S Drahuškou a Josipem Munićovými z Rijeky

SEZNÁMILI SE V ČESKÉM DOMĚ
„Narodila jsem se ve válce v roce 1942, v majetné rodině. Otcovi rodiče, Čuchnilovi, měli v Brestově hned vedle Českého domu hospodu a obchod. Tatínek se ale z války nevrátil; maminka říkávala: Ludvu jsme pořád čekali a čekali a on nešel a nešel. A také nepřišel, ani nevíme, kde má hrob,“ začala povídání o svém životě paní Drahuška, plynulou češtinou, na které víc než půl století života v Rijece nezanechalo snad ani stopy.

Další ránu přineslo Čuchnilům znárodnění, a tak není divu, že celá otcova rodina reemigrovala do Československa. „Na poslední chvíli se maminka rozhodla, že přece jen zůstane tady. Děda Orct nám koupil v Daruvaru dům, v té malé uličce za parkem, kde býval adventistický kostel. Teď je tam Centrum pro seniory, tam jsem vyrostla,“ pokračovala ve svém výkladu paní Drahuška.
Maminka Marjánka byla švadlena, měla dost práce i velkou zahrádku, a tak malá Drahuška chodila do české mateřské školy. „K slečně Požárové, jak jsme jí tehdy říkali.“ Do školky jsem se často vracela, i když už jsem chodila do školy. Zaskočila jsem tam skoro každý den cestou ze školy domů a teta Požárová mi vždycky říkala: „Drahuško, ty máš hodně ráda děti, běž do školy za vychovatelky. Já půjdu brzy do důchodu a ty budeš pracovat místo mě.“ A tak Drahuška opravdu do té školy za vychovatelky nakonec šla, a to do Záhřebu, a že se nevrátila do Daruvaru, to zavinilo osudné setkání v Českém domě.
Byla to vlastně jedna z besedních zábav, kde Drahuška padla do oka mladému Josipu Munićovi ze Sirače. „Stála tam v hloučku svých kamarádek, tak krásná, markantní černovláska, že ji nešlo přehlédnout. Když jsem zjistil, že jí je teprve patnáct, řekl jsem si, že na ni ty čtyři roky počkám.“ A tak se stalo.
„Přestože jsme byli ještě žáci základní školy, už jsme tančili v Besedě, poprvé na Dožínkách v roce 1958 a tak jsme pak směli chodit na zábavy, které Beseda pořádala. Já jsem si všimla, že se na mě jeden muž dívá a tak jsem řekla kamarádkám: Snad pro mě nepřijde tancovat! Chodila jsem tehdy do osmé třídy a zdál se mi tak starý, i když to vlastně bylo jen několik roků rozdílu. On opravdu přišel. A nedal se odbýt,“ s úsměvem zavzpomínala paní Drahuška na seznámení s tehdy mladým zaměstnancem obecní správy.
Ten však měl jasno i na druhém poli. Protože nebyl spokojený se svým postavením v práci v Daruvaru, hledal další. Vyrostl totiž ve velké rodině mezi osmi sourozenci, a tak se brzy naučil vyšlapat si svou cestičku. Rok poté, co se seznámil s Drahuškou, dostal práci v Rijece, na celnici.
Dokud se v roce 1962 nevzali, napsali si nespočet dopisů. „Bylo to přesně tak, jak vykládá ten děda v populární televizní reklamě – Napsal jsem jí a odpověď přišla brzy, už za týden,“ smějí se dnes manželé Munićovi a svorně říkají: „… že tomu dnešní mladí opravdu nemůžou ani věřit ani rozumět.“ A tak to šlo, než Drahuška skončila střední školu, měli dopisy a vzácná setkání v Daruvaru o svátcích a prázdninách. To se pak v neděli chodilo tancovat do Vranjeviny, kde hráli Gambrinusi, či během týdne do starého kina. Oběma se do paměti vryl první barevný film, který tam zhlédli, nezapomenutelná ruská pohádka Kamenný kvítek. A po kině, které tehdy bylo v budově dnešní agentury Fina, se pak korzovalo „od Jednoty až k Černému“. Odpoledne patřila procházkám v parku, Josip tehdy už měl svůj fotoaparát, a tak mají Munićovi z té doby v rodinném albu krásné foto-vzpomínky. Mladý pár u Máji, na louce za tratí...
Svatbu měli jen se svědky jednoho červencového dne v Opatiji, a pak druhého dne nastoupili do autobusu a vlaku a jeli do Daruvaru. Brestovské babičce a dědovi bylo líto, že nechtěli svatbu, že prý na ní mají nachystáno, a tak jim mladí řekli, ať jim tedy raději ty peníze dají. Dali jim je a novopečený mladý manželský pár si koupil fiću. „Aut bylo tehdy v Rijece tak málo, že jsem s tím fićou  jezdil i po Korze,“ vzpomíná dnes pan Josip s úsměvem.
To už paní Drahuška pracovala v jedné z rijeckých školek, té na Mlace, kde mezi dětmi strávila plných 35 let. „Když jsem začínala, ve skupině bylo přes třicet dětí a v odpolední směně se s dětmi nepracovalo, jen se hlídaly. Brzy ale vychovatelky musely mít vysokou školu a tak začaly moje kolegyně studovat. Nejdříve ty starší: Ty jsi mladá, ty máš ještě čas, říkaly mně, a tak nakonec na mě nedošlo,“ řekla paní Drahuška trochu se smutkem, ale pak vesele: „Dělala jsem svou práci s láskou, a ještě dnes, i když jsem už dvacet let v důchodu, stále potkávám na ulici i děti i rodiče, kteří říkají – Vy jste byla moje teta Dragica. A to potěší.“
Munićovi si rychle oblíbili život v Rijece: „Nám tu bylo dobře, oba jsme měli práci, byli tu přívětiví lidé a dobré podnebí.“ Vbrzku dostali i první byt, pak větší, když k synovi Marijanovi přibyla dcera Jasenka. Oba se ale narodili na Daruvarsku: „Maminka se nikdy nevypořádala s tím, že jsme odešli tak daleko, a tak jí to naše děti vynahrazovaly. Jezdily do Daruvaru na celé léto a i později, až do doby než si založily své rodiny. Když babička zemřela, dlouho jsme do toho našeho domu jezdili, vše udržovali, ale léta pokročila a tak jsme ho nakonec s těžkým srdcem prodali.“
Češství a Daruvar však Drahušce navždy zůstaly v srdci, a tak do rijecké Besedy přišla hned po jejím založení. „Zavolal mě pan Bahník a my byli s manželem spolu u všeho. Když se dům stavěl, nic nám nebylo těžké dělat, tahat těžké kameny z terénu, pak manžel „šaloval“ a já, protože bydlíme blízko, když mi volali, že se tu něco dělá, hned jsem ne šla, ale doslova utíkala, ať jsem v Besedě co nejdřív. Vše, co bylo třeba, dělala jsem s velkou radostí a chutí,“ vzpomíná paní Drahuška, ještě před dvěma roky hlavní kuchařka na všech besedních akcích.
Na naše setkání v dnes opravdu krásném Masarykově domě v Rijece přinesli Munićovi řadu fotografií, jak starých, které dokumentují někdejší pestrý život daruvarské Besedy a školy, tak i z oslavy výročí svatby: „Jsme spolu 55 let a ještě jsme se ani jednou nepohádali,“ s dojetím zdůraznil Josip a Drahuška se pochlubila vnučkami. „Ivana vystudovala matematiku a fyziku, Helena je kadeřnice, to jsou od syna, bydlí blízko a tak se vidíme často. Ana je učitelka a vrcholová sportovkyně v kick boxu, Iva má výtvarnou akademii a zabývá se fotografií, právě se připravuje na svou druhou cestu do Afriky. Nejmladší Ela ještě chodí do střední zubotechnické školy a také trénuje kick box.“
„Já jsem s maminkou mluvila jenom česky, bohužel na děti jsem ani já, ani ona, ani dědeček, který se po babiččině smrti přestěhoval do Daruvaru, nemluvili česky, a tak dnes děti ani vnuci česky neumí. Je mi to líto, ale je pozdě.“ Není však pozdě, aby se paní Drahuška opět stala divadelnicí. „Do sboru nemohu, ve školce jsem zpívala tolik, až jsem ztratila hlas, do kuchyně mi už zdraví nedovolí, tak o tom budu přemýšlet,“ reagovala na náš návrh Drahuška se svým krásným milým úsměvem, a už jsme všichni běželi do sálu na besední program. V Rijece neproběhne jediný, aby v hledišti neseděli Munićovi a nakonec potleskem nepochválili všechny účinkující. Ten posvícenský, říjnový, byl také první, po kterém po dlouhých letech na šenku pivo nečepoval pan Josip, ale jeho následovník v této práci. Text V. Daňková, foto vd a archiv

Pročitano 399 puta

Najnovija Jednota

 

Jednota 49 2019

U Jednoti broj 49, koja izlazi 14. prosinca 2019., pročitajte:
- Godišnja skupština Saveza Čeha donijela novi statut i osnovala Češki kulturni centar
- Češka beseda Končanice na godišnjoj skupštini donijela plan za sljedeću godinu
- U Gornjem Daruvaru održana smotra glazbenih grupa manjina Bjelovarsko-bilogorske županije
- Čijanje perja – tradicionalna manifestacija Češke besede Grubišno Polje
- Besede i škole dočekale Svetog Nikolu
- Praktični staž čeških studenata u daruvarskoj školi
- Sažetak pojedinih članaka na hrvatskom jeziku
- Lokalne vijesti, redovite rubrike, priče, humor, zanimljivosti