Publikoval Epistolář, knihu, která na svých pěti stech třiceti stranách obsahuje dopisy sto čtyřiceti spisovatelů z území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory, Čech a Slovenska, s kterými si dopisoval od poloviny padesátých let 20. století. Vydavateli knihy jsou nakladatelství Antibarbarus ze Záhřebu, pulský Trh knih v Istrii a sarajevský University Press. Kniha byla veřejnosti nejprve představena 6. prosince v Pule a poté 8. prosince v Záhřebu, v přeplněné knihovně Bogdan Ogrizović.
Většina knih D. Karpatského má ráz slovníku, výjimkou není ani Epistolář – mimo dopisů. D. Karpatský o každém adresátovi uvedl základní biografické údaje, také své postřehy a vzpomínky na něho. Z knihy se tak stal literární lexikon, avšak mnohem životnější než klasické příručky. „Tuto knihu byste si měli prohlédnout kvůli vašim spisovatelům,“ řekl Dušan Karpatský, protože se z dopisů nejvíce dovídáme o těch, kdo mu je zasílali. Z chorvatských spisovatelů jsou to mimo jiné Miroslav Krleža, Ranko Marinković, Slavko Kolar, Marijan Matković, Dragutin Tadijanović, Vladan Desnica, Ivan Raos, Predrag Matvejević, Antun Šoljan, Vlado Gotovac, Vojislav Kuzmanović, Ivo Brešan, Vlatko Pavletić. V knize jsou také dopisy Ljudevita Jonkeho, Ivo Sanadera, Zlatka Stahuljaka, jakož i dopisy studentů bohemistiky ze Záhřebu, s kterými si Karpatský psal jako student. Karpatský připomíná, že iniciátorem výměny dopisů byl Zdeněk Šmejkal, dnes jeden z nejváženějších členů České besedy Záhřeb.
Po normalizaci vztahů mezi Jugoslávií a Československem se řadily vzájemné návštěvy, během kterých Karpatský trvale upevnil své styky s Chorvatskem. Z českých spisovatelů jsou v Epistoláři zastoupeni držitel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, Václav Havel, Vladimír Holan, Josef Škvorecký a další, a jejich dopisy přeložila Dubravka Sesarová, přednostka záhřebské katedry bohemistiky. Epistolář je z toho důvodu hodnotným zdrojem poznání chorvatských, ale i českých spisovatelů, zatímco Karpatský ještě jednou dokázal, v jakém rozsahu se jeho práce netýká pouze popularizace chorvatské kultury v Čechách, ale v prvé řadě spojování a hodnotnějšího seznamování dvou národů a jejich kultur.
Při záhřebském křtu knihy chrlili mluvčí komplimenty na účet Dušana Karpatského. Dragan Marković, ředitel University Press, řekl, že D. Karpatský mluví a píše chorvatsky lépe než mnozí Chorvaté, zatímco český velvyslanec Karel Kühnl pronesl, že by Češi bez Karpatského toho tolik něvěděli o chorvatské literatuře, ani Chorvati o české. Dřívější chorvatský velvyslanec v Čechách, Zoran Pičuljan, pojmenoval Karpatského trvalým velvyslancem Chorvatska v České republice a člověkem s dvěma dušemi, českou a chorvatskou. Vydavatel Zlatko Crnković zdůraznil, že neexistuje katedra bohemistiky, která by tolik učinila pro chorvatskou literaturu jako Dušan Karpatský. Protože pro jeho edici Hit překládal i do chorvatštiny, například ztracená česká díla Stjepana Radiće, pochválil Karpatského, že měl s jeho překlady méně práce než s některými chorvatskými překladateli. Literární kritik Tonko Marojević nazval Karpatského symbolem chorvatsko-českých vztahů, zatímco klasický filolog Zlatko Šešelj, který navrhl titul Epistolář, pojmenoval knihu pravou encyklopedií spisovatelů z těchto prostorů. Pro ředitelku Antibarbaruse Simonu Goldsteinovou je kniha živým dokumentem o životě v represívní soustavě a proto nejzajímavějšími stránkami knihy ocenila ty, z kterých se dá vyčíst, jak autoři a překladatelé bojovali o uveřejnění textů. Podle svého zvyku věnoval D. Karpatský na konci slavnosti červené růže dvěma dámám z publika, ke kterým je zvlášť soukromě i pracovně vázán. Obdržely je Dubravka Sesarová a Vlatka Banková z Chorvatsko-české společnosti, která ho, jak připamatoval D. Karpatský, roku 2002 navrhla na Cenu INA pro promoci chorvatské kultury ve světě. M. Lipovac/ml