S tímto klidným a vlídným mužem a jeho laskavou manželkou Stanou jsme si povídali o životě a rodině, práci a hudbě, zálibě v přírodě a skautingu a mnoha dalších věcech.
Alois Huška se narodil v roce 1941 v Prekopakře. Jeho otec Josef byl zedník a pracoval na železnici v Daruvaru, matka Ivka byla hospodyně. Měli tři děti, nejstarší dceru Šteficu, Aloise a nejmladší Dragicu. Pan Alois vypráví: „V těch poválečných letech se žilo velmi těžce a skromně. Otec ale z každé výplaty dával částku stranou, doslova si odtrhoval od úst, a když mi bylo osm, koupil mi první harmoniku.“
Spolu s Antonínem Řehákem se pak chodili učit hrát „na horní konec Prekopakry“ k učiteli Ivanu Sokačovi. Byl to znamenitý učitel, který Aloisovi kromě lásky k hudbě pomohl také s učením latiny. Alois měl velký zájem o svůj český původ a pátral po svých kořenech. Při tom bádání se prý dostal docela daleko do minulosti. Také se velmi snažil ovládat češtinu. Ve škole se totiž v době, kdy byl žákem, česky už nevyučovalo. Nebožka starší sestra Štefica patřila k posledním českým žákům v Prekopakře. Pan Alois je předplatitelem Jednoty a se zájmem čte články nejen o krajanském životě.
Životní dráha Aloise Hušky začala v Prekopakře, kde vychodil první čtyři třídy základní školy. Školní docházka pokračovala v Pakraci, kde dokončil základní školu, zapsal se na gymnázium a přešel na učitelskou školu. Prvním pracovištěm mladého učitele Hušky byla škola ve Voćinu, kde hledali učitele hudby. „Měl jsem zájem o studium hudby. Zapsal jsem se na hudební akademii v Osijeku, ale po dvou zkouškách jsem to vzdal. Nikdo ve vsi neměl klavír, na kterém bych mohl cvičit. A tak jsem se zapsal na Pedagogickou akademii v Pakraci a vystudoval na učitele chemie,“ říká pan Alois. Ve Voćinu založil mladý učitel Huška první jazzový orchestr. V té době byl v oblibě swing. Založil si zde také vlastní rodinu. Seznámil se s mladou prodavačkou Stanou, vzali se a narodily se jim dcery Tatjana a Nataša. Rodina se pak v roce 1972 přestěhovala do Prekopakry, kde děvčata začala chodit do druhé a první třídy. Alois nastoupil jako učitel chemie, biologie a přírodovědy na základní škole v Pakraci a paní Stana dostala místo v obchodním podniku Budućnost.
Po příchodu do Prekopakry se Alois Huška znovu zapojil do činnosti České besedy Prekopakra. „Byl jsem členem Besedy ještě jako žák učitelské školy. Moji tehdejší spolužáci byli třeba Libuše Zittová a Rudolf Chalupa. Učitel Karel Řehák nás pobízel k činnosti, například v literární skupině, podporoval příspěvky do Koutku a Jednoty. Pod jeho vedením se uskutečnily divadelní hry, hudební vystoupení, sám byl navíc výborný tanečník. „Také naše děti působily v Besedě. Koncem sedmdesátých let Táňa tančila a Nataša recitovala,“ dodává paní Stana. „V osmdesátých letech činnost v Besedě jako by ustala,“ pokračuje pan Alois. „Nejdříve začal učit tance pan Štěpán Ambrož a další lidé z Daruvaru. Jednu dobu jsem já sám doprovázel tanečníky na harmoniku, jen aby se udržela kontinuita. Pak se objevil výborný organizátor Siniša Stárek a činnost se značně rozproudila, až do války,“ říká náš spolubesedník.
ŠKOLA, PŘÍRODA A SKAUTING
Jako učitel chemie vystřídal pan Alois Ivana De Zana, po kterém v tehdejší škole Pera Prodanoviće podědil výborně vybavený chemický kabinet: „Každý žák měl vybavení k individuální práci,“ uvádí učitel v důchodu. „V biologické části jsem vždy připravoval pokusy při výletech do přírody, k níž jsem se snažil vzbudit zájem a lásku u žáků. Naopak ve válečně době, kdy byla škola přemístěna do Badljeviny, jsme neměli žádné pomůcky, a já jsem na hodinách biologie učil žáky štěpovat,“ uvádí pan Huška.
Koncem sedmdesátých let se pan Huška zapojil do činnosti průzkumnického (izviđači) čili skautského oddílu v Pakraci, který také nesl jméno po partyzánovi Pero Prodanovićovi. „Nezapomenutelné byly naše skautské tábory, třeba na Ostrově mládí Obonjanu u Šibeniku. Tamní letovisko kdysi stavěli dobrovolníci z řad mládeže, dnes je z něho exkluzivní resort. Byl jsem skautský stařešina. Náš oddíl byl velmi dobře organizovaný a měl velkou tradici. Pro stařešiny se pořádaly semináře v Opatiji, probíraly se teoretické i praktické vědomosti, vázaly se uzly, učilo se signalizovat. Po návratu jsme pořádali kurzy pro naše skauty, kterých byly takové tři stovky. Na místě stařešiny mě pak vystřídal Zoran Milaković Zoka, který nás nedávno předčasně opustil,“ říká pan Huška.
POVÁLEČNÝ NÁVRAT DO NORMÁLU
Válečná doba přinesla pro všechny na Pakracku i širokém okolí mnoho utrpení. Byla zničena škola i mnoho jiných budov a domů v Pakraci. V Prekopakře byl rozbořen i Český dům a Beseda přišla takřka o všechno, včetně hudebních nástrojů. Po válce se všichni dlouho vzpamatovávali. Prekopakerská Beseda se zase zúčastnila Dožínek až v Daruvaru v roce 2000. Pan Huška se postaral o hudební doprovod pro zpěváky.
a působil i v pěveckém sboru. Velice rád vzpomíná na působení českého učitele Petra Trunce, který si jeho i pana Tonyho Řeháka velice vážil.
Na otázku, na které z desítek, ba stovek vystoupení s Českou besedou Prekopakra vzpomíná nejraději, odpovídá pan Alois: „Na všechny naše Dožínky. Snad nejkrásnější pro mne byly ty poslední, kaptolské. Možná kvůli celkové náladě, která tam panovala. Zvláštní byly i stánky, i všechno ostatní,“ říká. Vzpomíná také na někdejší besední valné hromady: „Bylo zvykem, že po shromáždění všichni zůstanou na taneční zábavě. Poslední taková zábava po valné hromadě byla před mnoha lety, byla na ní tenkrát i paní Janotová,“ vzpomíná A. Huška.
V Besedě už několik let působí také komorní skupina mladých, soustředěná kolem hudební školy. Besedě se podařilo pro hudebníky obstarat řadu nástrojů. Také panu Huškovi se nedávno do rukou dostala nová harmonika značky Weltmeister. Oproti staré je prý mnohem lehčí, ale také trochu jinak zní. „Přál bych si, aby se nám to tu podařilo udržet,“ říká člověk, který i ve svém pokročilém věku neúnavně a nadšeně chodí na zkoušky a vystoupení České besedy.
RODINA JE NEJVĚTŠÍ POKLAD
Alois a Stana Huškovi zavzpomínali na nedávnou návštěvu, při které se sešla skoro celá jejich rodina, ze které měli velkou radost. Není to vůbec jednoduché; dcera Tatjana s rodinou žije v Melbourne v Austrálii a Nataša v Hamburku v Německu. Tentokrát přijely obě dcery, vnuci Stefan a Nemanja a pravnučky Zara a Nika z Austrálie. Chyběla jen vnučka Romana z Hamburku. Huškovi navštívili děti v Austrálii po Aloisově odchodu do důchodu v roce 2006. Do Německa jezdí častěji, o Vánocích a podobných příležitostech. Je to prý ale daleko. Se svými nejbližšími komunikují často a rádi po internetu. Text Željko Podsedník, foto žp a archiv