Na naši žádost zavzpomínala na období strávené v redakci a dozvěděli jsme se také, čemu se dnes osmaosmdesátiletá Márinka věnuje v důchodu.
Na pracovní místo uklízečky v NN Jednota nastoupila v roce 1969 na doporučení Žofie Kraskové, jíž do té doby vypomáhala v domácnosti. V nakladatelství poté nepřetržitě pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1998. Do práce přitom docházela pěšky, a to dokonce dvakrát denně, z městské části Vrbovec, která je od sídla redakce vzdálená asi dva kilometry.
Pracovní den pro ni začínal v pět hodin ráno, kdy bylo zapotřebí v redakci zatopit. Nejednalo se přitom o ústřední topení, které dnes snadno zapneme zmáčknutím jednoho tlačítka, ale o desítky kamen na dříví, přičemž v každých bylo třeba zatopit zvlášť. Márinka měla na starost také přípravu dřeva, které bylo třeba nejprve naštípat a uklidit do dřevníku, aby jej později mohla ve velkém košíku roznést po redakci. Poněvadž se v redakci pracovalo téměř celý den, odcházela Márinka po dopoledních povinnostech domů a vracela se znovu na odpolední úklid a přípravu na nový pracovní den. Jedním z jejích důležitých úkolů byla také přeprava vytištěných exemplářů týdeníku z daruvarské tiskárny na poštu. K tomu nejprve používala velký košík a později už Jednotu přepravovala pomocí vozíku.
„Alene, já jsem toho strašně hodně věděla, ale nějak jsem na všechno už zapomněla,“ zněla Márinčina odpověď na nezbytnou novinářskou otázku týkající se zajímavostí a anekdot z redakce Jednoty v minulosti. Přesto však v jejích vzpomínkách zaznělo možné vysvětlení, proč nakladatelství funguje již osm desetiletí: „Byli jsme jako malá rodina,“ uvedla Márinka o mezilidských vztazích v kolektivu a dodala, že si během jejích třiceti let strávených v redakci nikdo na její práci nestěžoval. S radostí také zavzpomínala na kolektivní zájezdy. Zvlášť ráda vzpomíná na výlet do Vídně a cestu do Maďarska příležitosti oslavy Mezinárodního dne žen. Dosvědčila rovněž, že důležitým místem setkávání a schůzí a hlavní tepnou pracovních i mimopracovních jednání byla již tehdy jídelna, tedy místnost s oblibou nazývaná „jeskyně“.
Navzdory svým náročným pracovním povinnostem věnovala Márinka svůj volný čas také spolkové činnosti. Zamlada hrála divadlo a později při různých akcích v České besedě Daruvar většinou pomáhala v kuchyni. Po odchodu do důchodu se zapojila do činnosti Matice důchodců Daruvar, kde byla členkou pěvecké skupiny a sportovního týmu v házení šip. Dlouholetá práce ve dvou směnách a nošení dříví si bohužel vybraly svou daň v podobě omezené pohyblivosti, a proto již dnes v Matici důchodců není aktivní.
Léta byla také vášnivou čtenářkou. Lásku ke knihám a čtení se ještě jako zaměstnankyně Jednoty snažila vštípit svým vnoučatům, a tak byly častými dary k narozeninám či svátkům také knížky z redakčního fondu, jež si děti často mohly samy vybrat. Poslední rok a půl Márinka nežije sama ve Vrbovci, nýbrž u své dcery Jiřinky a zetě Zdenka, kteří jsou již také v důchodu. Dlouhá léta Márinka zásobovala rodinu nudlemi a mlinci z vlastní výroby. Na celý postup už dnes její síly nestačí, a tak se výroba nejchutnějších domácích těstovin stala rodinnou záležitostí – Márinka své vědomosti pomalu, ale jistě předává své dceři. Přestěhování jí zároveň umožnilo téměř každodenní setkávání s pravnoučaty, z nichž má velkou radost.
Březnová oslava Dne Jednoty je událostí, kterou si Márinka nikdy nenechá ujít. Poprosili jsme ji o názor na dnešní formu a obsah časopisu a odpověděla, že je úctyhodné, jak redakce dbá na to, aby zachytila veškerou menšinovou činnost v současné době. Žádné připomínky neměla – rodině se toho přece jen hodně odpouští. Text Alen Janota, foto Jednota

Razgovor s Marijom Hunjek – Važna karika kolektivnog lanca u osamdesetogodišnjoj povijesti NIU Jednota su i pojedinci, čija imena nećete naći potpisana ispod članaka ili fotografija tjednika. Jedna od njih je i Marija Hunjek, omiljena Marinka, koja se skoro trideset godina brinula da kolektiv radne zadatke obavlja u zagrijanim i čistim prostorijama. Prisjetila se svojih radnih dana kada je u dvije smjene pješice dolazila na posao iz Vrbovca te kako je u rana jutra morala naložiti desetak peći. „Bili smo kao mala obitelj,“ ispričala nam je o međuljudskim odnosima u kolektivu te se rado prisjetila i zajedničkih izleta preko granice. Saznali smo i čime se osamdeset osmogodišnja Marija danas bavi.–