Cena Franty Buriana – jak a proč byla ustavena

  • Posted on:  čtvrtek, 01 únor 2024 00:00

VÁŽÍME SI DOSTATEČNĚ OSOBNOSTÍ, V JEJICHŽ ŠLÉPĚJÍCH KRÁČÍME?
Ve druhé polovině dvacátého století, zvláště v letech sedmdesátých a osmdesátých, došlo k velkému poklesu kulturní činnosti mnoha besed, zkrátka k nezájmu jejich členů. Více lákalo v pohodlí sedět nebo polehávat u televize než nacvičovat programy v nevytopených a ve většině případů neupravených besedních místnostech.

Besední činnost většinou patřila k zimnímu období, zejména na venkově (od Všech svatých po Velikonoce). Kontinuální činnost vykazovalo jen málo spolků. Nepomáhaly kritické poznámky ani provokace ze Svazu. Ba naopak.
Když bylo na jaře roku 1988 zvoleno nové vedení Svazu, dominovali v něm mladí lidé, kteří si vytyčili poněkud jiný směr: rozvinout kulturní činnost, spolupracovat s besedami, řádně je navštěvovat a být s nimi v neustálém kontaktu, zkrátka pomáhat a podporovat. Valná shromáždění se snažili využít k prezentaci kulturní činnosti všech generací a celkově usilovali o to, aby krajanům umožnili příjemná přátelská setkání a s tím i poznání, nakolik nás péče o uchování mateřského jazyka a kulturní tradice činí šťastnými a spokojenými. Součástí snah o rozproudění a obnovu krajanského života bylo mimo jiné připomínání zasloužilých osobností v dějinách naší menšiny; osobností, které svůj život a své umění věnovaly české menšině, péči o uchování českého jazyka a kultury.
A právě proto byla ustanovena literární Cena Franty Buriana. Bylo to v roce 1988 u příležitosti stého výročí jeho narození, na jeho počest, jako výraz úcty a obdivu k jeho životu a dílu. Rozhodnutí o ustavení Ceny Franty Buriana schválilo předsednictvo Svazu Čechů a Slováků 8. září 1988 jako uznání krajanům za dosažené úspěchy v oblasti krajanské literární tvorby v českém jazyce.
Poprvé se slavnostní udělení této Ceny konalo 14. prosince 1988 jako vyvrcholení slavnostního celovečerního programu věnovaného životu a dílu prof. Franty Buriana. Prvními jejími laureáty byli známí krajanští autoři Jaroslav Koleška, Žofie Krasková, Ruda Turek a Slávka Žukovićová-Máchová. V programu účinkovali děti z mateřské a základní školy, studenti českého oddělení gymnázia, muzikanti a tanečníci Holubičky. Recitovaly se Burianovy básně, ale také básně laureátů Burianovy ceny. Byl to večer vyplněný emocemi, hrdostí a pýchou, slavnost české menšiny, která tímto způsobem vzdala poctu lidem, kteří si nadevše váží svého českého původu a milují svůj mateřský jazyk.
Podruhé byla Cena Franty Buriana udělena až po domovinské válce, 17. února 1995. Slavnostní program měl komornější ráz, ale byl důstojný a velice pěkný. Novými laureáty byli básnířka a novinářka Lýdie Lacinová, badatel, redaktor, autor prvních ucelených dějin české menšiny Josef Matušek a novinář, básník a prozaik Karel Bláha.
Původně výhradně literární cena dostala 8. prosince 2008 z rozhodnutí předsednictva Svazu Čechů v RCH širší uplatnění: „... Cena Franty Buriana se uděluje autorům z řad naší národnosti, kteří v minulém období svou činností vynikali v literární a historické tvorbě...“ Novými laureáty se stali čtyři významní krajané: novinář a fotoreportér Vladimír Daněk, učitel a prozaik Alois Daněk (posmrtně), za literární, redaktorskou a vědeckou práci Jiřina Staňová (posmrtně) a za vědeckou a badatelskou práci Václav Herout. Slavnost zpestřil vzpomínkový večer připomínající kulatá výročí celé řady osobností z krajanského kulturního života, jakož i práci nových laureátů.
Udivuje fakt, že uplynulo celých šestnáct let od posledního udělení Ceny Franty Buriana. Menšina má velký počet osobností, které kráčejí ve stopách svých významných předchůdců a kterým vděčíme za to, že jsme dobře organizovanou menšinou se záviděníhodnou úrovní kulturní a osvětové činnosti. Lenka Janotová

FRANTA BURIAN (2. 8. 1888 – 28. 12. 1958)
Gymnázium vystudoval v Požeze a Záhřebu, dva roky studoval v Praze teologii a studia dokončil na FF v Záhřebu. Do Daruvaru se přistěhoval v roce 1921 a postupně se stal ředitelem nižšího gymnázia, profesorem a ředitelem české osmileté školy J. A. Komenského. Už jako gymnazista psal do chorvatských časopisů. Po příchodu do Daruvaru psal převážně česky básně, prózu a fejetony. Zabýval se také enigmatikou. V Daruvaru byl aktivní v České besedě. V letech 1921–1958 vedl besední knihovnu a organizoval ústřední knihovnu Československého svazu a putovní knihovničky. Psal do Jugoslávských Čechoslováků, Jednoty, Českého lidového kalendáře, především pak do Dětského koutku, který založil a redigoval v letech 1928–1958. Byl buditelem české menšiny v Chorvatsku a také prvním krajanským spisovatelem, který získával a povzbuzoval další literární tvůrce. „Franta Burian neměl vlastně předchůdce a po dlouhou dobu byl v menšině jediným, kdo se pokoušel vlastní literární tvorbu,“ píše o něm Ruda Turek a dodává: „Jeho poezie měla za vzor klasickou poezii didaktickou, dovedl ji však naplnit aktuálním obsahem nejednou humoristických poloh a satirického zaměření.“
„Život a dílo prof. Buriana zasluhuje, aby vše neskončilo tímto večerem. Dlužíme mu hlubší a soustavnější přístup k jeho dílu. Nové generace si musí být vědomy Burianova díla, vytvořeného v těžkých dobách a s velkou láskou. Šířilo především vzdělání a burcovalo národní uvědomění. Život, práce a dílo prof. Buriana září v dějinách naší národnosti jasným světlem,“ řekla Lenka Janotová při ustavení Ceny Franty Buriana.

JAROSLAV KOLEŠKA (19. 2. 1923 – 10. 4. 1990)
Narodil se v Česku, ale celý život strávil v Bosně a Hercegovině. Už jako gymnazista přispíval do několika časopisů. Po druhé světové válce absolvoval novinářskou školu TANJUG (Tisková agentura nové Jugoslávie) a stal se spolupracovníkem bělehradské Borby. Za svou práci získal Cenu za životní dílo Svazu novinářů Bosny a Hercegoviny. Byl aktivním členem a tajemníkem krajanského spolku v Banja Luce. V padesátých letech začal přispívat i do Jednoty, stal se jedním z nejvěrnějších dopisovatelů a určitou dobu zastupoval šéfredaktory Jednoty. Daruvar se svojí atmosférou lázeňského města a střediska české menšiny mu učaroval a stal se jeho celoživotní velkou láskou. V Jednotě, Studnici, Českém lidovém kalendáři a Dětském koutku uveřejňoval své verše, povídky, literárněkritické postřehy a dokonce i úryvky svého nikdy nedokončeného románu Chléb a touha. Ukázky z tohoto románu vycházely v letech 1981 až 1990 v Českém lidovém kalendáři. Jednota vydala také dvě jeho básnické sbírky – Souzvuky a Daruvarská shledání.
Zatímco Josef Matušek považoval J. Kolešku za „nejlyričtějšího básníka starší generace“, Ruda Turek o něm napsal: „Koleška je básník dvou vlastí, Čech, kde se narodil, a Bosny, kde žil.
V jeho básních se snoubí Šumava s bosenskými horami a Vltava se stéká se Sávou. Je to básník domova, rodinné pohody. Je to novodobý romantik.“

ŽOFIE KRASKOVÁ (10. 11. 1911 – 24. 2. 2004)
Základní školu navštěvovala v Česku a ve Vojvodině, kde ukončila i učitelský ústav. Pracovala na slovenských školách ve Vojvodině a od roku 1950 na české škole Komenského v Daruvaru. Byla velmi činná také v daruvarské České besedě. Po smrti F. Buriana redigovala Dětský koutek, který přejmenovala na Náš koutek a zcela ho zmodernizovala. V Jednotě vedla rubriku Rodina a domácnost a psala seriály textů, například Kovačické obrázky, Daruvarské cestičky, Medailonky, Slovinské nálady, Přehrady aj. Věnovala se také literárním rozborům a v rubrice Literární dílna povzbuzovala krajanské autory k literární činnosti. Od roku 1976 žila ve Slovinsku. Psala slovensky, česky a chorvatsky a stala se jednou z nejplodnějších a nejvýraznějších krajanských básnířek. Psala rychle, impulzivně a zkratkovitě drobné dětské příběhy a svěží básničky pro děti. Výbor z její poezie a prózy věnované dětem vyšel ve dvou útlých knížkách v edici Jaro – Kateřinka a sluníčko a Gory. V nakladatelství Jednota knižně vyšly sbírky básní Stíny a záře a Tři krůpěje a román Přehrady.
„Je to básnířka vášnivá a rozechvělá, její poezie je uchvátaná, … její próza je živelný proud, doprovázený sterými otázkami a výkřiky údivu,“ napsal Ruda Turek a Libuše Stráníková dodává: „V její tvorbě se jazykově i tematicky zrcadlí její neklidný život, během kterého vystřídala prostředí české, krajanské české i krajanské slovenské, srbské, chorvatské, slovinské, rakouské. V básních je jednoznačně romantickou autorkou, píše o lásce ve všech jejích podobách.“

RUDA TUREK (1. 2. 1918 – 9. 8. 2011)
Narodil se v Lipovci. V Daruvaru ukončil českou základní školu a v Záhřebu klasické gymnázium. Práva studoval v Záhřebu a v Praze, kde získal titul JUDr. Psát začal velmi záhy, už na vyšším gymnáziu psal nejen do krajanských, ale i do řady chorvatských a českých časopisů a novin a dopisoval si s českými a chorvatskými spisovateli. V roce 1945 reemigroval, ale s krajanským prostředím byl stále ve styku. Psal do Dětského koutku, Jednoty, Studnice, Českého lidového kalendáře a Přehledu. Psal poezii, povídky, fejetony a literární studie. V nakladatelství Jednota byl nejčastěji vydávaným autorem: Jednota vydala jeho knihu básní Slunce a sny, sbírku povídek a básní Světla Daruvaru, román Jaké je loučení a nedokončené paměti Zlomky života. Ruda Turek se velmi zajímal o krajanskou literaturu, pečlivě ji sledoval a analyzoval. K záslužným pracím Rudy Turka patří jeho důkladná a obsáhlá studie krajanské literatury se slovníkem krajanských autorů Domov má jméno Daruvar (1995), kterým se zařadil mezi přední krajanské literární kritiky.
„Básník Ruda Turek přinesl do velmi chudé poválečné poezie bohatství námětů a nový svěží dech. … v jeho sbírce objevujeme nové, ještě neopotřebované náměty a poprvé se také láska dostala do menšinové české poezie,“ píše J. Matušek a nazývá Turka „prvním moderním básníkem, zakladatelem dnešní moderní lyriky jugoslávských Čechů“, který „v mnoha směrech obohatil literární tvorbu české menšiny v Chorvatsku.“

SLÁVKA ŽUKOVIĆOVÁ-MÁCHOVÁ (12. 9. 1905 – 9. 2. 1994)
Byla první českou učitelkou, která vzešla z krajanského prostředí. Veškeré vzdělání získala v Chorvatsku, na české škole v Daruvaru a učitelské akademii v Pakraci. V Praze absolvovala kurz češtiny na FF UK. Jako učitelka pracovala ve Velkých a Malých Zdencích, Hercegovci a Záhřebu. Patřila k nejbližším spolupracovníkům prof. Buriana, psala do Jugoslávských Čechoslováků, Dětského koutku a Jednoty. Psala v duchu Burianových veršů básně, povídky a divadelní scénky pro potřebu výuky, dokázala se v nich však přiblížit malým čtenářům. Výbor z její literární tvorby vyšel v knize Mozaika.
Slovy Josefa Matuška: „Její tvorba tvoří přechod od jednoduchého vypravování k umělecké tvorbě básnické.“ A slovy Rudy Turka: „Po Burianovi zaujala přední místo v krajanské poezii pro děti.“

LÝDIE LACINOVÁ (2. 8. 1942)
Po českém gymnáziu v Daruvaru vystudovala kroatistiku na FF v Záhřebu. Vyučovala na daruvarském gymnáziu a od roku 1979 pracovala jako novinářka v Jednotě. Psala skvělé a nezapomenutelné úvodníky a do detailu promyšlené portréty krajanů, zejména těch starších. Patří ke generaci mladých autorů, kteří vyrůstali spolu se Studnicí, literární přílohou Jednoty, která vznikla proto, aby mladé krajanské literáty povzbudila k tvorbě. Její poezie je zcela intimní, pohroužená do autorčina nitra, s její pomocí hledá záchytné body, jistotu a naději jako záchranu před pomíjivostí světa. Její básně zařadil Jaroslav Nečas do sbírky Vzdálený hlas a Jednota vydala jedinou její básnickou sbírku Čas rozmýšlení.
„Poezie Lýdie Lacinové je hledající, nikoli však optimistická,“ napsal o ní Ruda Turek.

ALOIS DANĚK (28. 3. 1919 – 21. 9. 2008)
Na učitelskou dráhu nastoupil v roce 1940 po absolvování Učitelského ústavu v Čakovci a později dálkově vystudoval biologii, chemii a zeměpis na Vyšší pedagogické škole v Záhřebu. Jako učitel působil v Pribiševcích u Našic, Dežanovci a na české škole Komenského v Daruvaru, zároveň byl i velmi aktivní v českých besedách jako jednatel, zapisovatel, režisér a kronikář. Přispíval do Jednoty, Českého lidového Kalendáře a Dětského koutku. Psal povídky z daruvarského prostředí, které vyšly v Jednotě pod názvem Daruvarské pikantní obrázky. „Jeho humorně laděné povídky jsou dovedně vyprávěné nevšední příběhy všedních dnů,“ napsal o nich Ruda Turek. Pro děti psal Alois Daněk dobrodružné příběhy inspirované Foglarovými Rychlými šípy, které Jednota vydala ve sbírce Příběhy Jendy Karase. Napsal také několik učebnic, sestavil terminologický slovník z fyziky a biologie a sepsal rukopisnou Pamětní knihu čestných členů daruvarské Besedy. Zabýval se také dějinami; napsal studii o dějinách Dětského koutku, České školy J. A. Komenského a mateřské školy Ferda Mravenec.

JOSEF MATUŠEK (31. 1. 1920 – 5. 8. 2003)
Přestože nechodil do české školy, vlastní pílí se vypracoval na jednoho z největších znalců českého jazyka, literatury a dějin české menšiny v Chorvatsku. V Osijeku absolvoval učitelský ústav. Za druhé světové války byl v partyzánském vojsku, kde mimo jiné působil také jako učitel. Od roku 1949 byl učitelem v Daruvarském Brestově a Daruvaru. Po vystudování kroatistiky na FF v Záhřebu učil v Záhřebu, Daruvaru a na Pedagogické akademii v Pakraci. V roce 1968 se stal redaktorem a ředitelem Jednoty. Přestože vynikl jako vědecký pracovník, historik a zakladatel literární kritiky, v první polovině 50. let se jevil jako nadaný básník pro děti. Jeho básně působí svěže a jeho prózy, většinou vzpomínkového rázu, jsou čtivé a zajímavé. V Českém lidovém kalendáři vyšlo několik úryvků z chystaného románu Olověná obloha. Napsal velký počet novinářských, literárních a odborných prací do Jednoty, Přehledu, Českého lidového kalendáře, Studnice a Dětského koutku.
Josef Matušek se zasloužil o českou menšinu téměř ve všech oblastech: V České besedě Daruvar byl jednatelem a režisérem mnoha kulturních pořadů; zasloužil se o knihovnu Franty Buriana a Archiv Svazu; byl místopředsedou a předsedou Svazu Čechů atd. K jeho nejvýznamnějším pracím patří Češi v Chorvatsku, Česi i Slovaci u Lipovljanima, Naše ochotnické divadelnictví, 200 let pospolu, 90 let knihovny České besedy v Daruvaru atd.

KAREL BLÁHA (14. 5. 1941)
Karel Bláha je nejvýznamnějším představitelem dnes nejstarší generace krajanských autorů; jediným, který se jako začínající básník zúčastnil prestižního setkání mladých básníků bývalé Jugoslávie Goranova jara a také jediným, který se stal členem Spolku chorvatských spisovatelů. Po českém gymnáziu v Daruvaru vystudoval na Pedagogické akademii v Pakraci obor chorvatština a jugoslávské literatury a dějepis. Od gymnazijních let spolupracoval s Jednotou, kde potom jako novinář strávil celý svůj profesní život. Své verše a povídky uveřejňoval ve Studnici (od prvního čísla byl i jejím redaktorem), Českém lidovém kalendáři, Dětském koutku a Jednotě, ale také v překladu ve slovenských a chorvatských periodikách. Jedenáct jeho básní zařadil Jaroslav Nečas do výboru krajanské poezie Vzdálený hlas. Za své básně získal Karel Bláha 1. a 2. místo v soutěžích Svazu Čechů a Československého světa. Redigoval časopis Vrela Matice chorvatské v Daruvaru. V Jednotě vyšly jeho sbírky básní Sluneční štít a Dosněné obrázky a sbírka povídek Červánky nad Malou Prahou; v Novém Sadě byla vydána sbírka povídek Lípy na korze a vlastním nákladem vyšla dvojjazyčná sbírka Ranjeni – Zranění. Psal také historické studie; vydal monografie Dežanovec, Osady kolem Dežanovce a Mezurač. Hodnotná je také jeho monografie Jednota s podtitulem Od začátku českého tisku v Chorvatsku do roku 2015.

Václav Herout (10. 9. 1943)
Absolvoval daruvarské české gymnázium a Pedagogickou akademii v Pakraci. Jako učitel pracoval nejprve v Ivanově Sele, po absolvování dálkového studia dějepisu na FF v Záhřebu jako profesor krátce v Belém Manastiru a až do odchodu do důchodu na gymnáziu v Daruvaru. Zasloužil se o otevření Etnografické sbírky v Ivanově Sele a o úpravu Archivu Svazu Čechů. Byl předsedou historické rady Svazu Čechů. Napsal řadu textů, studií a knih o dějinách a životě Čechů na Daruvarsku a dějinách kraje. Je autorem, spoluautorem, iniciátorem nebo redaktorem mnoha knih s historickou tematikou, např. monografie Brestov a Končenice, Ivanovo Selo, prošlost posuta trnjem i suzama, Žně našich babiček, Naše dechovky, České školy ve Velkých a Malých Zdencích, Josef Matušek, Náš venkovský dorost, Biskup Josip Salač, Reemigrace Čechů v Chorvatsku a další. V roce 2007 získal na Univerzitě Palackého v Olomouci titul PhDr a v roce 2015 mu byla udělena Cena Gratias Agit.

VLADIMÍR DANĚK (2. 6. 1923 – 2. 4. 2019)
Přestože se vyučil krejčím, zamiloval si fotografii a celý svůj profesní život pracoval jako fotoreportér a novinář v Jednotě. Dokumentoval především život krajanů v Chorvatsku a na fotografiích zachytil řadu kulturních akcí jako svědectví bohatého krajanského života. Za druhé světové války působil jako ochotník v divadelní skupině české brigády a divadlu se věnoval i později v daruvarské České besedě. Psal krátké prózy do Jednoty a Českého lidového kalendáře a zabýval se i výtvarnou tvorbou.
„Jeho lovecké povídky, vydané ve sbírce V lese a u vody, oplývají humorem. Navíc se v nich osvědčil i autorův fotografický postřeh, znalost prostředí, dobrá paměť a smysl pro detail,“ píše Libuše Stráníková.

JIŘINA STAŇOVÁ (13. 2. 1947 – 10. 2. 2007)
Na Filozofické fakultě univerzity Karlovy v Praze absolvovala studium archivnictví a pomocných věd historických. Do Daruvaru přišla v roce 1972 za manželem Jindřichem Staňou a úplně se sžila s místním prostředím a krajanskou komunitou, kterou v mnoha oblastech obohatila. Jako novinářka vedla v Jednotě mládežnickou a kulturní rubriku. Zároveň určitou dobu vyučovala češtinu na daruvarském gymnáziu. Šéfredaktorkou a ředitelkou Jednoty se stala ve válečném roce 1992. Pod jejím vedením se Jednota stala podněcovatelkou kulturního života krajanů, povzbuzovala a vedla. Jako redaktorka rubriky Mládí a později také Studnice podporovala a usměrňovala mladé začínající autory. Sama psala reflexivní a intimní poezii (v roce 1986 získala 1. cenu za poezii v literární soutěži Jednoty), kterou často podepisovala svým dívčím jménem Jiřina Švejková. Psala také fejetony, humorně laděné povídky a poetické pohádky pro děti, ale i literárněkritické statě.
Jiřina Staňová vynikla zejména jako vedoucí divadelní skupiny daruvarské České besedy a později i divadelní rady Svazu. Vytvořila řadu pozoruhodných inscenací a dostala krajanské divadlo do povědomí chorvatských i českých odborníků. Režírovala také řadu vynikajících besedních programů. Napsala studii 100 let českého divadla v Daruvaru, která je součástí publikace Slovo psané a vyřčené.
Připravila Libuše Stráníková

Read 31 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 7 2024

V Jednotě číslo 7, která vychází 17. února 2024, čtěte:
- Zasedala rada poslance Vladimíra Bílka
- Daruvarská Česká mateřská škola se prezentovala na odborné poradě
- Večírek s písničkou v Garešnici
- Valná hromada České besedy Viroviticko-podravského kraje
- Životopisy nositelek Cen Franty Buriana
- Maškarní obchůzka, zábava a stánky v Končenicích, Záhřebu a Sirači
- O letošním krajanském vzdělávacím programu
- O chorvatském generálovi Josipu Šiškovićovi
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi