„Od začátku letošního října jsem se vypsala ze školky a odešla do důchodu. Byla bych tu ještě zůstala, ale mám zdravotní problémy. Nemohu však bez dětí vydržet a často se ve školce zastavím. Při jedné z návštěv mě vzal malý Mario Veltruský kolem krku a pošeptal mi: Teto Vlasto, kde jsi tak dlouho? Kdy se vrátíš? A já na to: Vypsala jsem se ze školky, víš. Bolí mě noha! Tak se tedy zapiš na terapie a vrať se! řekl mi. To mi vehnalo slzy do očí. Je mi líto, že jsem svou skupinu nepřivedla do konce. Převzaly ji Boženka Vargová a Vlatka Bahníková,“ zdůvodnila svůj nedávný odchod do důchodu teta Vlasta.
„Narodila jsem se v Daruvaru. Rodiče, Zdenka, roz. Svobodová, a Karel Roztočil, mě zapsali do české mateřské školy k tetě Anně Požárové a potom i do české školy J. A. Komenského,“ začala se svou životní zpovědí. Jejím přáním bylo pokračovat ve studiu na škole pro vychovatele, ale to se jí podařilo, až o několik let později, po studiu na gymnáziu v Daruvaru (generace 1963/67). „Do českého oddělení gymnázia nás tehdy chodilo třináct. Většina předmětů se přednášela v češtině. Vzpomínám si na třídní profesorku Míru Olivovou, prof. Kebdžijovou, manžele Pilátovy a profesora Matuška. Po maturitě jsem se provdala za Dragu Kárníka, s nímž mám dvě děti, Dinka a Romanu.“
Po roční stáži v tiskárně v Daruvaru se Vlastě v roce 1970 vyskytla příležitost zaměstnat se ve školce, také v Daruvaru. Využila toho. Při zaměstnání pak vystudovala střední školu pro vychovatele a akademii pro předškolní výchovu (obojí v Záhřebu). Svou dráhu vychovatelky, kterou vždycky chtěla být, začala v budově České besedy na náměstí, kde je teď stálá výstava dokumentů a fotografií Svazu Čechů. „Ředitelkou školky byla Irena Jenkačová, s ní jsme pracovaly Líba Tothová a já. V roce 1980 jsme se přestěhovaly do nově vystavěné budovy, která měla čtyři místnosti. Myslely jsme si, že to bude stačit, ale brzy se ukázalo, že i tento prostor je malý. Pak jsme školku nechaly rozšířit o ještě jednu místnost, ale i to bylo málo. V současnosti je v ní pět skupin a v budově vedle sídlí jesle. Děti jsem vedla od jeslí až do předškolní výchovy a po čtyřech až pěti letech jsem si brala další skupinu v jeslích,“ vysvětluje Vlasta. Kromě lásky k dětem má i další zájmy: ráda si zazpívá, zahradničí, chodí na procházky a sleduje televizní seriály. Divadlo je zvláštní kapitolou v jejím životě. Ze sportů miluje plavání. Dětské pobyty u moře ve Tkonu byly v sedmdesátých a osmdesátých letech bez tety Vlasty nemyslitelné.
Vlastin manžel Drago, který je také v důchodu, pracoval v daruvarské tiskárně jako sazeč a vazač. S Vlastou se seznámil na gymnáziu. Dcera Romana po střední farmaceutické škole a chemicko-technologické fakultě pracuje v soukromé záhřebské firmě zaměřené na estetické a ortopedické pomůcky. Syn Dinko je v invalidním důchodu, byl zraněn v domovinské válce. „Mám bratra Zlatka, který žije již pětatřicet let v Africe, v Keni. Dostal se tam prostřednictvím slovinské továrny na výrobu léků Krka, kde pracoval. Dohlížel tam na stavbu továrny na léky. Nejdřív žil v hlavním městě Nairobi a nyní v Mombase, druhém největším městě v Keni. Teď je v důchodu.“
Životní optimismus Vlastu neopouští ani v nejtěžších chvílích. „Vždyť s úsměvem jde všechno líp,“ říká. Její síla vyvěrá z rodiny. Je šťastná z každého nového dne, ze sluníčka, z úspěchů svých dětí i svěřenců z mateřské školy. „Z maličkostí se přece skládá svět,“ tvrdí skromná Vlasta. A. Raisová/ar
Divadlo, její velká vášeň
Divadlo okouzlilo mnohé. Ani Vlasta není výjimkou. Ztvárnila mnoho pohádkových postav, kterými okouzlila malé diváky. Snažila se jim tak vštípit nejen lásku k divadlu, ale i k českému jazyku. Divadlo ji lákalo odmala - hrála ve škole, v Besedě, zabývala se loutkovým divadlem. Tančila u strejčka Ambrože, který nacvičoval s besední mládeží tance na dožínky. Divadlo bylo ale na prvním místě, přestože hrála jen pro malé diváky - je vlastně škoda, že svůj divadelní talent neodhalila také dospělým. Jediným besedním divadlem byla zpěvohra Když si náš dědeček babičku bral. „Tenkrát jsem hrála a zpívala hlavní roli s Mirkem Křivohlávkem. Měla jsem strašnou trému. Hlas mi přeskakoval. Později jsem se věnovala rodině, ale slíbila jsem si, že až jednou nebudu mít povinnosti, určitě zaktivuji loutkové divadlo v daruvarském spolku.“ Na své první loutkové divadlo, které sehrála v roce 1972 s vlastnoručně zhotovenými loutkami, vzpomíná ráda: „Na stůl jsem postavila židle, přehodila přes ně deku a improvizovala. Texty jsem čerpala ze staré české knížky Hříčky pro nejmenší. Dětem se to moc líbilo. Dnes je k dispozici velký výběr literatury, kterou dostáváme z České republiky.“ Později v nové budově hrála divadla se svými kolegyněmi. „Po mém odchodu se příprav divadelních představení ve školce chopily Mařenka Jakovljevićová a Míra Vlahovićová. Dětem jsme divadélky zpestřily každé důležité datum od Velikonoc přes Dny chleba až k Vánocům.“ Díky tetě Vlastě se „její“ děti zapojovaly i do školní divadelní skupiny.
Divadlem se nakazil Vlastin jediný vnuk, jedenáctiletý Karlo, který žije v Záhřebu a hraje ve školních divadelních představeních. Když přijede do Daruvaru, babička mu přenáší nejen své divadelní zkušenosti, ale učí ho i česky.
Vařila myšička kašičku po africku
„V roce 1993 jsem se k bratrovi Zlatkovi do Keni poprvé vydala s rodiči. Jela bych za ním znovu, ale nemohu zde nechat devadesátiletou maminku, o kterou se starám. Na Nairobi si často vzpomenu. Protože jsem komunikativní, navázala jsem, bez ohledu na to, že jsem neuměla jazyk, kontakt s místními dětmi. Při jedné z návštěv vesničky Masajů (pozn. aut. plemeno, které jí syrové maso a pije čerstvou krev) jsem se dorozuměla pantomimou. Děti jsem učila česky Vařila myšička kašičku a základním výrazům jako ahoj, dobrý den. Moc se jim to líbilo, a když mě viděly, hned natahovaly ručičky. Ráda vzpomínám i na safari a na velbloudy, na nichž jsem se projela. Poznala jsem však dvě strany Afriky – bohatou a chudou, veselou i tu smutnou.“
