Bezpočet krásných děl, zosobňujících autorčinu vitální kreativitu, se sice zařazuje do současného chorvatského výtvarného umění, v posledním desetiletí Helena ale působí jako výtvarná umělkyně na volné noze, chráněná HDLU (Chorvatské sdružení výtvarných umělců). Helenu Sabolićovou-Zákorovou jsme navštívili v Záhřebu v jejím bytě v Domobranské ulici. V té době v redakci Jednoty horečnatě chystali křest její knihy Na našem dvoře, Končenice mého dětství a v České galerii v Daruvaru retrospektivní výstavu ilustrací.
V myšlenkách se nám zjevila ohromná barevná melodie linek, podepsaných Helenou, ilustrátorkou Dětského koutku, naší školní čtenářské bible. Jak čisté, jasné a hravé to byly ilustrace! Co krás jsme objevili na jediné kresbě s modrou oblohou, jásavými stromy s ptáčky a skotačivými dětmi i po ukončení základní školy a opětného prohlížení si Koutku. V líbivých kompozicích krajiny jsme hledali obrazy své ulice, svého kopce… mistrně je přiblížila. Venku, na dvoře i doma žijí lidé v rodinném bezpečí, žijí naplno a vychutnávají si lásku, štěstí a radosti. To je silné Helenino výtvarné sdělení. Kdo ji zná, ví, že smyslem jejího osobního hledání je dobro. Její kresby jsou díla životního kladu, tepla, víry a naděje. Vnutila se nám myšlenka, že ona je naším Josefem Ladou, krajanským Ladou, ba i více. Položili jsme jí několik otázek.
Lze říci, že se kreslířský talent projevil již v dětství, v Končenicích?
Ano, při hře. Přitom hraček – narodila jsem se roku 1940 – nebylo. Proto jsme si je s mladším bratrem Toníkem dělali sami. Nebyly ani tužky. Když jsem pak jednu měla, přála jsem si, aby jí neubývalo, aby zůstala stále tak dlouhá! Ani papíru nebylo. Stalo se však, že jsem ukořistila matčinu knihu od profesorky Míry Vučetićové. Měla jsem na ni hrozně spadeno a počmárala ji po svém: nakreslila jsem tam nohy, ruce. Matka žasla, co jsem jí to udělala. Já kreslila i na sobě. Nakreslila jsem si na hlavě čepici, pak ponožky, podkolenky.
Zajímavější to bylo, když se mi do ruky dostaly štětka a barva na bílení. Se štětkou jsem se vyřádila po stodole, nabílila jsem prkna, až otec láteřil: ´Kdo tohle udělal?´
To byl můj podpis! Byl to pro mne obrovský požitek – táhnout rukou štětku, namočenou do vápna.
Ve škole jsem přišla do styku s barvičkami. Měli jsme tehdy takzvané kreslenky, každý žák dostal jednu barvičku a pak jsme kreslili ovoce, děti, květiny. Šlo mi to a velmi se mi to líbilo. Spolužáci žadonili o kresbičky a já jim vždy ráda přání splnila. Vzpomínám si, v páté třídě v Daruvaru jsme chodili na sborový zpěv. Mne zpěv moc neseděl a holky mi poradily, abych si sedla za ně a potají kreslila. Zatímco ony zpívaly, já vždy k jejich spokojenosti kreslila.
Kresba byla dlouho vaší stěžejní technikou vyjadřování.
A dlouholetou. Nejprve jsem kreslila perem a tuší, pak propisovací tužkou, fixou a obyčejnou tužkou. Měnily se i podklady, papíry různé kvality a velikosti. Světla a stínu se používá k zvýraznění motivu. Chci vám povědět, že je kresba neopakovatelná. Stane se jen jednou a nikdy víc. Je to unikát. Vím, že jsem jich udělala malý milión, těch větších i těch malých, vinět... Před třiceti lety jsem ilustrovala i Studnici. Dnes je mi líto, že se mé kresbičky pro Koutek využily jen jedenkrát a víc už ne. Potěšilo by mne, kdyby se k mým kresbám krajané vraceli.
Pro mne je kreslení tvůrčí radost. Zahloubám se a, jak říká manžel, můžeš troubit, já nikoho a nic nevnímám. Jsou to moje osobní vjemy. V kresbách dýchá autentický duch Končenic, tradice mé české vesnice, která si, podobně jako její obyvatelé, zachovala české obyčeje a zvyky. Listuji si v paměti a žiji Končenicemi i dnes. V mém bytě je cítit duch Končenic. Vždyť jsou krásným životním prostředím. Vracím se do dětství. To je bohatství, to je dar a věřte, že můj dětský sen trvá dodnes. Vše je tak přívětivé a velké.
Na Akademii výtvarných umění v Záhřebu mne učili profesoři Ivo Režek, Ivo Šebalj, Branko Rožić a Ivan Sabolić. Mám však svůj styl a vkus. Deset let po vystudování jsem pracovala v Daruvaru. V něm vznikal můj styl.

Může být kresba, kterou ilustrujete text, silnější než text sám?
Text, třeba báseň nebo próza, a kresba, jsou rovnocenné kategorie. Jestli je text umělecký, je taková i ilustrace. Podívejte: skladatel napíše píseň, zpěvačka ji zpívá. Nemůžete pro umělcovu píseň angažovat zpěvačku, která na to nemá.
Pro mne byl u krásné básně vždy lákavý prostor, který jsem měla k ilustraci. Z redakce mi poslali text a „zrcadlo“. To byl podnět, u kterého mohu sedět a pracovat celé odpoledne. Ani se nehnu.
Co vás přilákalo ke keramice?
Estetické a užitkové tvoření metrových váz, obrazů, popelníků, talířů. Pracovala jsem v Dekoru, továrně na keramiku. Vytvářeli jsme hodně věcí pro interiéry, prodávali je v celém státě. Setrvala jsem tam deset let. Když na výstavě v Poreči zamlčeli moje ideje, rozhodla jsem se pokračovat v práci sama. Doma v Lukšići (čtvrť Črnomerec) jsme si pořídili dvě kachlové pece, hlínu, glazury, barvy, kalupy a znenadání se rozjela naše rodinná keramická manufaktura. Byla to velká radost, ale i dřina. Opravdu moc mi v práci pomohl manžel Stjepan. Povoláním ekonom, po návratu z podniku HEP, v němž celý život pracoval, usedal k prosévání hlíny nebo pálení talířů. Stalo se, že jsme, aniž jsme se o to snažili, konkurovali Dekoru, odkud nám posílali obchodní cestující, protože neměli na skladě keramiku s chorvatskými motivy, která šla v době domovinské války na odbyt.
Mám ráda teplé barvy, podzimní: hnědou, žlutou, a když se pak hlína vypálí, vypadá nádherně, jako drahokam. Do práce se zapojili i synové, kteří jsou od dětství umělecky založeni. Naše díla prodávaly prodejny dárkového zboží od Istrie až do Boky Kotorské. Podnikali jsme s úspěchem ve velkém, moje keramika se dostala do světa.
Máte impresivní opus. Ke kresbě přibylo i slovo…
Po dopravní nehodě jsem nemohla chodit. Trvalo to dlouho, než jsem se znovu postavila na nohy. S barvami jsem do postele nemohla. Rukou jsem ušila třicet kusů ložního prádla, ubrusy, pletla jsem pulovry, šály, klubko se jen točilo… V té době jsem začala psát vzpomínky na dětství.

Napíšete a nakreslíte také knihu V našem bytě?
Proč ne? Můj svět je krásný i v tomto bytě, ateliér můžu mít kdekoliv. Zde ve městě či v Lukšići, kde máme dům, velkou zahrádku, ovocný sad, kde se rádi scházíme a kde je požehnaně prostoru pro nápady, přemýšlení, relaxaci a tvoření.
Na začátku své kariéry jste učila na daruvarském gymnáziu Maršál Tito dějiny umění. Byla jste i později ve své kariéře pedagožkou?
Půl roku jsem pracovala v základní škole A. Šenoi na Trešnjevce. Na konci roku jsme měli výstavu, kterou pochválil i sám ředitel školy jako něco nebývalého. Celá škola byla jinak plná žákovských výtvarných prací. Moje třída a výuka nebyly typické. Měli jsme dílnu a v té žáci stále tvořili. Chodili za mnou, měli mne rádi, i po odchodu mne dlouho vyhledávali.
Kdo je nejdůležitější osobou ve vašem životě?
Maminka. Byla přísná, ale spravedlivá. Někdy mne pleskla, ale byla plná lásky. Právě jsem na stůl dala ubrus, který ona vyšívala před sedmdesáti pěti lety. Navštěvovala tehdejší dívčí školu. Vždy o svátcích ho tu máme a potěšíme se.
Máte tři syny. Jdou vašimi stopami?
Život je dar boží, jako dar ho přijímáme od Boha. Díky Jemu mám jiný vztah k dětem, k životu, k lidem, za vše Mu děkuji. I naše děti jsou životní dar. Dalibor (1970) absolvoval Střední školu užitého umění a studuje teologii. Ivan (1972) působí jako ministerský rada na Velvyslanectví RCH v Lublani a Miroslav (1974) je sochař a profesor užitého umění na záhřebské akademii. My všichni žijeme s uměním, moje vnučka Lucie už také modeluje. Zdenka Táborská/zt, ar a archiv