Lze dokonce říci, že tyto nové zdroje většinou nahradily mnohé starší. Přece by však bylo předčasné tvrdit, že by se knihy už nemusely psát, i internet čerpá údaje z nějakých starších záznamů. A teprve ve chvíli, kdybychom měli sepsané celkové dějiny naší menšiny, bychom se mohli spokojit s údaji, které nám poskytuje internet.
Co se týče historie české menšiny v Chorvatsku, byl popsán především kulturní život, který se konal v rámci českých spolků. Byla to ochotnická práce, na kterou často nebyl dostatek času, jelikož vesnické rodiny byly zatíženy domácími závazky a kulturnímu životu se mohly věnovat hlavně ve večerních hodinách nebo v neděli. I přes tyto nepříznivé podmínky se v osadách, kde byly české spolky, hrála česká divadla, zakládaly se hudební soubory, tančily taneční skupiny, pořádaly se pěvecké večírky, někdy i dožínkové slavnosti a školní programy.
Mnohem méně víme o každodenním životě čili o tom, jak žili naši předkové po přistěhování, jak vypadal jejich pracovní den, jaké práce vykonávali během roku, jaké rolnické nářadí používali. Nevíme, jak se lidé stravovali, jak upravovali svou domácnost, jak řešili finance, hradili daně nebo si kupovali věci pro domácí potřeby, které si doma nemohli vyrobit. O tom se psalo méně, ale i to, co se napsalo, je roztroušeno v různých novinách. Psali o nich hlavně čeští badatele, kteří občas přicházeli mezi naše krajany na venkově. Takové údaje jim poskytovali vesničtí pamětníci nebo vypravěči; a takových bylo v každé osadě. K nim se později znovu vrátím; jsou to cenné záznamy, které si naši čtenáři dodnes rádi přečtou. Vědecké knihy, které se odvolávají na prameny a faktografii, průměrného čtenáře příliš nelákají; o ně mají zájem hlavně odborníci. Tím se liší odborné popisy od těch vypravěčských – ty první by měly být pravdivé, zatímco ve vypravěčských se toleruje volnější přístup, kde dojmy vypravěče často nahrazují fakta.
Cenné údaje z minulosti nám dávají i fotografie. Bohužel, z období do první světové války se nezachovalo mnoho fotografií, které by nám pomohly zmapovat život přistěhovalých Čechů ve starším období. Fotilo se méně a zachovaly se hlavně rodinné fotografie. V období mezi dvěma světovými válkami, kdy se začaly zakládat krajanské spolky, začaly vznikat i fotografie spolků, divadelních a tanečních skupin, českých škol, a dokonce i záběry z prvních dožínkových slavností. Obsah fotografií, jak rodinných, tak spolkových, by nemohli nahradit ani nejlepší vypravěči, protože z kombinace fotografie s popisem události na ní, lze získat celkový obraz doby. Je sice pravda, že o některých dochovaných fotografiích nevíme, co znázorňují, kdo jsou osoby na nich ani kdy a kde byly pořízeny. Jestliže nic z toho není známo, tak ani taková fotografie nemá velký význam. Mohla by případně zajímat nějakého etnografa, který by z ní mohl poznat například, jaké oblečení lidé nosili, ale jestli není známa ani doba, kdy byla fotografie pořízena, tak ani po této stránce nemá žádný význam. Takovéto fotografie bez textových údajů najdeme také v krajanském tisku a publikacích z meziválečného období. Možná k tomu docházelo proto, že to byly tehdejší soudobé fotografie, možná se předpokládalo, že osoby na fotografii jsou natolik známé, že jejich jména není třeba uvádět. V tom případě se zřejmě asi nepředpokládalo, že se takové tištěné záznamy zachovají až do daleké budoucnosti, kdy už nebudou žádní pamětníci, kteří by mohli vědět něco o obsahu dané fotografie.
Podobné to s fotografiemi bylo i po druhé světové válce; těch se však zachovalo více. Jen některé z nich byly uveřejněny v novinách nebo nějaké publikaci; ostatní, nezařazené, se ukládaly hlavně do krabic nebo do spolkových alb a měly zachovat vzpomínku na některou část spolkového života našich krajanských spolků nebo spolkových akcí. Osudy jednotlivých fotografií se podobaly těm z dřívější doby. Dokonce i v našem současném týdeníku byly fotografie, které pro nás zůstávají záhadou, jelikož u nich není uvedena celková informace. Pravda, pokud jde o jednu hromadnou fotografii nějakého spolku nebo kulturní skupiny, stačí jen uvést, o který spolek jde. Pokud jsou však fotografie něčím výjimečné, mělo by se u nich pozastavit, vyjmenovat některé osoby, popsat okolnosti jejich vzniku. Mělo by se uvažovat o tom, že každá fotografie má svou historii. U několika takových jsem se pozastavil i já. Pro dnešek jsem si vybral jednu z období mezi dvěma světovými válkami, o které se přesně neví, kdy a kde byla pořízena; neznámé jsou i osoby na ní, ale dozvídáme se, že zachycuje mlácení (mašinování) obilí. Na druhé fotce jsou dívky z Malých Zdenců někdy kolem roku 1950. Osobně znám jen některé z nich, a proto jsem uvedl jen to, co vím. Snad někdo z Malozdenčanů doplní jména a příjmení ostatních. Text Václav Herout, foto archiv autora