Už samotná skutečnost, že obyčejný daruvarský chlapec ze skromné ševcovské rodiny dosáhl tak vysoké církevní hodnosti, svědčí o jeho velké cílevědomosti. Po dokončení teologické fakulty nastoupil roku 1932 jako kaplan v daruvarském kostele a postupně se vypracoval. Působil jako kněz a katecheta na několika záhřebských školách, stal se profesorem, prorektorem Arcibiskupského semináře a duchovním. Zastával i další významné funkce až do roku 1970, kdy se stal pomocným záhřebským biskupem.
Životní cesta Josefa Salače nebyla snadná. Roku 1918 zemřeli na „španělskou chřipku“ oba jeho rodiče, a tak jeho sestra Emilka, jako nejstarší ze tří dětí, převzala starost o Josefa i nejmladší Rozalii. Neměli ani dědečka a babičku, a tak byla péče o ně svěřena opatrovníkům. Díky tomu, že po dědečkovi a babičce podědili majetek, bylo o ně alespoň po této stránce postaráno.
Josef Salač ani jako duchovní nikdy nezapomněl na Daruvar, ve volném čase ho navštěvoval a před druhou světovou válkou jezdil také do některých osad, kde žili příslušníci české národnosti a kde občas kázal v českém jazyce. Vyjednal u arcibiskupa Alojzije Stepince, aby mohli na zdejší území před válkou přicházet misionáři z Československa, kteří navštěvovali i osady, které neměly kostel, a svými projevy posilovali v českých rodinách uvědomění, aby si zachovaly svůj jazyk, víru a zvyky. Salač byl rovněž součástí doprovodu arcibiskupa Stepince při návštěvě Daruvaru v roce 1939, kdy český stát prožíval těžké období poté, co byl jeho osud určen v Mnichově roku 1938. Stepinac tehdy před budovou Českého domu před četným obecenstvem prohlásil, že český národ překoná i tuto tragédii.
Salač se ve svých projevech a kázáních nikdy příliš nezabýval politickými otázkami a díky tomu nebyl pronásledován. Stalo se to teprve roku 1950, kdy se octl před soudem kvůli obvinění, že jako duchovní v semináři bohoslovcům radil, aby se neúčastnili voleb. Teprve u soudu se zjistilo, že tehdejší tajná policie měla své informátory i mezi bohoslovci, a tak stačilo vyvrátit jen obsah jediné věty, za kterou byl poté tři roky ve vězení. Na dotaz jednoho bohoslovce, zda by se měli zúčastnit voleb, se mu dostalo odpovědi, že to závisí na každém z nich a na jejich svědomí. Svědek však u soudu bohužel prohlásil, že šlo o zákaz. Dochovaly se i Salačovy dopisy sestrám z vězení ve Staré Gradišce, tentokrát v chorvatském jazyce, v nichž však nestálo nic o poměrech v žaláři. Salač věděl, že obsah každého dopisu kontroluje vězeňská služba. Po propuštění z vězení v roce 1953 působil Josef Salač jako kněz v Suhopolji a později v Záhřebu na různých funkcích až do své smrti.
Po psané stránce byla Josefu Salačovi věnovaná značná pozornost. Kromě příspěvků v novinách a časopisech o něm byly také vydány dvě knihy. První vyšla roku 2009 pod názvem Biskup Josip Salač a u příležitosti 100. výročí Salačova narození ji napsali Václav Herout a Marijan Lipovac. Druhá kniha obsahuje více než deset referátů z vědecké konference významných církevních badatelů, která se konala v Daruvaru v roce 2008 a byla vytištěna roku 2010 v Požeze pod názvem Josip Salač, Zbornik radova sa znanstvenog skupa o 100. godišnjici rođenja. Vydavatelem obou uvedených knih byla správa biskupství v Požeze. O tento projekt se zasloužil také tehdejší požežský biskup Antun Škvorčević, jenž řadu let každoročně ke dni úmrtí Josefa Salače sloužil v Daruvaru mši svatou pro zesnulé, při níž vždy připomněl, že Salač byl v době svého studia teologie také přednášejícím.
O Josefu Salačovi lze vyhledat také několik kratších příspěvků v českém jazyce, ačkoli by si jich čtenáři na Daruvarsku zasloužili více, ať už v češtině, nebo v chorvatštině. To, co jsme doposud o Salačovi nevěděli, bylo jeho úsilí o zachování českých modliteb a náboženských písní, které si s sebou přinesly české rodiny. Jejich sběru věnoval mnoho času a spoléhal při tom na bohoslovce českého původu. Jedním z nich byl Vinca Sedláček, který se později stal knězem, ale o tom, jak daleko Salač pokročil, ivanovoselský rodák nevěděl. O pravdivosti tohoto podniku svědčí část zachovalých stránek vydání s názvem Modlitby a církevní písně (Záhřeb: Nadbiskupsko bogoslovno sjemenište, 1961, vydaní vlastním cyklostylem). Jako odpovědný redaktor se uvádí dr. Josip Salač. Tyto údaje poukazují na to, že se už tehdy vztah režimu k náboženství uvolnil, jelikož by o deset let dříve něco podobného nebylo možné. U textů písní však nejsou uvedeny noty a u některých je napsáno, že mají stejnou melodii jako některé chorvatské náboženské písně a uvádí se jejich chorvatský název. Vydání zahrnuje přibližně 16 náboženských písní a několik modliteb. V každém případě by je lépe posoudili čeští odborníci, kteří se zabývají náboženskými otázkami. Jelikož se u nás letos hodně mluvilo o svatém Václavovi, uvedu na závěr jednu píseň věnovanou této významné osobnosti a českému světci, kterou do tohoto seznamu Josef Salač zařadil. Václav Herout

Svatováclavský chorál
1. Svatý Václave,
vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha.
Kyrie, eleison.
2. Ty jsi dědic české země,
rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynout nám ni budoucím,
svatý Václave.
Kyrie, eleison.
3. Pomoci my tvé žádáme, kníže,
smiluj se nad námi, utěš smutné,
zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kyrie, eleison.
4. Bohu Otci chválu vzdejme,
svatým křížem se žehnejme:
ve jménu Otce, i Syna jeho,
i Ducha svatého!
Kyrie, eleison.