Pokusíme se o to také. Když se ohlédneme za rokem, který právě minul, může nás – myslím tím na všechny příslušníky české menšiny – leccos těšit. Především dožínky, krásná a uchvacující slavnost, která se těší stále větší pozornosti stále širší veřejnosti. Ovšem, kouzlo má především pro nás samotné.
Povzbuzuje nás a stmeluje, a proto jsme jistě zvědaví, kde se budou konat další. Za pozitivní lze považovat také začátek jednání o tom, aby se i naše česká menšina zařadila do společnosti menšin v Evropě, které sdružuje organizace FUEN. A mohou nás těšit i další dílčí, třeba i drobné úspěchy, které se povedly navzdory krizi a podivné atmosféře ve společnosti, jež jakoby prodělávala těžké období očisty. Kéž by nám i v tomto ohledu příští rok přinesl jasno. A kéž si ujasníme, jaký způsob organizace menšiny nám bude vyhovovat nejvíce. Je to pravděpodobně jedna z nejdůležitějších otázek nového roku a je třeba ji řešit hned teď.
Bude to rok důležitých rozhodnutí, protože je rokem sčítání lidu a rokem voleb. Kolik nás bude? Radujeme se z počtu účastníků menšinových kulturních podniků – ale cítíme všichni stejně a zapíšeme si do rubriky „národnost“ opravdu tu, kterou jsme zdědili po předcích a kterou svým zpíváním a tančením navenek manifestujeme? Uvědomují si všichni, že právě na tom záleží, v jakých podmínkách budeme nadále moci působit? Děláme dost pro to, aby to chápali také naši mladí příslušníci? Dokážeme využít práva, která se nám nabízejí? Ve volbách si budeme moci své nejuvědomělejší představitele zvolit do menšinových rad, a svého představitele ve sněmu budeme volit, aniž bychom se zároveň zřekli práva svým hlasem ovlivnit politické poměry ve státě. Dokážeme si tohoto výsledku dlouholetého snažení našich menšinových předáků dostatečně vážit? Přijmeme nabídku státu mít učebnice v mateřském jazyce jako vítanou pomoc, anebo je odmítneme, abychom se sami nemuseli trochu učit? Doufejme, že v roce, kdy Svaz Čechů zaznamená devadesát let existence, budou i odpovědi na tyto otázky svědčit o jeho úspěšném působení.
Právě započatý rok bude také rokem, kdy si připomeneme i příjemné krajanské záležitosti, které by měly a mohly vzbudit naši hrdost. Kromě již zmíněného výročí Svazu Čechů je to sté výročí narození Žofie Kraskové, jedné z nejpřednějších krajanských spisovatelek. Připomeneme si rychlou, pohotovou a nezištnou pomoc mateřské země našim dětem na začátku domovinské války. Také váš týdeník má důvod k oslavě: letos si připomeneme šedesát pět let vycházení, ale i padesát let literární přílohy Studnice a knihovny Krajanské tvorby. Pěkné, že? Můžeme si vůbec představit, jak mnoho snahy menšinových pracovníků do nich bylo vloženo? Těšme se tedy na další krajanské úspěchy. L. Stráníková/žp