana Karpatského, která obsahuje 570 bibliografických jednotek, mezi nimiž je 126 knih chorvatských a jiných jihoslovanských autorů přeložených do češtiny a 17 knih přeložených z češtiny do chorvatštiny, jakož i 36 literárněhistorických, lexikografických a jiných knih, kterých byl Karpatský autorem, spoluautorem či redaktorem. Bibliografii Dušana Karpatského činí i 88 překladů do češtiny a 18 překladů z češtiny do chorvatštiny, které byly uveřejněny v časopisech. Bibliografie uvádí také 55 textů, které Karpatský jako autor uveřejnil v novinách a časopisech v letech 1958–2008, jakož i 62 rozhovory poskytnuté v letech 1965–2015.
V knize jsou také texty spolupracovníků a přátel Dušana Karpatského, kteří se ohlédli na jeho život a dílo – Dubravky Sesarové, Jaroslava Pecníka, Marijana Lipovce, jakož i text, který napsal Adin Ljuca, spisovatel a překladatel bosenského původu žijící v Praze, s názvem Etnički očišćeni in memoriam. Autor v textu kriticky pojednává o reakcích na zprávu o smrti Dušana Karpatského: v Srbsku to bylo promlčeno, v Chorvatsku byly v médiích, podle Ljuci, příliš zdůrazňovány jeho zásluhy o Chorvatsko, protože bylo promlčeno, že on kromě děl chorvatských spisovatelů překládal i autory z jiných zemí bývalé Jugoslávie. Marijan Lipovac ve svém projevu na představení uvedl, že tento text obsahem a duchem připomíná dobu „chorvatského mlčení“ po potlačení Chorvatského jara. Řekl ale, že je dobře, že byl zařazen do knihy, jako důkaz, že existují lidé, kteří Chorvatsku závidí, protože právě to Karpatský nazval svou „vyvolenou domovinou“, a ona se mu za jeho dílo a zásluhy přiměřeně odvděčila. „Dušana Karpatského a jeho dílo v Chorvatsku sledujeme v celkovém kontextu chorvatsko-českých vztahů, které trvají už skoro tisíc let a hodnotíme ho především podle toho, co udělal pro Chorvatsko a jeho kulturu v Česku. V Chorvatsku získal státní vyznamenání a stal se dopisujícím členem Chorvatské akademie věd a umění, čehož se nedočkal ani v Bosně a Hercegovině, ani v Srbsku. V té zemi ho promlčují, protože ho považují za chorvatského nacionalistu, a tamní mocnáři mu nemohou odpustit, že udělal tolik pro propagaci Chorvatska v Česku, a to v době, kdy jsme neměli ani samostatný stát ani vlastní diplomacii,“ řekl Lipovac. Uvedl údaj, že se ze 126 přeložených knih kolem 70 vztahuje právě na chorvatské autory. „Karpatský byl aktivní účastník chorvatského kulturního života, měl dostatečný přehled, aby podle potřeby mohl být i kritický vůči některým jevům a lidem, zejména v politice,“ řekl Lipovac. Podle něj se život a dílo Dušana Karpatského mají stát předmětem kritických vědeckých výzkumů, které by měly za výsledek jeho kritickou biografii.
Jaroslav Pecník připomněl více příběhů ze života Dušana Karpatského, vlastním jménem Dušana Rosenzweiga, který se narodil v Trebišově na Slovensku v roce 1935 jako syn českého Žida a Slovenky pocházející z Podkarpatské Rusi, která po roce 1945 změnila své příjmení a příjmení dvou synů na Karpatský. Pecník vzpomínal, že Karpatského poznal jako student bohemistiky na Filozofické fakultě v Záhřebu, kdy byl v letech 1969–1970 jeho profesorem, později se s ním i skamarádil. Uvedl, že komunistický režim v Československu nějakou dobu znemožňoval Karpatskému veřejné působení, pročež musel překlady vydávat pro cizím jménem. „Sžil se s rolí člověka na pokraji, což mu i vyhovovalo. Říkával: kdyby mě komunisti neodstrčili do kouta, pravděpodobně bych tolik nepřekládal, protože jsem si musel vybojovat své místo. Sám sebe ale nepovažoval za disidenta. Řekl: „Disidenti jsou lidé odvážní, a já jsem se bál,“ uvedl Pecník, který připomněl také angažování Dušana Karpatského v době rozkladu Jugoslávie. „Na začátku devadesátých let říkal, že bude válka a vyzýval srbské spisovatele, aby protestovali proti Miloševićovi a jeho politice, ale oni neuposlechli, což jim velmi zazlíval. Nicméně i nadále překládal srbské spisovatele, pomáhal i Srbům, kteří emigrovali do Česka, protože se nechtěli zúčastnit války. Hodně pomáhal Chorvatsku jako oběti srbské agrese. Obstaral pomoc pro sanitní službu Chorvatského vojska i léčení zraněných Chorvatů v českých nemocnicích, i vzdělávání pro osijecké středoškoláky,“ uvedl Pecník, který měl díky Karpatskému v roce 1991 příležitost promluvit o srbské agresi na Chorvatsko v československých médiích.
Také Zdravko Zíma zavzpomínal na svá setkání a spolupráci s Karpatským a připomněl jeho dílo Epistolář, v němž uveřejnil vlastní korespondenci se spisovateli z Česka, Chorvatska a jiných zemí bývalé Jugoslávie. „Epistolář poukazuje na široké rozpětí zájmů Dušana Karpatského a četné kontakty, které přerůstaly v četná přátelství,“ uvedl Zíma a vyzvedl jeho přátelství s Marijanem Matkovićem a Miroslavem Krležou, kterým byl trvale fascinovaný.
Zdenka Pozaićová hovořila o své spolupráci s Dušanem Karpatským při přípravě desítky graficko-básnických map věnovaných českým a chorvatským básníkům, mezi nimiž byl i český prezident a spisovatel Václav Havel. Ohlásila, že jednu z budoucích map věnuje lyrickoepické skladbě Máj nejslavnějšího básníka českého romantismu Karla Hynka Máchy v překladu Dubravky Sesarové. „Jsem šťastná a vděčná za setkání s Dušanem, která vyústila v přátelství a spolupráci, v níž jsme sjednotili lásku nás obou k poezii,“ řekla Zdenka Pozaićová.
Představení se zúčastnil také český velvyslanec v Chorvatsku Milan Hovorka, který uvedl, že se Dušan Karpatský osvědčil jako velvyslanec chorvatské kultury v Česku, jak ho občas nazývali. Přiklonil se k tezi, že by se nejhorlivějšího propagátora chorvatské literatury a kultury v Česku dalo nazvat i Dušan Charvátský. Mezi četnými přáteli a ctiteli Dušana Karpatského byl na představení také 89letý Zdenko Šmejkal, někdejší učitel na České doplňovací škole v Záhřebu, který byl před 70 lety v čele skupiny záhřebských studentů bohemistiky, kteří se začali dopisovat s pražskými kolegy, mezi nimiž byl i Karpatský, a tím začaly jeho styky s Chorvatskem.
Jako překladatel a redaktor uveřejnil Dušan Karpatský ve zvláštních knihách a antologiích kolem sedmdesáti překladů chorvatských spisovatelů, v menším počtu černohorských, makedonských a slovinských spisovatelů. Několik českých autorů přeložil do chorvatštiny, jako třeba Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Františka Halase, jakož i básně Václava Havla.
V Záhřebu v roce 2003 uveřejnil Zlatou knihu české poezie (Zlatna knjiga češkog pjesništva) a v roce 2007 v Praze českou antologii chorvatské poezie Koráb korálový s dvaceti tisíci verši.
Takřka celoživotní podnik Dušana Karpatského bylo vydání Sebraných děl Miroslava Krleži, nejprve ve dvaceti devíti knihách v období 1965–2000, poté v sedmi knihách v roce 2013. S týmem překladatelů Karpatský přeložil do češtiny nejvýznamnější Krležovy romány, dramata, básnická díla a paměti. Vydal také Sebraná díla Ivo Andriće v šesti svazcích v roce 2009. Největší úspěch u českého publika měl překlad románů z cyklu Grička vještica (Gričská čarodějnice) Mariji Jurićové Zagorky.
Dušan Karpatský se zasloužil o chorvatskou kulturu také svými nálezy česky psaných textů Stjepana Radiće, uveřejněných v roce 1985 v chorvatském překladu v knize Praški zapisi (Pražské záznamy), díky Karpatskému sedmijazyčný slovník českého benediktina Petra Lodereckera z roku 1605, který se zakládá na známém pětijazyčném slovníku Fausta Vrančiće z roku 1595, vyšel v Záhřebu v roce 2005 jako přetisk.
Významná díla k studování chorvatsko-českých vazeb jsou Croatica v české řeči, bibliografie překladů chorvatských spisovatelů do češtiny z roku 1983, Mali hrvatsko-češki biografski leksikon, dvojjazyčný lexikografický přehled osobností z dějin chorvatsko-českých vztahů z roku 2002, jakož i antologická sbírka chorvatských básní o moři Má duše je moře. Poezie charvátského Jadranu (2001). Pro chorvatskou kulturu je významným dílem Dušana Karpatského také Epistolář z roku 2010, kniha obsahující dopisy 140 osob, převážně spisovatelů z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory, Česka a Slovenska, s nimiž se Karpatský přátelil a dopisoval od poloviny 50. let 20. století. Ještě od svých studentských let, kdy se spřátelil s Marijanem Matkovićem a poté i s Miroslavem Krležou a řadou dalších spisovatelů, byl Dušan Karpatský v nepřetržitém kontaktu s chorvatským literárním a kulturním prostředím, svým angažováním z pozice intelektuála a humanisty šířil pravdu o strádání Chorvatska a Bosny a Hercegoviny po srbské agresi a pořádal kulturní akce chorvatských a bosenskohercegovinských spisovatelů a intelektuálů v Praze.
Byl dopisujícím členem Chorvatské akademie vědy a umění od roku 1990, byl spolupracovníkem mnoha chorvatských kulturních institucí a byl laureátem řady chorvatských ocenění, mezi nimiž byly i Red Danice hrvatske (Řád Danice chorvatské) s vyobrazením Marka Maruliće a ceny podniku INA za propagaci chorvatské kultury ve světě. Byl prvním laureátem ocenění Matice chorvatské Ljudevit Jonke za výjimečné výsledky při propagaci chorvatského jazyka a literatury ve světě a nositelem ceny Marija a Stjepan Radić Chorvatsko-české společnosti.   Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto CHČS