Každý kronikář při psaní rád prosazuje vlastní názory, ale pokud se týkají politiky, je to nebezpečné, protože právě kvůli ní mnozí válku nepřežili. Bylo nebezpečné psát o politických poměrech, které se odchylovaly od poválečné politiky. V takových případech, nechtěli zapisovatelé pro jistotu zanechat žádné záznamy, které by jim mohly uškodit. Dokonce kvůli nim někteří přišli o život. Z tohoto důvodu zanikly mnohé archivy různých spolků a institucí, a proto se často válka stala hlavním „viníkem“ toho, že nenávratně zmizely mnohé nenahraditelné zápisy a doklady. Ty ztráty by byly jistě větší, kdyby se někdy nevytrhly jen některé pochybné stránky, nebo nevyřadily jen některé doklady.
Osobní deníky se svým obsahem vztahují především k osudům a životům jednotlivců, ale i v nich je možné najít zajímavé názory na určitou nějakou dobu nebo událost, o kterých jinde nelze dohledat žádný záznam. O takových denících dnes mnoho nevíme, jelikož si je některé rodiny chtějí zachovat pro sebe. Asi před čtvrt stoletím jsem v našem krajanském týdeníku psal o jedné naší krajance, která si zachovala deník, do kterého psala 50 let. Dokonce plánovala napsat do závěti, aby ho po jejím úmrtí uložili do hrobu spolu s ní. Pokoušel jsem se ji od toho odradit, jelikož by tak veškerý čas, který strávila při jeho psaní, neměl žádný význam. Krajanka již dnes nežije a nevím, jaký osud nakonec potkal její deník, ale vím, že jednou podobný osud potká všechny známé i neznámé kroniky a spolkové zápisy, pokud se nepostaráme o to, aby se to nestalo. V tomto světle bychom měli nahlížet i na krátké úryvky zápisů, které sbírám.
1. KRONIKA RODINY FRÝDOVY
Autorem této kroniky je Richard Frýda (1910–1987), narozený ve Velkých Zdencích, kde vychodil základní školu. Už v dětství bylo možné pozorovat jeho malířské nadání, a proto není divu, že se po dokončení měšťanské školy v Hrubečném Poli vyučil malířskému řemeslu v Daruvaru u Josefa Diblíka. Třebaže byl ze začátku jen malířem pokojů, jeho mistr brzy zpozoroval jeho malířské nadání a začal objednávat náročnější práce, jako byly malířské kresby v mnoha kostelech v okolí Daruvaru, které vysoce hodnotili i mnozí vynikající malíři té doby.
V uvedené kronice Richard popsal minulost své rodiny a svou životní cestu. Začal popisem svých předků v Čechách před odchodem jedné části rodiny do Velkých Zdenců a pokračoval o době po přistěhování, kde názorně popsal mnohé příhody z každodenního života, až po dobu po druhé světové válce, kdy se jeho rodina odhodlala na reemigraci a usídlila se v Jiřicích. Zvlášť zajímavé jsou jeho osobní zážitky z druhé světové války. Před koncem války absolvoval učitelský kurz v Đulovci a potom vyučoval na českých školách v Dežanovci a na Odkopech, dokud natrvalo neopustil tuto osadu a rodný kraj. O nejstarším období psal na základě vyprávění svých rodičů.
Rodina Františka a Marie Frýdových žila v české osadě Bošice. Richard nejdříve popsal dědečka a babičku. Byla to kolářská rodina se čtyřmi syny a čtyřmi dcerami. Nejstarší ze synů byl Jan, Richardův otec. Jako nejstarší, narozený roku 1868, musel především vypomáhat svým rodičům při výchově mladších sourozenců, dokud nepovyrostly. Když bylo Janovi 18 let, roku 1886, rodina se přistěhovala do Velkých Zdenců. Když o tom později Richard dle vyprávění svého otce psal, uvedl i důvod, proč rodina jeho dědy opustila české země:
„… Nerozvážnou hrou v karty a lehkovážným utrácením děda přišel na mizinu. Stalo se, že měl děda určené peníze na nákup dřeva a tyto do rána, přes noc, prohrál v kartách. Druhý den vzal dřevo na dluh. Víte, jaké z toho byly následky? Hospodářsky upadal. Řípu zaprodal do cukrovarů, peníze utratil a řípu dal jinam. Tento cukrovar činil pohledávku, kterou děda musel zaplatit. Tak mu přišla chalupa na buben. Přišli na mizinu a zbylo jim tolik, aby si zaplatili vlak do Chorvatska. Nic mu také nezbývalo, změnit staré místo, posvátné to místo po rodičích a jet do neznáma, aby ho lidi neznali a tam začal novou existenci. Můj otec si často vzpomínal, jak se s pohledem loučil s rodnou obcí Bošicemi, když opouštěl Čechy. Tenkráte ještě na polovice cesty k nádraží je dohonila tamější židovka a žádala dluh, který jí děda byl dlužen, a on jí ho pak zaplatil.“
2. PŘÍCHOD DO VELKÝCH ZDENCŮ
V kronice Richard Frýda vzpomíná i kořeny rodiny své matky. Jeho matka Anna Přibylová, narozená roku 1867 u Hradce Králové, se s rodiči přistěhovala do Velkých Zdenců, když jí bylo 6 let. Její otec Josef Přibyl byl vyučeným kovářem a zámečníkem a měl ještě čtyři bratry. Všichni se vyučili nějakému řemeslu, dva si našli pracovní místa v Budapešti a tři se přistěhovali do Chorvatska. Kováři Přibylovi se ve Velkých Zdencích dařilo, měl dostatek práce, jelikož kromě kovařiny uměl i spravovat a dělat zámky.
Cesta vlakem do Velkých Zdenců nebyla pro dědu Františka Frýdu neznámá. Už předchozího roku před Vánocemi zavítal ke svému příbuznému ve Velkých Zdencích, aby si „vyhlídl“, jaký je to kraj. Třebas měl informace, že je tam půda levná, neustále cestu odkládal. Dle všeho se mu více líbil rodný kraj a také jeho rodina nežila špatně. Svůj postoj zřejmě změnil, když ho k tomu přinutily dluhy. Po návratu z obhlídky Velkých Zdenců mohl prodat chalupu s dílnou a přilehlým polem za čtyři tisíce zlatých. Dokonce o ni měl zájem jeden jeho tovaryš, ale rozešli se na 200 zlatých, jelikož „děda měl tvrdou hlavu“ a nechtěl nic slevit. Potom následovalo období zadlužování a pak to děda prodal svému bratrovi za 800 zlatých. Z této částky nejspíš poplatil různé dluhy, a tak mu po zaplacení cesty do Chorvatska mnoho peněz ne zůstalo. Richard napsal: „… Na jaře po velikonočních svátcích roku 1886 zastavil se polední vlak na malém nádraží vísky Končenice. Toto nádraží nazývali Siget, ale ono nemělo nic společného s místem Siget za Dravou v Maďarsku, které kdysi hájil před Turky chorvatský bán Mikuláš (Nikola) Zrinský, když hrdinsky padl a potom hrad Turkové obsadili. Po příjezdu se děda ještě chvíli rozhlížel po nádraží a pak si šel vyzvednout kufr s kolářským nářadím. Co byste řekli, co nastalo pak? Jak pravil otec, děda neměl ani tolik peněz, aby za ten kufr zaplatil, a tak ho musel hradit hodinkami.“
Cestou do Velkých Zdenců šli takřka lesem. Byl to prales. Po levé straně od Končenic až k řece Ilově a na jih ke Garešnici byl úplně zachovalý, kdežto pravá strana lesa od silnice až k osadě Rášenice byla pokácená. Statní velikáni leželi jako padlí rekové po bitvě. Mezi větvemi těchto stromů se valil kouř, který prozrazoval, že tam někdo je. Byli to uhlíři, kteří pálili uhlí. Místy byly milíře, které uhlíři stále rovnali a lopatami připlácávali zem. Na tyto milíře se používaly žebříky. Vzhledem a velikostí byly neobyčejné. Jeden uhlíř byl právě na jednom milíři a opravoval ho, aby nezačal hořet. Bylo to smrtelně nebezpečné. Stalo se, že uhlíř spadl do milíře a shořel. Jiní lidi tam zase káceli stromy, štípali dříví a rovnali ho do sáhů. Tyto lesy patřily šlechtické rodině Jankovićů a později Tükörymu. Pracovali tam hlavně lidi, kteří byli vyzýváni, aby pálili uhlí, mýtili lesy a obdělávali půdu. Začátek byl velmi těžký, voda na mnoha místech nebyla pitná a vyskytly se zimnice a cholera.
Po čtvrt hodině přišli naši cestující k říčce Crnaji, která by mohla být považována za horskou říčku, ale i lesní, jelikož tekla lesem. V Crnaji byla voda stále, i když bylo sucho. Za mostem přes Crnaji na pravé straně byla fořtovna. Asi 300 metrů od Crnaje byla větší říčka Jilova, lépe řečeno Ilova. Byla to mez, čili hranice mezi Slavonií a Chorvatskem. Žili tam Chorvati, Srbové a Češi a v menším počtu Němci a Maďaři. Když můj děda přecházel Ilovu, ohlédl se k jihu a pravil: To je krásný les! Ba, byl to prales, na který si budou pamatovat. Za Ilovou zdáli uviděli Velké Zdence. To, co nejdříve spatřili, byl kostel. Srdce jim zača o prudce tlouct při pomyšlení, jaký bude život v novém prostředí. Byl to srbský pravoslavný kostel postavený v románském slohu. Přes cestu naproti kostela stála hospoda a mlýn na páru. Ve vsi bylo málo stavení, většinou to byla stavení pod slámou a s malými okny. Ta okna byla malá proto, aby nemohl do stavení vlk. To by nebylo nic divného, protože se tenkrát v lesích zdržovali vlci. Do Velkých Zdenců se můj dědeček s babičkou přistěhovali se 6 dětmi a dvě se narodily zde. Nejdříve byli ubytováni u Aloise Krále, který byl dědův synovec. Později byli bytem u Brendla. Čím se děda živil? Dělal kolařinu a v tom mu pomáhal Jan, jeho nejstarší syn, než se oženil. Ostatní děti žily také s nimi.
3. ZAČÁTKY V NOVÉM PROSTŘEDÍ
Rodina Přibylova se do Velkých Zdenců přistěhovala asi o 13 let dříve než rodina Frýdova, kolem roku 1873, a proto mohla Richardovi jeho matka Anna, která měla v době stěhování 6 let, vyprávět své vzpomínky na tu dřívější dobu. Richard popsal její vyprávění o vlcích nebo různé zážitky z té doby. Některé z nich byly skutečné, ale některé se podobaly povídkám a jejich pravdivost dnes nelze ověřit. Matka Richardovi vyprávěla například jednu příhodu o vlcích, kterou zažil její otec a Richardův děda. Jednoho dne po příchodu byl Josef Přibyl povolán jako zámečník na faru do Hercegovce, aby opravil zámky.
„… Práci šel vykonat do Hercegovce se svým tovaryšem Karlem Pčelákem. Jak to obyčejně bývá, železo pálí, když je žhavé a od ohně vysychá v krku. Proto se děda stavil v hospodě u Lenochů, kde se také, jak náleží, zdrželi. Po uhašení žízně vyšli ven a s nimi ven vyšel také hospodský Lenoch a říkal: Slyšte, ve Zdenci hrají! Je tam muzika! Nechoďte domů! Zůstaňte tady přes noc! Děda se nedal přemluvit a šli. Když přicházeli poblíže lesů, uslyšeli vlčí řev. Vlasy jim začaly vstávat na hlavě. V dáli spatřili smečku vlků. Děda s tovaryšem se obrátili, a co jim nohy stačily, běželi zpět do Hercegovce, kde zůstali přes noc. Karel Pčelák měl nářadí na zádech v pytli, a jak utíkal, měl od nářadí celá záda rozpíchaná. Nic jim jiného nezbý valo, a proto zůstali přes noc v Hercegovci a druhý den se vrátili do Zdence. Místo, kde večer uzřeli vlky, ráno bylo ušlapáno a znečištěno od vlků. Po čase se lidé vlků zbavili. Pořádaly se každý rok hony na vlky…“
Dle vyprávění Richardovy matky, se její rodiče nejdříve ubytovali u rodiny Kalinských, kam přijeli z Čech a kde se museli plahočit. Kalinští jejímu otci v dopise naslibovali, že má postavenou kovárnu a po příjezdu do Velkých Zdenců se přesvědčili, že to byla lež. „… Tatínkovi a mamince nic nezbývalo než se dát do práce. Otec šlapal bláto a pomáhal Kalinskému stavět stavení a sobě prozatímní kovárnu. Ačkoliv byli Kalinští přátelé, byla tam maminka a její rodiče jen dočasně. Rodina Josefa Přibyla se odstěhoval k Ontlům, kde měl tatínek na zahradě kovárnu a bydleli ve špejchárku, malé budově, která tenkrát s kovárnou i s kouskem zahrady patřila pravoslavnému knězi, kterému platil pacht. Později vše koupili Ontlové a stalo se to jejich vlastnictvím. K této kovárně se váže také jedna tragédie. Jak vyprávěli jiní lidi, má matka jako dívka byla hezká. Do ní se zamiloval voják Malina, ale ona ho nemilovala. Odmítla ho. Dle všeho ho to odmítnutí tolik mrzelo, že šel za kovárnu, kde se pistolí zastřelil. Jeho si potom odvezla jeho matka, ale nevím kam.
Přišel den, kdy se do maminky zamiloval Richardův tatínek Jan Frýda, a roku 1892 se vzali, chudí jako kostel ní myši. Práce se nebáli, pracovali a žili. Pronajali si byt u Zámostných. Byla to malá chaloupka, kde začali spolu hospodařit. Ačkoliv byli chudí, žili spolu spokojeně, třebaže život nebyl lehký.
O něco později začal k nim přicházet jeden člověk, příjmením Jílek. On se někde zadlužil a chtěl, aby tatínek od něho koupil gruntík s chatou. Ačkoliv tatínek neměl žádné peníze na hotové, svolil, že si ho koupí. Jílek byl 200 zlatých dlužný Kalinským, a jelikož moje matka byla v přízni s nimi, tak si k nim zašla a oni ji slíbili, že na těch 200 zlatých počkají. Tatínek běhal po známých a dlužil se, až vydlužil 200 zlatých a Jílka vyplatil. A převzal si ten majetek s dluhem 200 zlatých Kalinským, kteří po krátké době požadovali, aby jim Richardův otec dluh zaplatil. Jelikož se to nestalo, Kalinský ho dal advokátu, který zaslal Janu Frýdovi upomínku, že to musí během 14 dnů zaplatit v jeho úřadu v Daruvaru. Bohužel, Janovi se nepodařilo nikde peníze vypůjčit, ačkoliv je všude sháněl, až mu někdo poradil, aby šel do Končenic a vypůjčil si tu částku u Křepelky. Tak se i stalo, ale předem musel kavent – zaručitel Kalenskýho – podepsat směnku pro uvedenou částku…“ Tím Kalenský dostal peníze, ale Richardovi rodiče museli splácet ten dluh s úroky a také zaplatit pokutu od 16 zlatých za advokátovu upomínku. Jeho rodiče prodali krmníka a tu pokutu zaplatili. Během času Jan Frýda splatil 200 zlatých Křepelkovi, a tím se grunteček na č. 169 ve Velkých Zdencích se stal jeho majetkem. Posléze se maminčin tatínek Josef Přibyl přestěhoval se synem a jednou svobodnou dcerou Marií do rodiny Jana a Anny Frýdových.
Jan Frýda, Richardův otec, v té době nejvíce dělal pluhy. Dřevo si musel sám obstarat. Obyčejně šel navečer kolem mlýna, kde byl za mlýnem a Ilovou velký les a dostatek dřeva. Jednou když tam šel, vzal si s sebou i maminčina tatínka. Šli lesem, už se stmívalo a čím šli dál, byla tma větší. Když konečně zašli hodně hluboko do lesa, vybrali a skáceli jeden strom, vzali ho na záda a šli. Při návratu ušli kousek cesty a tatínek řekl, že asi nejdou dobře, jelikož směřovali k Brestovu. Navrhoval, aby se vrátili. V lese už byla úplná tma. Shodili strom z ramene a zůstali stát. Z lese se ozývalo jen houkání sův a výrů, a proto se rozhodli, že tu zůstanou do rána, ale uslyšeli štěkot mlynářova psa. Pokračovali v návratu a řídili se podle toho štěkotu, a tak se dostali až k mlýnu. Toho večera dřevo nedonesli, a tak pro něj museli jít následujícího večera. Dřeva v tomto kraji bylo dost, vždyť to byl prales. Právě proto se o tom zachovali mnohé pověsti, které se později vyprávěly a přenášely z pokolení na pokolení. Jedna taková se vztahuje na lesní lupiče, z nichž byl nejznámější Šandor. Ten je vylíčen jako člověk, který okrádal bohaté a to, co ukradl, dával chudým. O mnohých jeho loupežnických přepadeních jsem už kdysi psal, a proto tuto část tentokrát vynechám. Ale je pravda, že takové lupičské skupiny řádily kolem řeky Ilovy a ukrývaly se v lesích. Už začátkem 20. století psal tisk o případech, kdy takové lupičské tlupy v noci odváželi nebo odváděli z vesnic dobytek, selata nebo drůbež a potom je někde prodali. Občas se stalo, že zavraždili domácího, pokud je chtěl v krádeži zastavit.
4. ÚRYVKY ZE ŽIVOTA JANA FRÝDY
Richardův dědeček František Frýda žil ještě nějakou dobu ve Velkých Zdencích, kde se mu narodily další dvě děti. To bylo ještě dříve, než se oženil Richardův otec. Když už děti byly větší, zemřela jim matka. Tehdy začal jeho syn Jan s manželkou za Ilovou v Krčevině vytahovat pařezy. Bylo to blízko mlýna, kde dříve přebýval Chlapčík, a po jeho odchodu byl mlýn dlouho opuštěný. František Frýda se přestěhoval do Brestova, kde si vzal jistou vdovu, ale ani zde dlouho nezůstal.
Lidé v Krčevinách zabírali parcely, které určoval hajný. Když tatínek s maminkou očistili jednu parcelu, vzali si druhou. Vytahané pařezy si po očistění mohli si vzít jako topivo. Čistě vymýcenou část měli právo užívat tři roky. První dvě léta byla sklizeň celá a podle práva ji mohl užívat ten, kdo danou parcelu očistil. Třetí rok se už úroda dělila na polovičku s majitelem půdy. Richardovi rodiče začali s mýcením roku 1900 od silnice u Sigetu ve směru ke Garešnici. Richardův otec na místě vymýceného lesa posázel kukuřici a úroda byla skvělá. Když později po smrti Tüköryho konala maďarská banka Telepito na území Krčevin novou parcelaci za účelem prodeje, koupil zde Jan Frýda dvě jitra na splátky. Pole bylo úrodné, třebas trochu vzdálené.
Richardův dědeček František Frýda si také vzal jednu parcelu. Když přišel do Krčeviny, šel od pařezu k pařezu a říkal: „Ty pařezy, ty se nohou vykopají. To půjde jako nic!“ Dle vyprávění Richardova otce, děda nevykopal nic. Děda se z Brestova přestěhoval do Moslaviny, kde se potřetí oženil. Vzal si babičku jménem Vanatka, která se o něj starala až do jeho smrti. Dokud děda mohl, věnoval se kolařině a zemřel v osadě Jelenska v Moslavině, když mu bylo 89 let. V Moslavině zemřel i jeho druhorozený syn Antonín, a to v osadě Dolní Vlahiničce. Richard o životě svého otce Jana Frýda psal z jeho vyprávění a o pozdější době z osobních vzpomínek. Už na začátku popsal práci, kterou otec vy konával po uzavření sňatku: „Můj otec měl každého dne zhotovit jeden pluh. Ačkoliv byl mladý, byla to přece namáhavá práce. Když neměl dřevo, navečer ho sehnal. Druhý den odpoledne musel mít pluh hotový dříve než jela pošta – poštovní povoz do Hercegovce. Tyto pluhy od otce odebíral kovář Josef Petr v Hercegovci. Byly to pluhy dřevěné, kolečka a náprava. To co bylo nejnutnější, to bylo ze železa. Pluhy tenkráte šly na odbyt, bylo jich málo a půda se začala více obdělávat. Lidé přijížděli pro pluhy z okolí nebo jim je tam otec odvážel. Otec dělal dřevo a děda Josef Přibyl ho zase okovával. Tatínek s nimi jezdil až do Bjelovaru a okolí na jarmarky. Obyčejně si najali povoz, který vždy řádně zaplatili. Jedenkráte je vezl také jeden člověk, starousedlík příjmením Maričić, na trh do Bjelovaru. Cesta z Velkých Zdenců do Bjelovaru je dosti daleká, kolem 36 km. Tento Maričić měl na sobě kožich. Sluníčko začalo pěkně hřáti, a když projížděli kolem místa, kde rostly porostliny, zeptal se mého otce: „Mistře, mně je teplo, nemohl bych si tam uschovat kožich? Až pojedeme zpět, tak si ho vezmu, cestou mně bude překážet!“ „Kdepak“, pravil můj otec a jeli dál. Ale následovala další otázka: „Jestlipak svítí toto slunce taky v Čechách? Nemáte-li v Čechách slunce jiné?“ „Ne,“ pravil děda, „slunce, které zahřívá nás, je jen jedno.“ Nevědomost těchto lidí byla veliká, a mimo to se mezi lidem zachovaly různé pověry. Tento Maričić ani nechodil do školy. Větším dílem staří lidé v mládí pásali prasata a dobytek v lesích. Byli více zvyklí se zbraněmi, ze kterých se učili v lesích stříleti.“
5. HUDEBNÍ ZAČÁTKY A ZÁŽITKY JANA FRÝDY
Jan Frýda se stal hudebníkem dříve, než se vyučil kolářskému řemeslu. Už v dětství v Čechách ho zaujala hudba. Po zakončení obecné školy ve Svojnicích se začal učit hrát na klarinet. Když mu bylo 18 let, věnoval se hudbě. Po nějakém čase, když ovládl tento nástroj, společně s několika hochy založili menší kapelu. Kapelníka jim dělal starší člověk.
Jednou šla tato kapela s kapelníkem hrát do malé vesničky jménem Bulánka. Hostinský se s kapelníkem domluvil na určitý obnos. Deštník a zimní kabát kapelník uložil do skříně. Hoši hráli a u muziky bylo veselo. Ráno po skončení zábavy požadoval kapelník sjednanou výplatu. Hospodský mu však odmítl zaplatit, a kromě toho chtěl, aby mu kapelník slevil. A nejen to. Také kapelníkovi nechtěl dát kabát a deštník. Poté, co se mu je přece podařilo získat, pošeptal kapelník hochům, aby šli napřed, a sám zůstal pozadu.
„… Z hospody na silnici vedlo několik schůdků. Hospodský v tu dobu byl v kuchyni a nevěděl, co se stane. Kapelník vyšel před hospodu, vysadil jednu polovinu dveří a práskl s nimi o zem, potom vysadil druhou polovinu a udělal to stejné, co s první. Po ohlušující ráně vyběhl hospodský z hospody a viděl vysypané skleněné tabulky dveří. Popadl hůl a běžel ze všech sil za kapelníkem. Hoši upalovali jako zajíci přes luka, která byla za vesnicí Bulánka, a křičel: „Počkejte, já vám dám, až vás chytnu!“ Až když viděl, že nemůže dohonit ani kapelníka, vrátil se. To byla Janova vzpomínka na hraní na Bulánce a podobných zážitků bylo více. Jednou se stalo, že se všichni opili, a tak tatínek hudebníky vozil trakařem k jednomu hudebníku. Při této práci mu pomáhaly také školní děti: držely opilým hlavy. Tatínek je všechny převezl a vyklopil na slámu u uvedeného hudebníka. Druhý den byli střízliví a šli hrát zase. To se vše dělo před odjezdem otce do Chorvatska…“
Po příchodu do Chorvatska, když už byl Jan ženatý, pracoval v létě v dílně a s matkou obdělávali půdu. Úroda ze začátku nebyla velká, pole měli špatně obdělané, jelikož neměli vlastní potah. Vesničané, kteří jim pomáhali, používali volské potahy, orali špatně a taková byla i jejich práce. V rámci svých nevelkých možností si Jan koupil jednu kobylu, a tak se i půda lépe obdělávala. „… Ve Velkých Zdencích si otec založil kapelu, která chodila hrát do širokého okolí. Ohlas byl velký. Hudba hrála na dechové a dřevěné nástroje. Kapelníkem byl můj otec, který také hrál na klarinet. Další hudebníci byli: Josef Paděra (basa), starý Sejta (fligorna), mladý Sejta (trumpeta a housle), Josef Ton (flétna), Švandrlík (basfligorna a druhé housle přiznávka), Batha (fligorna), tatínkův bratr František Frýda (trumpeta a přiznávka housle) a Josef Procházka (klarinet).
Tato kapela začala hrát roku 1893 a jmenovali ji „stará parta“. Mladou partu ve Velkých Zdencích otec začal vyučovat 1912. První vystoupení tato mladá parta měla na Velikonoce v obci Hercegovec u Nováka. Ta kapela přerušila svoje hraní roku 1914 po vypuknutí první světové války. Členy této mladé kapely byli Josef Hladík, Bohumil Michálek, Alois Hladík, Antonín Zámostný, Antonín Švejkovský, Josef Zámostný, Josef Procházka mladší, Bohumil Hanuška a Josef Ontl. Tato kapela hrála i po válce až do roku 1935. Po válce v ní už nehrál Bohumil Michálek, který se z války nevrátil. Byl nezvěstný a matka ho marně čekala. Nedostala ani informaci o jeho smrti. Jan Frýda vyhrával se starou partou až do roku 1920. Později si často zahrál s mladou kapelou. V poválečném období Jan Frýda založil a vycvičil i jednu dechovou kapelu v Pavlovci, která se udržela nejdéle…“
Ve Velkých Zdencích po odchodu Richardova dědečka Františka Frýdy zůstal žít v osadě, kromě Jana, ještě jeden jeho syn, který zdědil dědovo jméno. Tato rodina se po válce neodstěhovala do Československa. Tento František se oženil s Albinou Javůrkovou z Velkých Zdenců, se kterou měl syna Josefa a dceru Milku. Josef se oženil s Aloisií Zámostnou, se kterou měl syna Mirouše, a dcera Milka se provdala za Rudolfa Černého z Pavlovce a měli syna Vlastu Černého.
Nejmladší Janův bratr se v Hercegovci vyučil na obchodníka u majitele Mraka. Ženil se dvakrát. Nejprve si vzal vdovu z Kutiny, která již měla dceru z předchozího manželství. S druhou manželkou měl dvě dcery, a tak se staral o jednu nevlastní a dvě vlastní dcery. Později byl zaměstnán v jednom stavebním podniku jako truhlář, a ještě později pracoval u mlynáře Sakala. Dvě Janovy sestry, Richardovy tety, se provdaly do osady Jelenska a dvě odjely do Ameriky.“
6. RYBNÍKY A ODKOPY
Richard Frýda se pozastavil také u popisu událostí na levé straně Ilovy, která byla kdysi majetkem šlechtické rodiny Jankovićů a jejíž větší část přešla v 80. letech na rodinu Tüköry. To vše Richard věděl, ale aby to pochopili i čtenáři, je zde na místě několik připomínek. Ve škole nás učili, že roku 1848 bylo zrušeno nevolnictví a sedláci se stali majiteli majetků, které obdělávali. To je sice pravda, ale zapomíná se, že si zdejší šlechtické rodiny velkou část toho majetku ponechaly, a protože ho samy nemohly obdělávat, vyzývaly rolnickou chudinu z českých zemí, aby přišla mýtit lesy, se slibem, že se půda stane jejím vlastnictvím. Chudina výzvu vyslyšela, a tak se zde místo bývalých nevolníků objevili nájemníci, jejichž životní podmínky byly často horší, než tomu bylo u bývalých nevolníků. Za takových okolností založili nájemníci roku 1855 u Daruvaru Lipovec (Luisendorf) a koncem století začala vznikat i víska Odkopy. O tom se u nás už psalo, stejně jako o rodině Jankovićů a Tüköry. Richard Frýda se ve své kronice více zabýval různými pověstmi, které se k těmto rodinám vztahují.
Více vyprávění se zachovalo o rodině Jankovićů, ačkoliv se rodina Tüköry podílela na řadě významných událostí: stavba cest, otevření železnické dráhy Barcs–Virovitica–Daruvar–Pakrac roku 1885, stavba rybníků, stavba zámku Dioš roku 1907 a jiné. Jedna odbočka uvedené dráhy končila v Končenicích. Rodina Tüköry tyto stavby nepodporovala jen proto, že se jí líbil tento kraj, ale také proto, aby mohla snadněji vyvážet stromy, dobytek a ryby do Maďarska a dále do světa.
Budování rybníků začalo začátkem 20. století a Richard o tom napsal: „… Maďarská banka Telepito z Budapešti nejen že vedla parcelaci vymýcené půdy, ale také dala podnět na vykopávku a stavbu rybníků. Měly velikou rozlohu, začínaly u Rášenice a sahaly až k mlýnu ve Velkých Zdencích. Kromě nich podobné rybníky se nacházely mezi Garešnicí a Pakrackou Polanou. I tyto patřily uvedené maďarské bance. V nich pěstovali různé druhy ryb: kapři, sumci, štiky, šila… Vše na starost měl správce se sídlem ve Polisalaši. Později se vystřídalo nad rybníky více majitelů a nejvíce na nich pracovali lidi z Odkop. Je to malá osada s kolem 45 čísel domů. Nachází se na malém kopečku a má krásnou vyhlídku na rybníky. Odkopák je houževnatý v práci a ženy často zastupují muže na poli i doma. Tyto lidé musejí časně ráno vstávat a pozdě v noci ulehají. Strava mnohdy byl suchý krajíc chleba. V osadě je několik hezkých baráčků. Na nejvyšší části Odkop někdy byl nějaký zámeček. To muselo být ještě dávno z doby protiturecké války. Později první obyvatelé Odkop na tomto místě nalézali zbraně. Toto místo jsem ještě jako malý chlapec vídal při návštěvě v této osadě. Ze všeho, co se zachovalo, byl příkop, který byl kolem zámku, a na místě, kde byl zámek, byl porostlý malinami. Nikdo nevěděl, k čemu tento zámek sloužil. Jedni tvrdili, že zde někdy přenocovali zloději a jiní, že to byl letní zámek některého panovníka. Lidé na Odkopech neměli hodně pole, nejvíce žili z výdělků, které stačily jen tolik na živobytí a úhradu nejnutnějších potřeb…“
7. ZDENECKÝ KRAJ V MINULOSTI
Richard Frýda popsal také pozůstatky středověkých Zdenců, které bylo vidět ještě začátkem 20. století. Byl si vědom, že celé širší zdenecké okolí z obou stran Ilovy mělo bohatou minulost. Nebyla to jen hranice mezi Slavonií a Chorvatskem, ale osídlený kraj s mnoha osadami, obchodními středisky, hrady a kostely. Svědčí o tom skutečnost, že se ve Zdencích roku 1478 konal chorvatský sněm, na kterém se šlechta radila, jak se vzepřít tureckému vojsku, které tehdy občas pronikalo z území Bosny, loupilo na chorvatském území a nenávratně s sebou odvádělo tamější obyvatelstvo. Nic z toho se nepodařilo zachránit. Turci během první poloviny 16. století postupně zabírali území Slavonie a v polovině století zabrali i část chorvatského území na pravé straně řeky Ilovy, kam patřil i zdenecký kraj. Z dříve bohatého kraje zůstaly jen trosky, nezůstal „kámen na kameni“, a tak dnes nelze zjistit, kde se ony velké stavby nacházely, jelikož jejich trosky byly roztroušeny po celém pravém břehu řeky Ilovy v pásu delším než 20 km. Richard v kronice tyto události připomíná. Věděl, že dnešní osady nejsou na místě bývalých, ale jen v jejich blízkosti a často pod jinými názvy. Richard se nejvíce zaměřil na popise jedné lokace poblíž Ilovy v dolní části dnešních Velkých Zdenců, kde bylo ještě koncem 19. století vykopáno mnoho cihel, a proto se soudilo, že se zdenecký hrad, kde kdysi zasedala chorvatská šlechta, nacházel právě tam. Richard popsal domnělou podobu hradu slovy: „… Kolem hradu byla ochranná zeď. Kolem té zdi byly příkopy, dokonce tři, do kterých se z Ilovy napouštěla voda. Ze západní strany hradu stál kostel. Celé území kolem kostele bylo obydleno, a tím tvořilo podhradí osídlené hradním lidem. Jeho bránil jenom jeden příkop. Jižněji od podhradí nalézalo se další osídlené sídliště, nazývali ho Selište. Kolem něho nebyl vybudován žádný příkop, řeka Ilova mu byla přirozená ochrana. Na Ilově byla vybudovaná zastávka vody a z ní se pouštěla voda jedním tahem do příkopu kolem hradu a podhradí. Příkop kolem hradu byl spirálního tvaru a kolem podhradí tvaru obdélníku. Tento hrad, „oppidum Zdench“, později dobyli Turkové, vydrancovali ho a spálili…“
Richard v popise uvádí, že se zachovaly i některé názvy Ilovy kolem někdejšího zámku. Prostor kolem mlýna tak lidé nazývali Aranga, místu, kde Ilova odbočuje od hradu, se říkalo Staré straže a o něco dále byla Jaska. O hradu a jeho okolí se zachovaly také mnohé pověsti, z nichž některé mohly být i částečně pravdivé. Jedna taková se vztahuje k Jasce: „… Před příchodem Turků chtěli lidi před nimi zachránit kostelní zvon, a proto ho sundali a ukryli do jedné studně v Selišti. Později se domnívali, že to není dostatečně jisté místo a odnesli ho do Jasky, kde byla Ilova nejhlubší. Kolem toho zvonu bylo něco zakleto, jeho se zvonění slyšelo, i když byl ve vodě. Když Turkové opustili toto území, tak ho lidi chtěli vytáhnout, ale třeba že k jeho vytažení použili 24 párů volů, když ho povytáhli k povrchu hladiny, provaz, kterým ho táhli, praskl a zvon se znovu dostal na dno řeky…“
Ve Frýdově kronice jsou i části, o kterých by se mělo uvažovat. Uvedl, že když se jeho rodina přistěhovala do Velkých Zdenců, lidé kolem hradu sbírali cihly a vozili si je domů. Dle vyprávění Richardova strýce Františka Frýdy byly u hradu zachovalé sklepy, kde byly nalezeny dvě dubové truhly. V jedné z nich byl jakýsi hrubý prach, který mohl sloužit jako střelný prach do děl, a ve druhé byly kosti. Ze sklepa také během zimního hadího spánku vytahovali hady a pálili je v ohni. Frýdovi měli také kousek pole u zámku a při vyorávání brambor stačilo lopatu jen trochu zarazit do země, aby se vykopaly zbytky kamenných a hliněných hrnků. O jiných nálezech na tomto území se také zachovaly mnohé pověsti, hlavně o nalezených pokladech, o „kamenné lišce“ nebo o jednotlivcích, kteří tam hledali „zakopaný kotel peněz“. Všechny tyto historiky lákaly další, aby poklad také zkusili najít.
Je pravda, že na dolním kraji Velkých Zdenců byl kdysi hrad, o čemž svědčí i pozdější nálezy v blízkosti hradu, mezi nimiž byly i zlaté mince. Tyto objevy by měly být dostatečným dokladem, že se mohlo jednat o hrad, kde se koncem 15. století konal sněm chorvatské šlechty. Není to však dostatečná záruka, že onen hrad nestál na jiném místě. Stopy bývalého hradu se nachází na močálovém území a dle zachovalého půdorysu byl poměrně malý. Na tomto území navíc nebyl kámen, zásadní stavební materiál potřebný pro stavbu hradu. První kamenné hory byly více než 20 km vzdálené, a to bylo navíc třeba dopravit je na močálovou půdu. Menší hrady na tomto území byly hlavně z pálených cihel a ze dřeva, kterého byl dostatek. Mnohé podobné nálezy se uskutečnily také na poli Zidine na území Malých Zdenců, které se také nacházelo v blízkosti Ilovy, ale nejednalo se o močálový prostor. I zde byly nalezeny středověké pozůstatky, a jelikož tehdy existovala dvě zdenecká tržní města, Horní a Dolní Zdence, není vyloučena ani možnost, že hrad stál právě na tomto místě.
Stavební materiál byl na území Zidine přístupný, a tak si ho lidé rozebrali dříve než na konci Velkých Zdencích, kde se to vlivem horší přístupnosti dělo se zpožděním. Záhada lokace někdejšího zdeneckého hradu tak zůstane i nadále nevyřešená.
Vysvětlení si zaslouží také Frýdův zápis, že na pravoslavném hřbitově v dolní části Velkých Zdenců stával pravoslavný kostel. Vystavěly ho přistěhovalé srbské rodiny z Bosny a Liky v první polovině 18. století, kdy začaly vznikat nové, dnešní Velké Zdence. Tento kostel byl kolem roku 1845 přestěhován k dnešnímu rozcestí (Majda) mezi Velkými a Malými Zdenci, které se stalo centrální částí osady. Tento kostel nemá nic společného s kostelem katolickým, který byl postaven v předtureckém období a který stejně jako zdenecký hrad zanikl v 16. století, tedy asi o dvě stě let dříve. Tento „nově“ vystavěný kostel byl zbourán koncem 20. století, ale svému účelu nesloužil už po druhé světové válce. Také příslušníci pravoslavné víry v Malých Zdencích si kolem roku 1765 vystavěli svůj dřevěný kostel, který se dochoval dodnes. Příslušníci zdeneckých katolických rodin si teprve začátkem 21. století postavili svůj společný kostel u dnešního zdeneckého rozcestí. Dříve Velkozdenečtí konali své bohoslužby v Her cegovci a Malozdenečtí a Orlovečtí v Hrubečném Poli. Zdali bude někdy vyřešena záhada starého zdeneckého hradu, není možné předvídat.
8. VZPOMÍNKA RICHARDA FRÝDY NA DĚTSTVÍ
Údaje o minulosti své rodiny čerpal Richard z vyprávění svých rodičů, ale později, když už začal navštěvovat základní školu, vycházel při líčení příhod a událostí, které prožíval, ze svých vlastních vzpomínek. Na tomto místě vybereme jen některé příhody, jelikož je jich v kronice tolik, že by stačily na autobiografický román. O svém dětství napsal:
„Narodil jsem se 4. října 1910 dosti chudým rodičům ve Velkých Zdencích. Otec byl Jan a matka Anna, rozená Přibylová. Před křtem rodiče se dohodli, že mi dají jméno Arnold. Toto jméno vybrala Marie, maminčina sestra. Velké Zdence svou faru měly v Hercegovci. Při křtu mi otec změnil jméno a místo Arnolda dal mi jméno Richard. To učinil otec nechtěně. Kdy mi byly dva roky, roku 1912, tak mi zemřel můj děda Josef Přibyl. Jako ve snu mě napadá, že jsem s dědou sedával na prahu v kovárně a brával mu z úst fajfku. Později jako chlapec vzpomínám si, že jsem našel na půdě u komína jeho kalhoty, na kterých jsem uřezal knoflíky pro dětské hry.
Obecnou školu jsem navštěvoval ve Velkých Zdencích. První učitel mi byl Jerković, následovali Vučinić a poslední Mileusnić. Po ukončení čtvrté třídy, dva roky jsem chodil do opetovnice (pozn. autora: opakovací školy), která byl dvakrát týdně, ve čtvrtek a neděli. Ve všedních dnech jsem ve školním roce 1924–1925 navštěvoval jednoroční doplňující českou školu. Učitelem nám byl učitel Mirko Nechyba. Byl to hodný učitel, který s námi nacvičil ke konci školního roku jedno divadlo o návratu jednoho legionáře z války…“
V kronice Frýda také poznamenal, že tamější Česká beseda byl spolek českých vlastenců. Spolek také podporoval otevření české školy, které bylo znesnadňováno některými z místních. Dle zápisů byla tato škola jednu dobu provozována v domě Bohumila Hanušky, který pro ni ustoupil jednu větší místnost. Později se škola přestěhovala do novostavby Antonína Zámostného.
„… Jako malý chlapec velmi rád jsem měl přírodu, les a vodu. V létě jsem chodil k řece Ilově, nejprve chytat ryby. Později když jsem povyrostl, učil jsem se plavat, nejdříve ve Šavarnici a později v Ilově. Kamarády mi byli chlapci ze sousedství, a tak jsme si kromě školy rádi hráli dětské hry, zjara to byly hry s knoflíky, vojáky a na podzim jsme se kyjali…“
Richard v kronice popsal různé příhody z takových her. Staly se i nehody, které mohly mít tragický konec. Jemu osobně se jednou stala nehoda hře kyjaní, která se zde nezachovala, ale dle jeho popisu se podobala hokeji, ve kterém se holí (kyjem) odpalovalo dřevěné kolečko – kotur. Jednou zasáhlo kolečko Richardovu hlavu těsně nad okem, a tak musel zasahovat „vesnický ranhojič a domácí lékař“ Brandl, který mu musel ránu zašít a při tom konstatoval, že kdyby kolečko dopadlo jen centimetr vedle, nepřežil by.
Richard popsal i jiné příhody z dětských let. Přiznal se, že některé nehody zavinil on. Jedna z takových byla, když si hráli na vojáky a on holí (bodákem) nechtěně zasáhl kamaráda přímo do úst a probodl mu tvář. Kamarád sice „útočil“ a Richard stál za rohem u stodoly, ale neviděli se, a tak kamarád otevřenými ústy na razil na vztyčený Richardův bodák. V jiném případě se Richard stal hrdinou, když s kamarádem zachránil před utopením Kudrnovského z Brestova, který sloužil ve Velkých Zdencích. Ten neuměl plavat, ale přesto chtěl přeplavat Ilovu na místě, kde řeka byla nejhlubší. Nebýt Richarda a jeho kamaráda, jistě by se utopil. Byly i jiné podobné dětské klukoviny, například když si zašli do cizí zahrady utrhnout meloun nebo dýni a potom museli utíkat před majitelem, který je naháněl. Celkově můžeme říci, že měl Richard bezstarostné dětství. V kronice ani jednou neuvedl, že by musel rodičům vypomáhat s nějakými domácími pracemi.
9. ZDENECKÝ MLÝN A OKOLÍ
Kdysi měly mlýny na řekách velký význam, jelikož se mletím obilí získávala mouka, z ní chléb a mnohé jiné pochoutky, bez kterých by život ve vesnickém prostředí nebyl možný. Mlýny se stavěly na řekách, které měly dostatek vody. Ačkoliv se takové mlýny se zdají jednoduché, jejich stavba vyžadovala mnoho odborných zkušeností. Řeky často v letním období neměly dostatek vody, a tak se mletí muselo dočasně zastavit nebo zpomalit. Občas také nastaly povodně a přebytek vody mohl udělat škody na hrázích nebo mlýnských kolech. V zimním období zase někdy kvůli velkým chladnům řeka u přehrad zamrzla, a i led mohl způsobit velké škody. O těchto i jiných mlynářských problémech se zmínil i Richard Frýda ve své kronice. Celkově lze říci, že na začátku 20. století neměli obyvatelé Velkých Zdenců na mlynáře štěstí. Dokonce ani mlýn nebyl velký. Jeho majitelem byl nejdříve mlynář Car a později mlynář Chlapčík. O tom Frýda koncem 20. let minulého století napsal:
„… Oba mlynáři měli s mlýnem potíže, voda jim neustále trhala vodní přehradu (šlajs), a tak se tam ani jeden delší dobu nevydržel, a dokonce jednu dobu byl [mlýn, pozn. redakce] úplně opuštěný. Chlapčík odešel do mlýna do Brestova, spíše by se mohlo říci, že tam utekl. On neustále přehrazoval Ilovu na místě, kde ona byla nejširší a také nejdravější, a proto není divu, že voda občas vše odnesla. Po Chlapčíkovi přišel Demetr, který rozuměl mlýnům. On postavil splav níže od mlýna a voda u něho nebyla tak prudká a splav snadněji snášel vodní údery. Demeter se přistěhoval z Maslenjače, kde byl také vodní mlýn. Po dobu mlynáře Chlapčíka na mlýně se nacházelo veliké kolo, která se otáčelo a pohánělo mlýn. Za Demetra to bylo jinak. Demeter nařídil kolesa tak, že na ně padala voda shora, a tak se pod její tíhou využila jejich pohonná síla, na rozdíl od dřívějška, kdy kolo voda otáčela ze spodu. V nynější době majitelem mlýna je Joško Horvat a mlýn pohání vodní turbína.
Řeka Ilova je krásná, když zjara kvete, všude je cítit krásnou vůni. Ona je křivolaká jako had a místy hluboká a také zuřivá, když se rozvodní, kdy vyhlíží jako jezero. Ona v tu dobu zatopí luka vedle Ilovy, která lidi nazývají Ilovky. Kdysi se Ilova rozlívala za Ilovu až do lesa, ale tam jsou dnes vybudované hráze, a tak se tam méně rozlévá. Krčeviny jsou pole, která vznikla po mýcení lesů, a nachází se mezi Ilovou a říčkou Crnaja. Při větších povodních celý prostor Krčevin je pod vodou. Naplavováním se tento kus půdy zúrodňuje…“
Richard byl dobrým pozorovatelem kraje, ve kterém žil. Popsal ho tak, že by ho mohl každý průměrný malíř znázornit na obraze. Napsal, že na východ od Ilovy se rozléhají rybníky a za ní luka a pole. V pozadí je vidět pahorkovitá a hornatá Slavonie: „… Na začátku po pahornatém pásmu je možné vidět mnohé vesnice: Odkopy, které jsou naproti Malým Zdencům, které jsou z pravé strany Ilovy. Naproti Velkým Zdencům z protější strany Ilovy je Vidikovac a jižněji Stražanac. Vidikovci lidé říkají i Boriš, byl někdy panstvím nějakého Lađariće, ale jeho majetek byl po první světové válce rozprodaný končenickým sedlákům. Tam vznikla osada Vidikovac a byl tak pojmenován, protože je zde krásný pohled k Velkým Zdencům. Uvedený Stražanac nastal po první parcelaci panství, kdy ho převážně nastěhovali Němci. Oni se po první světové válce odstěhovali a statky se prodaly Chorvatům, hlavně z Chorvatského záhoří. Tu vznikla chorvatská osada. Na tomto území jsou osady, ve kterých ve větším počtu žijí příslušnicí české národnosti. Z levé strany Ilovy to jsou osady Odkopy, Končenice, Daruvar, Brestov, Kaštel (Dežanovac) a Lipovec. Češi si zde zachovali své zvyky, řeč a kroje. Z větší části jsou zemědělci, ale je i dosti živnostníků, a menší počet úředníků a inteligence…“ Text Václav Herout, foto archiv autora