Liturgii sloužili farář Nenad Krajačić, farní vikář Gorazd Bastašić a kněz Řeckokatolického semináře v Záhřebu jeromonach Mladen Mikulić. Iniciativa k oslavě svátku svatořečeného českého panovníka z 10. století, který je pro Čechy trvalým symbolem státnosti a národní identity, vzešla z řeckokatolické farnosti svatých Cyrila a Metoděje a připojila se k ní i Chorvatsko-česká společnost, Česká beseda Záhřeb a Velvyslanectví ČR v Chorvatsku. Na liturgii se proto kromě řeckokatolických věřících sešli také členové těchto dvou spolků a pracovníci českého velvyslanectví v čele s velvyslancem Milanem Hovorkou a jeho manželkou Jarmilou. Velvyslanec ve svém projevu po liturgii řekl, že svatý Václav symbolizuje hodnoty míru, svobody, rovnosti a tolerance. „Jsme národ svatého Václava,“ dodal Hovorka a připomněl, že v nejdůležitějších a nejtěžších chvílích se Češi shromažďují kolem jeho jezdeckého pomníku na hlavním pražském náměstí, které také nese jméno hlavního českého patrona, na Václavském náměstí.
O životě a významu svatého Václava pro Čechy hovořil předseda Chorvatsko-české společnosti Marijan Lipovac, který připomněl, že tento český kníže vládl v letech 921 až 935 a byl současníkem prvního chorvatského krále Tomislava, ačkoliv neexistuje žádný důkaz, že by o sobě věděli a byli v kontaktu. „Chorvaté mohou Čechům závidět, že mají panovníka, který je uctíván jako svatý, protože Chorvaté nemají svatého Tomislava a svatého Zvonimira. Mít svatého panovníka bývalo v křesťanském světě znakem zvláštní prestiže země a národa,“ řekl Lipovac.
Zmínil se také o tom, že podoba jména Václav vznikla kolem 14. století a že praslovanská psaná podoba jména byla Venšteslav, což Češi v 10. století vyslovovali v podobě, která je mezi Vaceslav a Veceslav, protože hláska en přešla na hlásku mezi a a e, zatímco praslovanské št se v češtině změnilo na c. V chorvatštině se št změnilo na ć, takže chorvatský tvar je Većeslav. Svatý Václav je pod tímto jménem zmiňován v chorvatských hlaholských breviářích, které obsahují překlad legendy o něm a jeho mučednické smrti. Cizinci však v české výslovnosti tohoto jména slyšeli i hlásku n, a tak jméno zapsali jako Venceslav, a tak vznikla latinská podoba Venceslaus a z ní německý Wenzel a italský Wenceslao. Vzhledem k podobnosti se slovem věnec vznikla v 19. století u Čechů podoba Věnceslav, která existuje i u Chorvatů jako Vjenceslav a která je dominantní. Podle sčítání lidu z roku 2021 žije v Chorvatsku 122 Vjenceslavů, 40 Venceslavů, 68 osob má jméno Veno, Večeslavů je 36 a dále je registrováno 15 osob se jménem Venco, 11 se jménem Vena a 25 se jménem Václav. Mezi slavné chorvatské jmenovce svatého Václava patřil spisovatel Vjenceslav Novak, který byl z otcovy strany Čech a který se ve skutečnosti oficiálně jmenoval Václav, a nejvýznamnější starosta Záhřebu Većeslav Holjevac.
Svatý Václav se narodil kolem roku 907 jako syn pozdějšího knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Důležitou roli v jeho výchově sehrála jeho babička svatá Ludmila, která krátce vládla po Vratislavově smrti v roce 921, ale ještě téhož roku byla zavražděna na příkaz své snachy Drahomíry, která vládla až do Václavovy plnoletosti. Legendy vyzdvihují jeho vzdělanost, zbožnost a asketický život, světcem se však stal, protože byl ve Staré Boleslavi zavražděn na příkaz svého bratra Boleslava. Byl to vlastně boj o moc a rozdíly v pojetí zahraniční politiky, protože Václav uznával svrchovanou moc Saska, které se tehdy stávalo nejmocnějším německým státem, zatímco Boleslav byl pro pokračování spojenectví s Bavorskem a pohanskými slovanskými kmeny. „Václav pochopil, že pod vedením Saska se znovu obnovuje říše Karla Velikého, byť v menším měřítku (bez Francie), že se tím v symbolické rovině sjednocuje Západ, a že se tomu české země, pokud chtějí přežít, nemohou vzepřít, ale musí se přidat. A to také znamenalo ještě silnější upevnění křesťanství, které s sebou přinášelo kulturní pokrok,“ řekl Lipovac. Vysvětlil, že Václav nebyl oficiálně prohlášen za svatého, dokud jeho bratr nechal jeho tělo tři roky po smrti převézt ze Staré Boleslavi do Prahy, čímž začalo jeho uctívání jako světce.
„Paradoxně, i když byl přinejmenším zapleten do jeho vraždy, využil Boleslav svého svatého bratra k šíření své moci a vlastně i k formování českého státu. Skutečnost, že mělo panovníka, který se stal svatým, posílila prestiž Boleslavova knížectví mezi okolními panovníky i ve vztahu k německým zemím, a to tím spíše, že žádný z německých panovníků nebyl uctíván jako světec. Takto posílen porazil Boleslav samostatné vladaře na území Čech a formoval jednotný český stát a svou moc rozšířil i na část Moravy, Slezska a dokonce i na oblast Krakova. Svatý Václav se stal vlastně věčným vladařem českých zemí, jejich patronem, jejich oporou v boji za nezávislost, jejich ochrannou známkou v zahraničí a vlastně jejich garantem, protože jako křesťanský národ, který uctívá svého svatého vládce, nemohl Čechy nikdo považovat za pohany a zpochybňovat jejich přežití, na rozdíl od pohanských polabských a pobaltských Slovanů, kteří byli vyhlazeni, tedy utopeni v německém korpusu. Svatý Václav se stal posmrtným otcem českého státu, protože ho utvořili jeho dědicové, ale jeho jménem. Vrchol nastal ve 14. století v době Karla IV., českého krále a římskoněmeckého císaře, který svou českou královskou korunu nazval svatováclavskou korunou, rozšířil jeho kult po českých zemích a jeho podobu vtiskl na pečeť Univerzity Karlovy,“ řekl Lipovac. Připomněl, že svatému Václavovi je věnován jeden z nejstarších textů v českém jazyce, známý zvoláním „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím“. „Svým jednáním svatý Václav zajistil české zemi místo na Západě, a to jak geopoliticky, tak hodnotově, jako to v devátém století udělal kníže Branimir v případě Chorvatska. A tato příslušnost k Západu se vlastně stala zárukou přežití Čechů a českých zemí,“ uvedl Lipovac, který zmínil i zajímavost, že první a druhý prezident samostatné České republiky Havel a Klaus se jmenovali Václav, zatímco třetí prezident Miloš Zeman se narodil na jeho svátek 28. září. Od roku 2000 se svátek sv. Václava slaví jako Den české státnosti.
Bohoslužba byla zakončena zpěvem kánonu o svatém Václavovi, plného chvály za ctnostný život, mučednickou smrt a posmrtnou slávu tohoto světce, před jeho vystavenou ikonou. Spolu s častou invokací „Svatý mučedníku, Václave, pros Boha za nás“ zpívali kněží i tato slova chvály: „Shora posvěcen paprsky milosti, ó nejslavnější, zazářil jsi nad slunce v české zemi krásami radosti, navěky vyvyšující Krista“, „Spasitel dal svému mučedníkovi tolik milosti a zázraků, že se český lid podivil a spěchal k osvícení“, „Praha, tvé slavné město, plesá dnes radostí, vzdávajíc čest tvé památce.“
Po bohoslužbě se ve farním sále konalo společenské setkání jako vrchol jednoty v rozmanitosti všech, které svatý Václav na svůj svátek shromáždil v záhřebské řeckokatolické konkatedrále. Přítomní řečtí katolíci měli možnost lépe se seznámit s českým světcem, kterého uctívají stejně jako římští katolíci, přičemž jejich hosté měli výjimečnou příležitost prožít bohatství a krásu východní liturgie, která však řecké katolíky neomezuje v jejich loajalitě ke katolické církvi a papeži jako její hlavě. Liturgická oslava svátku svatého Václava v Záhřebu bude pravděpodobně pokračovat i v dalších letech a stane se tak novou tradicí. Text a foto Marijan Lipovac, přel. Libuše Stráníková