Být na Krajanském festivalu v Praze, to je otázka srdce. Hlavně srdcem jej lze vnímat. Těch čtyři sta padesát krajanů českého původu přivedla do Prahy láska k české řeči a kultuře. Tady bylo možné ukázat, že i my po těch sto, sto padesáti, dvou stech letech, jako třetí nebo jako šestá generace stále ještě česky mluvíme, zpíváme a tancujeme. Mezi lidmi z různých koutů světa si člověk uvědomuje, že není jediný ani výjimečný, že podobné pocity prožívají všichni. Navždy mu v myšlenkách utkví babičky z Mykolajevky v krásných bílých čepečcích. Od svých prarodičů slýchaly o Praze, ale teprve krajanský festival je do Prahy přivedl a teď jsou v Jiříkově vidění. Anebo krajanky z Belé Crkvy, obyčejné vesnické ženy, které své kravky a slepice nechaly na chvíli na starost jiným. Pěveckou skupinu vlastně založily proto, aby mohly přijet do Prahy a se slzami v očích zazpívat: Ještě jednou nežli zemřu, chtěl bych Prahu viděti… Podobně se snad cítili také krajané z Kaptola a Záhřebu, kteří možná nebyli v Praze poprvé, ale na Krajanském festivalu ano.

O smyslu Krajanského festivalu mluvila jeho ředitelka Věra Doušová na konferenci Krajané a kultura: „S krajanskou kulturou se setkávám na dvou úrovních. Jako organizátorka festivalu a jako členka sboru Camera Chabra. Na festival jezdí především krajané z východu, nejvíc z Ukrajiny a z Chorvatska. Ze zámoří je to drahé, ze západní Evropy není velký zájem. Myšlenka festivalu vznikla na Týdnu zahraničních Čechů, kde bylo slyšet, že by zahraniční Češi rádi v Čechách ukázali, jak si zachovávají svůj jazyk, zpívají české písně, někde i tančí české tance. Abychom viděli, že nezapomínají na své kořeny. Myšlenka se ujala, přijelo hodně souborů a ukázalo se, že smyslem není jen umožnit krajanům, aby ukázali svůj vztah k českým tradicím. Krajané nás také něčemu učí. Svým neotřelým způsobem, srdečným projevem a opravdovým prožitkem nás učí uvědomit si, že česká řeč je krásná, že tradice je dobré nezapomínat, že české tance a písně jsou naším bohatstvím. Druhá rovina, kdy poznáváme krajanské soubory, jsou výjezdy našeho sboru za krajany, které organizujeme každé léto. Když jsme jeli poprvé, bylo naším cílem naučit krajany čtyřhlasou českou národní píseň. Zdálo se nám, že neseme osvětu. Na jedné straně tomu tak bylo, ale na druhé straně jsme se učili my. V každé krajanské komunitě, ať to bylo na Ukrajině, v Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku nebo Bosně, jsme nacházeli české písně, které tady nikdo nezná, ale tam je pamětníci znají od svých rodičů a prarodičů. Krajanský festival také motivuje mladou generaci krajanů, aby se více zajímala o tradice, o český jazyk, o píseň. Mnohé motivovala ke studiu češtiny. A tak má festival vlastně oboustranný efekt – něco dostáváme, něco dáváme.“
Když jsme se v závěru festivalu loučili, řekla nám Věra Doušová, že jsou soubory z Chorvatska vždycky výborné, o čemž svědčí dvě ceny. A dodala: „Dojímá mne, že krajané, kteří žijí v zahraničí, mají naši vlast, náš jazyk, naše písně a tance asi raději než my sami. My tady v Čechách si toho všeho tolik nevážíme. Tradice už jsou z velké části zapomenuty, v krojích se chodí jen velmi málo a mládež moc málo zná národní písně. Paní Fanynce Husákové, když si sem na konferenci o krajanech přijela pro ocenění, jsem říkala, že my Češi, co tady žijeme, necítíme vlastenectví jako vy, kteří přijíždíte z venku. A ona na to řekla: víte proč? V Chorvatsku vidíme obě strany, dobrou i tu špatnou. Ale Česko máme v srdci a tak vidíme jenom to dobré. A proto je nám tak drahé.“ L. Stráníková

ZÁHŘEBŠTÍ STÁLE VZPOMÍNAJÍ NA KRAJANSKÝ FESTIVAL V PRAZE
Silné poselství krajanské kultury ze Záhřebu
Čtvrtého Mezinárodního krajanského festivalu v Praze od 9. do 12. září se zúčastnila také Česká beseda Záhřeb. Byla to pro spolek organizačně velmi náročná účast. Jely čtyři besední skupiny – celkem sedmdesát osob. Šlo o dosud vůbec nejpočetnější autobusovou výpravu Záhřebských do České republiky. Přání ukázat, jak si v hlavním městě Republiky Chorvatska udržují české lidové tradice, bylo pro záhřebské Čechy pohnutkou bez bariér. Po návratu domů všechny účastníky festivalu dlouho unášela euforie, a vlastní zážitky si hluboce uschovali v srdci. Chodili jako ve snách, nemohli ani tušit kolik krásných lidí a prostředí navštíví, kolik potlesku dostanou. Byli v té zemi české, jejich pravlasti, která je nádherně přijala i odměnila.

Na každém kroku během festivalu si Záhřebští uvědomovali, že se účastní akce pod záštitou místopředsedy Senátu Parlamentu ČR, předsedy stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, vládního zmocněnce v MZV ČR pro menšiny, náměstka hejtmana Středočeského kraje a předsedy Folklorního sdružení ČR. Čtyři besední skupiny: pěvecký sbor Bohemia, folklorní skupiny Jetelíček a Záhřebské sluníčko a pěvecko-hudební skupina Lípa se podle plánu začlenily do pestrého programu festivalu. Na různých místech v Praze a Mladé Boleslavi se setkávaly s krajanskými soubory z jedenácti států, jež přijely do Prahy se stejným záměrem, vystupovat a prezentovat své uchované a tradované kulturní bohatství.
Záhřebská Beseda ukázala pražské i mimopražské veřejnosti a českým krajanským spolkům ze zahraničí, jak si zachovává tradice svých předků a jak bohatým životem žije v Záhřebu a Chorvatsku. Členy Besedy zaplavovalo všude teplé a přívětivé ovzduší. Byli silně dojati pozváním do Rytířského sálu Senátu Parlamentu ČR, Černínského paláce, hradu v Mladé Boleslavi a rezidence Primátora Pavla Béma. Nadšeni byli závěrečným průvodem a společným zpěvem u sochy T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí. Na to nelze zapomenout.

K nepopsání byla radost záhřebských tanečníků, když se přečetlo vyhodnocení nejlepších souborů. V kategorii folklorních skupin obdrželo Záhřebské sluníčko první a Jetelíček třetí cenu. Spokojena byla také Rada české menšiny města Záhřebu, jež tuto aktivitu podporuje.
Beseda se též výkladem prezentovala delegacím krajanů ze zahraničí, promítlo se české znění filmu Češi Záhřebu-Záhřeb Čechům. Skupina funkcionářů Besedy a Rady, Jaromil Kubíček, Adolf Tomek, Jarmila Kozáková a Jiří Bahník, vedená poslankyní za českou a slovenskou menšinu Zdenkou Čuchnilovou, navštívila Československý ústav zahraniční a ředitele Jaromíra Šlápotu, vládního zmocněnce MZV pro menšiny Vladimíra Eisenbruka a předsedu Senátu Parlamentu ČR Přemysla Sobotku. Všude jednali o dosavadní a příští spolupráci.
Pro předsedu záhřebské Besedy, Jaromila Kubíčka, byla účast na pražském festivale mimořádným zážitkem. „Všiml jsem si, že krajané ze zahraničí špatně mluví česky. U nás v Besedě je čeština chráněným pokladem. Česky mluví sedmá, ba i osmá krajanská generace! Moc mne těší, že jsme v Záhřebu i Chorvatsku kompaktní, na rozdíl třeba od krajanů v USA.“
Záhřebští v Praze důsledkem nabitého programu neměli vůbec volný čas. O tom, jak se krajané pyšní uznáními z Prahy, se bude dlouho vykládat. V Praze ocenili úsilí Záhřebských a to je bude motivovat k dalšímu snažení. Nemá přece každý dvě vlasti! Z. Táborská/Beseda