Pochází z Ivanova Sela, kde tančila ve zdejší České besedě a uváděla program na Etno dni. Ještě jako středoškolačka namalovala na zdi besední místnosti v Českém domě taneční pár, a už tehdy dala vědět, co ji baví a čím asi by se chtěla v životě zabývat. Mája nám odpověděla na několik otázek, které svědčí její velice zajímavé životní cestě i o tom, jak šla za svými sny.

DĚTSTVÍ V IVANOVĚ SELE
Možná bych na tuto otázku měla odpovědět až úplně na závěr a uzavřít tak příběh mé dosavadní životní cesty, ale možná bude lépe začít právě tím. Krátce řečeno, dětství bylo nádherné a jsem ráda, že jsem vyrůstala právě na venkově, a to v Ivanově Sele. Byla jsem veselé a zvídavé dítě, plné touhy objevovat svět. Čas jsem trávila s ostatními dětmi z vesnice, a protože nás bylo málo, nemohla jsem a ani jsem nechtěla vybírat si kamarády podle věku či pohlaví. Jak to na venkově chodí, do mnoha prací se zapojovaly i děti, a tak to bylo i u nás doma. Pravidelné vinobraní, sbírání sliv, vybírání brambor, krmení zvířat, práce na zahradě a louskání vlašských ořechů s babičkou – to vše bylo součástí mého každodenního života. Nemohla jsem se dočkat, abych prarodičům pomáhala při práci. Je ještě hodně věcí, řekla bych tolik jedinečných lekcí, které jsem mohla zažít jenom v naší malé komunitě. Nedovedu si představit, že bych někde jinde zažila takový pocit sounáležitosti, kde jinde bych vůbec mohla získat tak silné pracovní návyky, vypěstovat tak hluboký vztah ke zvířatům a přírodě a naučit se vnímat krásu všedních věcí. Musím se také zmínit, že velkou zásluhu za mé bezstarostné dětství má moje sestra. Byly jsme stále spolu a za to jí budu navždy vděčná.
MÍT PRAKTICKÉ POVOLÁNÍ
Ve čtrnácti letech jsem sice nevěděla, co přesně chci v životě dělat, ale přesně jsem věděla, co nechci. Už v té době jsem se hodně věnovala malování. Již tehdy jsem snila o uměleckém vzdělání. Myslím si, že velkou nevýhodou vyrůstání v malých prostředích je, že tě vtěsná do určitých mantinelů, a tak je všechno mimo ten prostor nějakým způsobem jakoby zakázané nebo nedosažitelné. Tak jsem už tehdy věděla, že musím na nějakou školu, která mi dá povolání do života. Vybrala sem si střední hoteliérovou a turistickou školu v Bjelovaru, kde jsem čtyři roky byla na internátě. Přesto jsem si, tak trochu tajně, podala přihlášku na střední školu umění a designu, kam sem také byla přijata. I když jsem nakonec do té školy nenastoupila, dalo mi to obrovskou naději a vítr do plachet. Na střední škole jsem patřila k nejlepším studentům, sbírala pochvaly a zapojovala se do mimoškolních aktivit, a přitom jsem toužila být někde jinde a studovat umění. Přesto mi život na internátě přinesl nejkrásnější vzpomínky. Pokračovala jsem ve folkloru, hodně jsem vystupovala, hrála, zpívala a soutěžila a zároveň jsem začala vystavovat své první obrazy.
CESTA ZA SNEM
Během střední školy jsem se stala silnější, dospěla jsem a rozhodla jsem se jít za svými sny. Doma jsem řekla: „Buď umělecká škola, nebo nic!“ První rok to tedy doopravdy bylo nic. Léto jsem trávila na sezonní brigádě a poté jsem pracovala v kavárně. A tak mi výdělek umožnil zaplatit si přípravy k přijímacím zkouškám. 22. červenec 2020 byl nejšťastnějším dnem v mém životě, protože jsem byla přijata na Akademii užitého umění v Rijece. Byla to pro mne nepopsatelná radost a byla jsem na sebe hrdá. Nové prostředí mi opět přineslo nové zážitky, obohatilo mě a byla jsem se vším nadšená. Konečně přišla doba, kdy se má vášeň brala vážně. „Mája studuje umění a dokáže se tím uživit!“ – taková byla má realita a můj plán. Vbrzku jsem začala pracovat jako lektorka na workshopech, což mi později otevřelo mnohé dveře. Moje práce byly vystavovány po celém Chorvatsku. Pro malou Máju z Pémie to bylo něco naprosto úžasného. Rozhodla jsem se vyjet i na výměnný pobyt přes Erasmus do Lublaně. Město se mi natolik zalíbilo, že jsem se tam po ukončení studia přestěhovala.
MALOVÁNÍ A PLÁNY DO BUDOUCNA
Pokud jde o malování, olej byl vždy mou preferovanou technikou a věřím, že to tak zůstane i nadále, ačkoliv mám ráda všechny malířské techniky. Většina mých prací vzniká technikou olejomalby na plátně. V posledních letech jsem se zaměřila na téma dětské hry, s atmosférou nostalgie a vzpomínek podtrženou i barevným laděním starých analogových fotografií. Tím se dostáváme na začátek rozhovoru: tato série byla v podstatě inspirována mým dětstvím a dětstvím mé rodiny. Vybírala jsem si staré fotografie s načervenalými odstíny způsobenými průnikem světla a stářím, zachycující děti při hře: se zvířaty, s míčem, v tanečním kruhu… Později jsem si na plátnech začala hrát i sama a kombinovala jsem techniky jako třeba olejomalbu se suchým pastelem, akrylem a dalšími materiály.
Později jsem si dopřála delší pauzu, zhruba rok, a nyní se s novou energií pouštím do něčeho nového, vyzrálejšího a rozsáhlejšího. Založila jsem malou firmu a konečně našla prostory pro svůj ateliér, kde plánuji nejen tvořit nové obrazy a keramiku, ale poprvé také nabízet soukromé lekce malování. Aby to však neznělo příliš jednoduše – protože to jednoduché vůbec nebylo – musím dodat, že jsem se přestěhovala do Lublaně, naučila jsem se nový jazyk a znovu se snažím postavit na vlastní nohy. Učení slovinštiny bylo pro mne zajímavé a znovu musím zmínit své rodné Ivanovo Selo a naši českou menšinu, díky které jsem vyrůstala ve dvojjazyčném prostředí. Čeština mi tento krok velice usnadnila.
Za poměrně krátkou dobu se mi ve Slovinsku podařilo prodat několik obrazů, realizovat pár menších nástěnných maleb a navázat skvělou spolupráci. S tou slovinskou otevřeností vůči kultuře a ochotou dát každému šanci, jsem se setkala už na studijním pobytu přes Erasmus, a právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se tam přestěhovala – mám zde více možností ukázat, co umím. Lublaň je město poměrně malé, ale je tu spousta galerií, a lidé mají silné kulturní povědomí, což se mi velice líbí. Mnoho mladých umělců dostává příležitost vystavovat svá díla, lidé si váží vložené práce, a především se o umění skutečně zajímají. Proto bych řekla, že Lublaň mi dokonale vyhovuje. V tamních úzkých uličkách cítím určitou romantiku, architektura je nádherná a dynamické tempo života – kde je každodenní pohyb nutností – mi opravdu sedí. A nakonec, všechno tu působí natolik povědomě, že se tu člověk necítí jako cizinec. Připravila A.M. ŠtrumlováTučková, foto rodinné album a archiv

Razgovor s mladom umjetnicom Majom Kalac – Razdoblje upisa na fakultete i u srednje škole aktualizira važnost životnih izbora o čemu svjedoči i primjer mlade umjetnice Maje Kalac iz Ivanova Sela. Maja danas živi i radi u Ljubljani, a još kao dijete je pokazala likovni talent i smjer kojim želi ići. Donosimo priču o djetinjstvu, srednjoškolskim danima i studiju u Rijeci te današnjem životu u slovenskoj metropoli.