Velká to žena s velkým srdcem. Má pochopení pro potíže mladšího, slabšího, nemocného a – jinačího. Jejího slova si přes půl století váží i v České besedě Záhřeb.
Zákonitě se vracíme k Centru pro rehabilitaci Stančić, založeném v roce 1955 a pod přímou ingerencí Ministerstva zdravotnictví a sociální péče RCH. Když v něm Jiřinka začala pracovat, bylo v něm umístěno pět set dvacet dětí s intelektuálními potížemi (mentálně retardovaných) a dalšími nemocemi jako paralýza, epilepsie a podobně. Byly rozmístěné podle stupně retardace a ve škole bylo v každé třídě osm žáků.
„Pro mne to byla velmi zajímavá práce, s každým dítětem jsem pracovala zvlášť a děti mě měly rády. Časem se jejich počet zmenšil, v Chorvatsku se začala otvírat další centra podobného typu, například ve Vrlice u Sinje. Byla jsem sice na práci dobře připravena, ukončila jsem studium defektologie, ale psychicky šlo o práci velmi náročnou. Hyperaktivní děti v centru si vyžadovaly moc času, péče a pozornosti, byly ve věku osmi až šestnácti let,“ řekla nám Jiřinka.
Chráněnci centra měli hodiny pracovní rehabilitace, zvládali konkrétní úkoly, aby byli, jak se říkalo, ve společnosti užiteční a mohli si vydělávat. Skládali například propisovací tužky - centrum mělo kooperaci s Továrnou na tužky (TOZ Záhřeb) - zatímco děvčata vyšívala ubrousky. Učili se vysazovat zeleninu, což byla velmi užitečná záležitost pro rehabilitaci.
Mnozí chráněnci Stančiće v něm zůstali po celý život. Buď měli rodiče v důchodu, kteří se o ně nemohli starat, ale byli i takoví nerodiče, kteří dobře žili a na své dítě se nepřišli podívat ani jednou v roce!
Jak se v posledních letech, kdy hospodářská situace ve státě není dobrá, žije ve Stančići, ptáme se. „Řekla bych, až moc dobře. Naše společnost se stejně o takovou instituci stará. Také chorvatská veřejnost zaujala kladný vztah k osobám s intelektuálními potížemi. V centru ale stárne populace a dost lidí se přemísťuje do Vrliky,“ odvětila Jiřinka.
A co domovinská válka? Postrádali jste léky, ptáme se dál. „Musím se trošku pochlubit. Umím anglicky a psala jsem jménem našeho centra na různé adresy ve světě. Výsledek prosby o pomoc byl překvapivý. Z Ameriky, Velké Británie a dalších států jsme obdrželi hodně potřebného zdravotního materiálu, léků a jídla. Bohatou pomoc nám zaslaly i z firmy McDonald´s.“.Na svém pracovišti Jiřinka stále postupovala. Spolupracovníci oceňovali její přístup k práci. Pro své chráněnce byla nejen učitelkou v bílém plášti, ale i matkou, kamarádkou a ochránkyní.
„To už tak je. Přilnula jsem k dětem. Teď jsem v důchodu, ale můj mobil pořád zvoní, mí žáci mi pořád volají. Když jednu žačku, epileptičku, měla navštívit sestra z Německa, a ona se chtěla projít v kruhu centra, nechtěli ji pustit ven, báli se, že upadne. Já jí řekla, ať jde. Věděla jsem, že se sama dovede zvednout. Víte, to jsou takové malé, ale pro ně důležité životní situace. Ona umí číst a psát a zapamatovala si mou pomoc. Dnes má radost ze života. Měla jsem i žáky z Daruvaru, nebudu je jmenovat. Centrum pro rehabilitaci Stančić byl v bývalém státě známý, měli jsme chráněnce až z Makedonie,“ vysvětlila nám.
Profesorka Jiřinka Dubcová-Rajićová zprostředkovala kontakt žáků České doplňovací školy České besedy Záhřeb se svými svěřenci v Stančići. Před osmi lety tam Záhřebští hráli divadlo Bílá kočičí princezna. Bez rozpaků se tam kamarádili se svými postiženými vrstevníky.
Náročné každodenní dojíždění do práce jí nepřekáželo k řádné docházce do České besedy Záhřeb, dříve sídlící na Dolci. Jezdívala po léta sem a tam, za důležitým pracovním závazkem a pak za českou kulturou a jazykem, vždy obohacující její život.
V osobním životě se jí vedlo. Manžel Ivan, inženýr elektrotechniky, pracoval v podniku Rade Končar a syn Siniša se po vystudování Ekonomické fakulty zabývá vývozem a dovozem automobilů. Uspořádané, sladěné, tiché štěstí. Dva muži v domě.
„Nikdo nikomu nepřekáží. Každý ví své. Já jsem nejvíce otevřená světu. Mám malou rodinu, ale dost známých a přátel. Mnoha lidem jsem pomohla k zaměstnání. Nebo vyřešit jejich osobní a zdravotní problém. Vždy nabídnu pomocnou ruku,“ odpovídá.
Krajanka Dubcová-Rajićová pracuje ve prospěch České besedy Záhřeb. Je aktivní členkou školní rady, předsedkyní komise pro udělení Ceny Jana Buriana, členkou Rady české menšiny města Záhřebu a bohaté zkušenosti má i z členství ve správním výboru spolku.
„Velmi nepříjemně se mne dotklo, když jeden mladší člen na schůzi správního výboru umíněně trval na svém a bouchal do stolu! Zasáhla jsem. Copak správnímu výboru nepřísluší kulturní jednání?“ zamyslela se Jiřinka, pro kterou je příznačné věcné a přímé jednání.
V rychlém sledu se střídaly střípky vzpomínek z Hercegovce, jejího rodiště. „Tatínek, Karel Dubec, se narodil v roce 1915, byl fakturistou v Agrokombinátu, maminka Růženka, rozená Vavřičková, se narodila v roce 1919 a hospodařila v domácnosti. Děda Josef Vavřička byl bednářem, babička se jmenovala Kateřina. Mám sestru Marii Niševićovou, ta se narodila v roce 1943, žije v Záhřebu a také je členkou České besedy Záhřeb.“ Dále uvedla bratrance Fandu Hlubockého z Bjelovaru a sestřenici Libuši Vitochovou ze Záhřebu.
Dovídáme se o víkendové chatě v Božjakovině, oblíbeném letním sídle celé rodiny. Tam si Jiřinka vychutnává ticho a klid, pěstuje zeleninu a další byliny. V Besedě znají krajanky její celer a drcený šípek na čaj. V Záhřebu si udělá čas na kávu s kamarádkami, čte české knihy vypůjčené v Besedě... Babičku Boženy Němcové přečetla milionkrát.
Do Hercegovce se ubírá asi čtyřikrát ročně. Je smutná ze vzhledu osady i z kontaktů s osadníky. Jakoby všechno šlo k horšímu. Staré domy se zbortily, vytratily se české rodiny, asimilace postupuje ráznými kroky. V centru osady se vždy zastaví u Masarykova domu, kam chodila do české školy, jež jí dala základ do života. Příbuzné tam už nemá, jen kamarádku Ivku Olivovou.
Roku 2006 podnikla cestu do minulosti. Vydala se do Poříčí v ČR, asi patnáct kilometrů vzdálené vesnice od Litomyšle, odkud jsou rodem babička a dědeček. Na místě jejich někdejšího domu se právě stavěl nový dům. Povídala si tam s osadníky, fotila a domů přivezla nalezené starožitnosti.
V jejím životopise se nalézají kapitoly, kdy aktivně sportovala, učila se počítačovým programům, cestovala do zahraničí, zápasila o kvalitu a jedinečnost svého života.
Znají ji jako rychlou, pozornou a nadevše úspěšnou osobnost. Jiřinka je hodnotná součást koloběhu života záhřebského krajanského spolku. Nedává tušit, kolik stovek úsměvů vyvolala na tvářích handicapovaných dětí. Pro zdravotníky a pracovníky sociální péče by to možná bylo i otroctví, ona to považuje za přirozenou záležitost.
Byli jsme rádi, že se nám věnovala jedné besední kvapné soboty. Najednou si ji „ukradli“ besední divadelníci. To zase bude něco mimořádného! Z. Táborská /zt a archiv
