„K té turistice jsem přišla úplně náhodou. Nikdy jsem o tom neuvažovala, a ani jsem to neplánovala. Stalo se, že jsme s kolegy z práce odjeli do Benátek,“ vzpomíná Světlana. „Strašně pršelo, vody bylo všude, ale i přesto jsem se do Benátek zamilovala a slíbila jsem si, že se tam musím vrátit.“ Po návratu se poptávala, zdali se možná pojede do Prahy, a na to jí majitelka turistické agentury řekla: „I ty by ses mohla stát průvodkyní. Zajímá tě to, a navíc mluvíš česky.“
V tom okamžiku Světlana věděla, že to bude její životní cesta. Zapsala se do kurzu pro turistické průvodce, o kterém říká: „Bylo to neuvěřitelné. Kurz trval jeden den a bylo nás kolem padesáti, ale já jsem jako jediná zůstala do konce a nevzdala to. Tolik informací se jednoduše není možné naučit za jeden den. V turistice jsem od roku 2000 a ještě stále se učím.“ Světlana se rozhodla ve školení pokračovat, aby jako turistický průvodce dostala licenci. Turistický průvodce musí získat licenci pro provázení každým městem: kdo má licenci jako průvodce pro Vídeň, neznamená, že může provázet v Praze. Jezdila proto do Osijeku víc než půl roku a učila se. Jak jednat a jak se chovat v různých situacích, co dělat, když zájezd má zpoždění, co když se někdo ztratí… „Prošli jsme kolem stovky různých scénářů – od jednoduchých problémů, jako je horko nebo zima, až po úmrtí cestujícího. Měli jsme také hodiny psychologie, což je opravdu moc užitečné.“
Z cestování si Světlana přivezla spoustu vzpomínek, hezkých, ale i těch méně hezkých. K těm nepříjemným patří vzpomínka na cestu do Rakouska, kdy se porouchal autobus. Většina cestujících chápala, že asi projde nějaká hodinka, než se problém vyřeší, chápali i to, že Světlana za poruchu autobusu nemohla. Bylo však i několik cestujících, kteří se dožadovali okamžitého řešení. Okamžité řešení nebylo možné, protože se nacházeli v horách, ve sněhu a na zamrzlé silnici. „A navíc, paní, která nejvíc protestovala, říkala, že okamžitě potřebuje dostat léky. Pokoušela jsem jí v tom horském městě léky sehnat, abych ji pak našla, jak bezstarostně sedí v zakouřené hospodě. Bylo mi to moc líto,“ vzpomíná Světlana a pokračuje: „Ale to je taková práce. Lidé, kteří se zabývají turistikou si musí být vědomi toho, že cestující jsou různí, a v určité situaci reagují každý jinak. Vždy musíme být připraveni na všelijaké situace, jak jsme se ostatně při školení učili.“
Ale hezkých vzpomínek je zajisté víc. Jako zrovna nedávno. Kdysi navštívila Slovinsko, přesněji Logarskou Dolinu, a myslela si, že je to něco nejkrásnějšího, co kdy spatřila. Když však navštívila Dolomity, jejich krása ji ohromila ještě víc. „Když jsem spatřila tu nádheru, doslova jsem zůstala bez dechu. Slovy se snad jejich jedinečnost ani nedá popsat. Za ten nepopsatelný klid v duši, který jsem cítila, jsem děkovala Matce přírodě. Jedním slovem – pohádka!“
Světlana navštívila všechny země v okolí, od Albánie až po Německo. Zajímalo mne, zdali, s ohledem na to, že je stále na cestách, má nějaký sen, město nebo zemi, které by chtěla navštívit. Čekala jsem, že řekne New York nebo Čínu a Japonsko, ale Světlana bez rozmýšlení vyslovila: Istanbul, anebo také Maltu. „Úplně nejlepší na tom je, že doopravdy mám příležitost Istanbul navštívit. Spolupracuju totiž se sdružením Impress, poskytuju jim bezplatnou prohlídku Daruvaru. A tak jsem se skamarádila s mladými z Turecka, a ti mě neustále zvou, abych za nimi do Istanbulu přijela. Myslím, že se jednoho dne rozhodnu a doopravdy tam odjedu.“
Práce průvodce vyžaduje mnoho obětí v osobním životě. Světlana by do své práce chtěla zapojit i svého syna Sašu. „Pomalu ho zaučuju, aby jednoho dne mohl pokračovat, a pozoruju, že má o to zájem. Pravděpodobně nikdy nebude před lidmi mluvit jako já, ale postará se o zajištění autobusu, hotelu, vstupenek a jiných věcí. A myslím si, že to bude fungovat. Možná se společně se synem opovážíme zorganizovat i nějakou cestu do vzdálenějších míst, například do Paříže nebo Londýna. Dnešní mládež se nebojí technologie. Používám mobil, Google Maps a jiné, ale stále mám v tašce i papírovou mapu.“
Světlanu obyvatelé a návštěvníci Daruvaru znají jako průvodkyni, která městem provází v kostýmu hraběnky Ljudevity Jankovićové. „Mám moc ráda rodinu Jankovićů a mohla bych o nich vyprávět do nekonečna. Když si obléknu kostým, mám pocit, že jsem hraběnce ještě bližší. Je pro mne velkou ctí, že mám příležitost mluvit o ní a o naší vzácné hraběcí rodině.“ Ráda by uspořádala cestu do Rakouska s návštěvou místa jejich posledního odpočinku.
Promluvily jsme si také o dětství a mládí. Světlana s češtinou vyrůstala a dospívala, její maminka mluvila česky. Vybavil se jí i střípek z dětství. „Paní učitelka Zdenka Slivarová moji výtvarnou práci poslala do Našeho koutku. Já jsem tenkrát byla pyšná, že učitelka vybrala právě moji práci.“ Světlana se nám svěřila, že v mládí, v 80. letech, byla jedinou hasičkou v Dežanovci.
Světlana Lovrenčićová je také předsedkyní daruvarské pobočky Chorvatsko-české společnosti. „Je nás moc málo na to, abychom měli bohatou aktivitu, ale pokoušíme se uspořádat aspoň tři akce během roku, většinou ve spolupráci se záhřebským ústředím CHČS, některé také spolu se sdružením Impress. Nemáme svůj vlastní prostor, proto se scházíme na různých místech. Přidat se k nám může každý, kdo cítí nějaké spojení a lásku k České republice, buď že má rad česká jídla, pivo, kulturu anebo cokoli jiného vázaného k Česku.“
Jako majitelka turistické agentury usoudila, že se nejradši o všechno postará sama, protože sobě nejvíce věří. Když jsou cestující spokojení, má z toho radost, a když se stane chyba, bere si z toho poučení. Na závěr popřála všem cestovatelům na budoucích cestách krásné zážitky a nezapomenutelné vzpomínky. Text Sandra Klimšová, foto osobní archiv a sk

Razgovor sa Svjetlanom Lovrenčić – Netko putovanja voli više, netko manje, a ima i pojedinaca koji ih ne vole uopće. A tu je i Svjetlana Lovrenčić, koja je svoju ljubav prema turističkim posjetima pretvorila u zanimanje i koja Daruvarčanima otvara vrata prema Europi. Svjetlana nam je između ostalog kroz razgovor otkrila kako je putem profesije turističkog vodiča krenula nakon dugo iščekivanog posjeta Veneciji te da je naučila, kako ovo zvanje iziskuje prilagodljivost zbog toga, što se potrebe putnika često vrlo razlikuju. Proputovala je sve zemlje u okolini, od Albanije do Njemačke, a kao želja za buduće posjete su joj turska metropola Istanbul i Malta. Svjetlanu Lovrenčić možemo vidjeti i kako u kostimu grofice Ljudevite Janković vodi turističke obilaske grada Daruvara, a trenutno obnaša i funkciju predsjednice daruvarskog ogranka Hrvatsko-češkog društva.