Lelo, většina lidí tě zná jako usměvavou zpěvačku, folkloristku a dlouholetou pracovnici Jednoty. Jak bys sama představila svůj život?
Narodila jsem se v roce 1963 v Daruvaru a celé své dětství i dospělý život jsem prožila právě tady. Navštěvovala jsem Českou mateřskou školu Ferdy Mravence, Českou základní školu Jana Amose Komenského, dvě třídy české střední školy a ekonomickou školu v Daruvaru. Jsem manželkou, maminkou dvou dětí a dnes už také spokojenou důchodkyní.
Tvůj profesní život je spojen s jediným zaměstnavatelem. To se dnes už často nevidí.
To je pravda. Hned po škole jsem nastoupila do nakladatelství Jednota a zůstala jsem tam celý svůj pracovní život. Byla to práce, která mě naplňovala, protože jsem mohla být součástí života české komunity v Chorvatsku.
Novinařinu jsem však nedělala dlouho. Po vypsání konkurzu na tajemnici jsem se na toto místo s ohledem na své povolání administrativního referenta přihlásila. Ráda jsem ale na žádost hlavního redaktora občas napsala i úvodník.
Do Jednoty jsem přišla vlastně náhodou a zůstala jsem tam čtyřiačtyřicet let.
Když jsi navštěvovala ekonomickou školu, tušila jsi, že celý život strávíš právě v Jednotě?
Vůbec ne. Během výuky na ekonomické škole jsme měli povinnou odbornou praxi a každý z nás si mohl vybrat podnik, ve kterém ji absolvuje. Já jsem si vybrala tehdejšího průmyslového giganta Dalit. V té době to byl jeden z nejvýznamnějších podniků v regionu a pro mnoho daruvarských rodin představoval jistotu zaměstnání i obživy.
Práce mě bavila a snažila jsem se dělat všechno co nejlépe. Nadřízení si všimli mého zájmu i chuti pracovat a ještě před dokončením školy mi řekli, že se po maturitě nemusím bát – místo na mě bude čekat. Byla jsem přesvědčená, že mám svou budoucnost vyřešenou. Jenže život má někdy vlastní scénář.
Co se tedy stalo?
Bylo léto roku 1981. Několik dní po dokončení školy jsem oslavila osmnácté narozeniny. Oblékla jsem se a rozhodla, že si zaměstnání půjdu hledat sama. Bydleli jsme přímo v centru Daruvaru, nad kostelem, a já si řekla, že prostě navštívím jednotlivé instituce.
První zastávkou byl Svaz Čechů a redakce Jednoty. Tam jsem byla doslova mezi svými. Většina lidí mě znala už z folkloru i kulturního života, a tak jsem zamířila rovnou za tehdejším tajemníkem Štěpánem Rájkem. Pamatuji si to dodnes:
„Pane Rájku, neměli byste pro mě náhodou nějakou práci?“
Na okamžik se zamyslel, pozvedl obočí a pak s úsměvem řekl:
„Ale holka, to víš, že bychom pro tebe něco našli. Jedna redaktorka odchází na mateřskou dovolenou. Bude volná mládežnická rubrika. Myslím, že ta by byla právě pro tebe.“
Dodnes si na ten okamžik vzpomínám s úsměvem. Běžela jsem za tehdejší ředitelkou Mirou Kulićovou, řekla jí, že bych o práci měla zájem, a prakticky bez dlouhého přijímacího řízení jsem byla přijata. Tak začala moje cesta v Jednotě. Nastoupila jsem v roce 1981 a odešla až na konci roku 2024. Když si dnes uvědomím, že jsem tam strávila čtyřiačtyřicet let, připadá mi to neuvěřitelné. Přitom všechno začalo jednou obyčejnou otázkou: „Nemáte pro mě práci?“
Jak na ta léta vzpomínáš?
Jen v tom nejlepším. Vím, že to může znít jako fráze, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem právě v Jednotě zůstala. Byla jsem vděčná za práci, kterou jsem měla, i za lidi, se kterými jsem ji sdílela.
Za dobu svého působení jsem spolupracovala se čtyřmi ředitelkami: Mirou Kulićovou, Jiřinou Staňovou, Libuší Stráníkovou a Lidií Dujmenovićovou. Každá z nich měla svůj styl vedení, ale se všemi jsme měly korektní a přátelské vztahy. Vždy jsem se snažila odvádět svou práci co nejlépe, aby k ní nemusely mít připomínky.
S úctou vzpomínám na kolegyni Lydii Lacinovou, s níž jsem dlouhá léta sdílela kancelář. Byla mou druhou matkou, věrnou přítelkyní a životní oporou. Prožily jsme spolu mnoho krásného, ale také náročné životní chvíle.
Stejně důležité pro mě byly vztahy se všemi kolegy. V redakci jsme netvořili jen pracovní kolektiv, ale skutečný tým. Pomáhali jsme si, sdíleli radosti i starosti a vytvořili prostředí, kam člověk rád chodil.
To se asi nejvíce ukázalo při tvém odchodu do důchodu.
Přesně tak. Rozloučení, které mi kolegové připravili při odchodu do penze, bylo jedním z nejkrásnějších okamžiků mého života. Bylo plné emocí, vzpomínek i přátelství. Dodnes na něj velmi ráda vzpomínám.
Možná právě proto se do Jednoty stále vracím. Ne proto, že bych musela, ale proto, že tam vždycky cítím stejnou srdečnou, přátelskou a téměř rodinnou atmosféru. Ráda si s bývalými kolegy popovídám, a pokud je potřeba, ochotně pomohu. Některá pracovní místa člověk opustí, Jednota ale zůstala součástí mého života.
Vedle práce jsi se účastnila mnohých kulturních akcí, které pořádala Česká beseda Daruvar.
Ano, kultura mě provází od dětství. Ve třinácti letech jsem se stala členkou České besedy Daruvar. Letos je tomu už padesát let, což je číslo, kterému se mi někdy ani nechce věřit. Začínala jsem ve folklorním souboru, který vedl nezapomenutelný choreograf Štěpán Ambrož. Pro nás byl jednoduše „strejda Ambrož“. Nebyl jen vedoucím, ale také člověkem, který nás učil disciplíně, úctě k tradicím a radosti z vystupování. Potom se založil taneční soubor Holubička. Ráda vzpomínám na vystoupení, zájezdy a přátelství v tomto souboru. Společně s Elenkou Podsedníkovou a Lídou Bláhovou jsme tvořily známé Ltrio, které doprovázelo a doplňovalo taneční vystoupení Holubičky. Folklor nás naučil spolupracovat a reprezentovat naši českou komunitu. Každé vystoupení bylo malým svátkem a každá cesta přinesla nové zážitky. Dodnes na ně vzpomínám s úsměvem a hrdostí.
Co pro tebe znamená Česká beseda dnes?
Beseda není jen kulturní spolek. Jsou to lidé, přátelé, tradice a společné vzpomínky. Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí jejího života celých padesát let jako zpěvačka, tanečnice, herečka i dlouholetá tajemnice. Myslím, že právě tam jsem získala mnoho zkušeností, které mě provázejí dodnes.
Říká se o tobě, že jsi celý život hlavně zpívala. Je to tak?
Asi na tom něco bude. Když se ohlédnu zpátky, opravdu mám pocit, že můj život byl jednou velkou písničkou. Zpívala jsem ve školce, ve škole, na soutěžích, s přáteli i doma. Hudba byla vždy mou přirozenou součástí. Kromě zpěvu jsem také hrála na klavír, harmoniku i kytaru. Hudba mě provázela v dobrých i těžších chvílích. O můj hudební život se velkou měrou zasloužil pan učitel Jaroslav Klubíčko. Jeho obětavé vedení, odborné znalosti a lidský přístup významně formovaly mou hudební cestu a zanechaly ve mně trvalou stopu.
Tvé pěvecké úspěchy byly opravdu výrazné. Jak na ně vzpomínáš?
Mám na ně krásné vzpomínky. V roce 1980 jsem na Daruvarských setkáních získala třetí cenu za interpretaci skladby Ne oplakuj nas ljubavi skupiny Novi fosili. O rok později jsem získala první cenu za píseň Četiri stađuna Meri Cetinićové a v roce 1982 opět první cenu za skladbu Najjači samo ostaju slovinské rockové zpěvačky Neci Falk. Ocenění neslo název Prvi glas Daruvarskih susreta a bylo pro mě velkou motivací pokračovat dál. Z dalších úspěchů musím také připomenout vystoupení, za které jsme s mým tanečním partnerem Željkem Huňkem získali bronzovou plaketu na závěrečném večeru Daruvarských setkání za píseň U našemu mistu uvik se pratila moda. Byla to krásná doba plná hudby, tance a mladistvého nadšení.
Když se ohlédnu za svým životem, pociťuji hlavně vděčnost. Za rodinu, přátele, hudbu, folklor, práci i všechny lidi, které jsem během života potkala. Každá etapa něco přinesla a něco mě naučila. Kdybych měla svůj život shrnout jednou větou, řekla bych: „Byl to život naplněný písní.“ A myslím, že ta píseň ještě zdaleka neskončila.
Teprve v důchodu jsem zjistila, že den může mít dost času.
Vedle zaměstnání v Jednotě jsi ale rozhodně nežila jen prací.
To opravdu ne. Když se dnes ohlédnu, někdy si sama říkám, kde jsem na to všechno brala energii. Vedle práce, folkloru, zpěvu a aktivit v české menšině jsme s manželem Velimírem hospodařili na téměř třech hektarech vinohradu, který jsem zdědila po svém otci. Vinice pro mě nebyla jen majetkem, ale i vzpomínkou na rodiče a jejich práci.
Kromě toho jsme vybudovali rodinné hospodářství zaměřené na venkovskou turistiku. Připravovali jsme různé slavnosti, pohoštění a setkání pro hosty. Byla to krásná práce, ale také nesmírně náročná. Člověk musel být kuchařem, organizátorem, vinařem, hostitelem a někdy i psychologem – a to všechno během jednoho dne.
To muselo být náročné skloubit s rodinou. Jak jste to zvládli?
Bylo to náročné. Máme dvě děti, Mladena a Jasminu, a chtěli jsme, aby měly krásné dětství a cítily naši lásku i podporu. Někdy jsem měla pocit, že všechny povinnosti drží pohromadě jen na tenkém provázku, který se každou chvíli přetrhne. Práce, rodina, vinohrad, turistika, beseda, zpěv… všechno dohromady vyžadovalo obrovské množství času i energie.
Přišel okamžik, kdy jsme si museli společně sednout a říct si, co je opravdu důležité. Nebylo jednoduché některé věci opustit nebo omezit. Byla to bolestivá rozhodnutí, ale zpětně vím, že byla správná. Díky podpoře celé rodiny jsme našli rovnováhu a mohli pokračovat dál s větším klidem.
Jak dnes prožíváš důchod?
Upřímně? Mám pocit, že jsem teprve teď začala žít trochu i sama pro sebe. Poprvé po mnoha desetiletích si mohu dovolit nepospíchat, vypít kávu beze spěchu a dělat věci jen proto, že mi přinášejí radost.
Moji kolegové v Jednotě dobře věděli, že jsem často žertovala o tom, že v důchodu chci mít jen svého pejska, pár slepiček a klidný život. A protože mě znali opravdu dobře, připravili mi při rozloučení překvapení, na které nikdy nezapomenu. Darovali mi čtyři slepičky a nádherného kohouta. Samozřejmě jsem mu musela dát jméno. Jmenuje se Ferdinand.
Musím říct, že mi tenhle originální dárek udělal obrovskou radost. Dodnes se tomu směji a vždycky si při pohledu na Ferdinanda vzpomenu na své kolegy. Myslím, že lepší symbol odchodu do důchodu snad ani nemohli vymyslet.
Přesto jsi nezůstala sedět doma.
To bych ani neuměla. Stále se ráda účastním akcí České besedy Daruvar a zpívám v besedním pěveckém sboru. Důchod pro mě neznamená konec, ale začátek nové kapitoly. Hudba mě provází celý život a neumím si představit chvíle bez ní. Když se rozezní české písničky, mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.
Naše děti už mají své vlastní životy, a to je přirozené. Jako rodiče máme radost, když vidíme, že jsou šťastné a samostatné. My s manželem jsme si zase našli svůj rytmus života.
Jaká je tvá životní filozofie dnes?
Naučila jsem se vážit si obyčejných dnů. Člověk celý život někam spěchá, buduje, pracuje a plánuje. Až později zjistí, že největší štěstí se často skrývá v úplně prostých věcech – v rodinném obědě, zazpívané písni, setkání s přáteli nebo v tichém ránu na zahradě. A také si myslím, že humor je výborný lék. Někdy pomůže víc než dlouhé přemýšlení.
Dnes se snažím dýchat plnými plícemi a s vděčností přijímat každý nový den, který mi Pán Bůh dopřeje. A pokud mi k tomu bude sloužit zdraví, rodina, přátelé, Česká beseda a má zvířátka v čele s Ferdinandem, myslím, že si nemohu přát nic víc. Otázky připravil Alen Janota, foto Jednota a osobní archiv

Razgovor s Ljerkom Lelom Voborski – Za uspjeh jednog radnog kolektiva itekako je važna uloga tajnice, koju je u NIU Jednota čak četrdeset i četiri godine obavljala Ljerka Voborski. Popularna Lela nam je kroz razgovor otkrila da je u Jednotu zapravo došla sasvim slučajno, a sve ostalo je bila sudbina. Osim o svojoj profesionalnoj karijeri govori i o svojim pjevačkim uspjesima te svojem djelovanju u Češkoj besedi Daruvar. Kaže i da je, tek po odlasku u mirovinu shvatila kako u jednom danu može naći dovoljno vremena za sve obaveze te da je s odmakom od svakojake užurbanosti i planiranja naučila cijeniti svaki novi dan i disati punim plućima.