Sama se už chystám do důchodu, tak jsem si řekla, že se vydám za svou dlouholetou kolegyní a důvěrnou přítelkyní – do Istrie, do Poreče. Když jsem jí to po telefonu sdělila, reagovala ve svém stylu: „Tak přijď dřív, než umřu!“
Setkání bylo víc než dojemné. Do rozhovoru, na který jsem se připravovala, se nám stále pletly společné vzpomínky na spolupráci v redakci a naše přátelství. I když patříme každá k jiné generaci (Lída by mohla být moje máma), odjakživa jsme si rozuměly úplně ve všem.
S Lídou si život nepříznivě zahrál. Přesto však zůstala stále stejná – duchaplná, ironická a plná jasu. Když jsme se dostaly k oficiální části našeho setkání, nechtěla ani slyšet o standardním rozhovoru – otázky a odpovědi. Lída byla vždycky svá: nesnášela pravidla, příkazy a zákazy. A tak mi nezbývalo než ji nechat mluvit.
NEJDŘÍV O MÉ IDENTITĚ
Moji prarodiče, tedy obě babičky a oba dědové se z Čech na území Slavonie dostali se svými rodiči jako malé děti. Nikdy jsem se nedověděla, odkud přišli otcovi rodiče (matka byla Slovenka). Můj otec Jozef Opa, tedy první generace českých přistěhovalců, se narodil v roce 1909 v obci Duhovi u Ulja niku. Matčini rodiče, Knotkovi, se usadili v Dolních Střežanech. Byli to husité z jižní Moravy. Vzpomínám si na dědovu bibli ve výklenku v kuchyni. Z Ameriky jim přicházely husitské noviny. V nové vlasti se nikdy úplně nepřizpůsobili, ani pořádně nemluvili chorvatsky. Říkali jim kacíři. Proto si myslím, že jsem celý život buřič proti nespravedlnosti a že to mám v genech.
Můj moudrý otec, z chudé rodiny, v osmnácti odešel do Francie, kde pracoval pět let na farmě. Po návratu otevřel svůj vlastní obchod v Zemunu. Byla to třicátá léta minulého století. Budoucí manželku už měl vyhlídnutou. Podle jeho přání, plánu a názoru měla být krásná, Češka, evangelička a bohatá. Tenkrát, dávno, to bylo důležité. A jeho přání se mu splnila. Byla to moje matka Jozefína Knotková.
V srpnu 1942 jsem přišla na svět jako jejich druhé dítě. Měla jsem 14 dnů, když mě kmotra nesla křtít do německého evangelického kostela. Zemun tehdy patřil do NDH. Otci to zpočátku šlo všechno podle plánu: obchod, dům, manželství… ale II. světová válka jeho poctivé snahy a úmysly zhatila. Nový, komunistický režim mu odňal obchod, a dům byl přinucen prodat „za babku“. Roku 1947 se rodina vrátila do rodného kraje. Od hrnčíře Podsedníka v Daruvaru otec koupil dům v ulici Ljudevita Gaje. V té ulici žilo ještě několik českých rodin – Klubíčkovi, Podsedníkovi, Štěrbovi, Křivohlávkovi, Horských, Sýkorovi, Kocmanovi… A já jsem hned poznala dvě kamarádky: Zdeničku Klubíčkovou a Věrušku Vampulovou. S o rok starší Zdeničkou jsme spolu chodily do české školky. Tetě ve školce jsme říkaly „slečno“ (protože slečna byla). Tam jsem se naučila první české pohádky a písničky a učila se správné češtině, protože naše slečna byla z Čech – Anna Svobodová.
Můj bezstarostný dětský život pokračoval ve škole J. A. Komenského v Daruvaru. Toto osmileté období ve mě zanechalo nezapomenutelné stopy. Od několika učitelů jsem dostala nejen učební látku, ale i něco, co je mnohem důležitější, a to je pochopení. Byla jsem totiž příliš neposedné a neposlušné dítě. Pro učitelku Blanku Belcovou jsem byla „kvítko z čertovy zahrádky“. Dnes takové situace (bez problému) ve školách řeší psycholog a pedagog. Ti, co chápali mou dětskou duši, byli učitelé Ludmila Kolejáková, Miloš Šidák a Žofie Krasková. Ředitel školy prof. Franta Burian odhalil můj hlad po knize a talent ke psaní. Tak se v Dětském koutku začaly objevovat moje první literární výtvory. Dobré, pevné základy mateřského jazyka jsem tedy dostala v osmiletce Komenského, na gymnáziu to byla už jen nadstavba. Tam mi chorvatský a český jazyk přednášel prof. Josef Matušek. Byl přísný a spravedlivý. Oba profesoři, Matušek a Burian, byli osobnosti, jaké v našem krajanském životě už neexistují.
Po maturitě bylo samozřejmé, že půjdu do Záhřebu na FF, na slavistiku studovat srbochorvatský jazyk a jugoslávskou literaturu. Poslouchala jsem přednášky z českého, slovinského a makedonského jazyka. Když jsem dostala diplom a vrátila se do Daruvaru, čekalo na mě nemilé překvapení. Na mé žádosti o zaměstnání jsem dostávala odpovědi, že nesplňuji podmínky pro marxistické vzdělávání žáků ve škole. Zkrátka – byla jsem „nepřítel státu“. Trvalo to deset let.
a poslední lásce. Před patnácti lety jsme zůstali bez našeho jediného syna Leona Libora. Rodiče, kteří se toho dožijí, se nikdy nezotaví. Potřebovala jsem odbornou pomoc. Psycholog a Bůh – vesmír, tě naučí táhnout takový osud do konce života. Se svým přebytkem emocí na sobě musím neustále pracovat. Jinak to nejde. Zajdu si do kteréhokoliv kostela, když je prázdný, a čtu populárněnaučné psychologické knihy. To pomáhá. Teď, na sklonku života, jsem ještě stále zvědavá na příští den! A je mi jedno, budeli pršet, či svítit slunko. Mám dobré terapie: knihu a černou kočku Hildu.
Ve školce v Daruvaru jsem začala vnímat život a ve školce to také pomalu končím. Chodím totiž do takzvané školky pro seniory v domě pro starší a bezmocné. Je to polodenní pobyt, ve kterém nás je dvacítka ve věku 70–94 let. Dá se říci, že to vypadá podobně jako v mateřské škole. Navzájem si pomáháme, věnujeme se tam různým aktivitám. Naše dvě „tety“ vedoucí jsou vstřícné a plné porozumění pro naše nálady a nemoci. Můj manžel Vlado je v tom domově 24 hodin denně, takže jsme každé dopoledne spolu. Já říkám, že máme každý den „randevu“ (ha ha). Život je nepředvídatelný a nespravedlivý, a tak si ho musíme sami okořenit aspoň ironickým humorem. To jsou moje myšlenky a moje zpověď. Pro zvědavé stačí…
Lydia Lacinová se chlubit neumí a nechce mluvit o svých zásluhách. Proto se musím vmísit do jejího vyprávění. Roku 1988 vyšla její sbírka poezie s názvem Čas rozmýšlení. Je to útlá knížka v růžových deskách, v níž se představila taková, jaká je. Za dvacet let, kdy pracovala v Jednotě, po sobě zanechala nesmazatelné stopy. Její články byly promyšlené a procítěné – jak v Jednotě, tak v Kalendáři a Studnici, do níž dodnes občas přispívá. Dostala odměny, které, pro ni však, jak mi řekla, nic neznamenají (Burianova cena, stříbrná plaketa HND). Psala a píše proto, že má ten „dar z nebe“. Momentálně píše pro literární kroužek v domě pro starší a bezmocné v Poreči. Ani tam se netají tím, že je Češka. Má dvojjazyčný občanský průkaz. Možná jí až příliš záleží na její identitě, ale ona už taková je. Za ničím se neskrývá. Istrie je multinacionální prostředí, a (nejen) proto je tam spokojená. Zaznamenala Lela Voborská