„Pocházím z rodiny Pagáčovy ze sousedního Tominovce. Z tátovy strany mám čistě české kořeny. Děda byl devatenáctiletý mládenec, když přijel z Valašska do Bjeliševce k příbuzným, potkal zde babičku a zůstal. Rodiče mé babičky, Kamenčákovi, se také z Valašska přistěhovali do sousedního Tominovce. Maminka však má kořeny německé, z rodiny Schulzovy z nedalekého Jakšiće,“ začíná Alenka Hrušková, rozená Pagáčová vyprávět svůj životní příběh.
Když se Alenka narodila, doma se mluvilo jen česky, dokonce se i maminka češtinu naučila a Alenka do tří let chorvatsky ani neuměla. Ale, pak odjela babička Antonie do Čech navštívit svou dceru, a když se po šesti měsících vrátila, všichni doma mluvili jen chorvatsky. Česká škola tehdy už nebyla, takže se nakonec česky mluvilo jen s babičkou. Kromě toho, že usilovala a zasloužila se o to, aby vnučka nezapomněla mateřský jazyk, babička ji naučila šít. Alenka zamlada hodně šila, dokonce i šaty, kabáty a kostýmy, a šitím si vydělávala kapesné.
V Tominovci vychodila Alenka nižší třídy obecné školy, od páté cestovala do Kutjeva. Střední ekonomickou školu absolvovala v Požeze a vbrzku získala zaměstnání v továrně Zvečevo, kde pracovala šestatřicet let, do nedávného odchodu do důchodu. V podniku byla nejdříve aktivní mládežnicí, později se angažovala v syndikátu. Dálkově absolvovala vyšší ekonomickou školu a tak se časem stala účetní, dokonce i vedoucí sektoru. Účetnictvím se nějakou dobu zabývala i honorárně doma.
Manžel Slávko strávil celý pracovní věk v zemědělském kombinátu Papuk. Začal jako obyčejný dělník, pak se stal řidičem, později dopravním úředníkem, aby skončil na místě vedoucího nákupu živého dobytka.
Když se Alenka se Slávkem brali, bylo jí pětadvacet. Od počátku žili sami. Vychovali dva syny, Vedrana a Daria. Staršímu Vedranovi, který pracuje jako informatik, je nyní devětadvacet a loni se oženil s učitelkou. Mladšímu Dariovi je šestadvacet a právě konči studium informatiky. Podle všeho se zdá, že mají Hruškovi pěkný a klidný život, s kterým mohou být úplně spokojení. To je asi pravda, ale k dnešnímu klidu a pohodě nepřišli snadno. Alenčini rodiče totiž brzy zemřeli, takže se životem musela prokousávat sama. Nakonec to, musí se uznat, dopadlo celkem dobře.
v
Přestože dnes český mluví „jen když musí,“ po celou dobu žila opravdovým krajanským životem. Není divu, vždyť je Bjeliševec sice malá, ale pevná česká komunita, a málem všichni ze sto dvaceti obyvatel mají české kořeny. Besedu mají už od roku 1933, ale časem její činnost klesla, nakonec i úplně zhasla, takže musela být v roce 2000 znovu založena – zasloužil se o to Goran Hruška. O pět let později Goran podal demisi na místo předsedy, a do čela krajanského spolku byla zvolena Alenka, která tuto funkci koná dodnes. Nyní má Beseda dvě folklorní skupiny a pěvecký sbor, zatímco hudební doprovod všem zajišťuje na harmonice Goran Hruška. Beseda se zasloužila i o výuku češtiny, vybojovala si dotaci na úpravu školního hřiště, a na dostavbu Českého domu, která se právě chystá. Práce v Besedě přináší do osady čilost a drží ji pohromadě.
Jednou ročně se Bjeliševečtí tradičně sejdou na oslavě svaté Terezie, která připadá na 15. října. Terezie byla patronkou jejich předků v Čechách, a oslavy na její poctu se zachovaly i v nové vlasti. Dnes se ale oslavy nekonají právě 15. října, ale v neděli po svátku. Další zvláštností Bjeliševce je jejich evangelická víra a místní kostel, který sehrál důležitou roli v zachování národnostní identity. Nyní mají mši svatou každou neděli a kazatelé přijíždějí z Vinkovců a Záhřebu. Často je navštěvuje také kazatel Petr Brodský z České republiky, který pravidelně pracuje s věřícími v Bjeliševci a Belé Crkvě v Srbsku.
V roce 2000 začala velice zajímavá rodinná tradice – setkání Pagáčů, zcela nevšední událost, která má za cíl držet pohromadě košatý strom Pagáčů a jejich potomků. „Babička, která zemřela v roce 1993, se dožila čtyřiadevadesáti let, měla sedm děti, šestnáct vnoučat a dvaatřicet pravnoučat. Na prvním setkání v rodičovském domě v Tominovci nás bylo asi sedmdesát. Tehdy jsme se dohodli pořádat rodinné shromáždění každých pět let. Stalo se však, že jsme už první setkání, které mělo být v roce 2005 v Čechách, museli odložit, protože nám zemřela teta. Proto jsme se setkali o dva roky později u nás v Bjeliševci.“
Nyní, když jsou oba v důchodu a děti dospěly, těší se Alenka se Slávkem, že budou cestovat za příbuznými. Doposud na to kvůli práci neměli čas. Teta, která se odstěhovala do České republiky, měla čtyři děti, které zůstaly v Česku a s příbuznými v Chorvatsku udržují kontakty. Bratr také žije v České republice, takže možností cestovat do zahraničí bude dost. Nejen do Čech. „Moje babička měla sedm dětí, můj tatínek, nejstarší, byl jediný syn. Tři dcery odjely během šedesátých let do Německa, takže máme také v Německu dost příbuzných,“ říká Alenka, a pomalu začíná plánovat cestu. M. Pejić/mp a archiv
BJELIŠEVEC BY KLIDNĚ MOHL BÝT HRUŠKOVEC
Slávko je Alenčinou velkou morální podporou v její čilé krajanské aktivitě. „Proto by mé větší angažmá v Besedě nebylo férové,“ říká. „Kvůli manželčiným spolkovým povinnostem jsem doma většinou sám, a někdo musí vykonat i domácí práce. Kromě toho, byli bychom v Besedě samí Hruškové, stejně je jich příliš.“ Opravdu, příjmení Hruška je v Bjeliševci nejpočetnější, málem polovina vesnice jsou Hruškovi, takže by se osada klidně mohla jmenovat třeba Hruškovec. „Všichni máme původ z jednoho kmene. Navázali jsme kontakty s osadou Bytča na Valašsku, ze které naši předkové přišli kolem roku 1880,“ říká Slávko, a dodává, že většina ostatních rodin – Macháčkovi, Uličníkovi a jiné, pocházejí z rodu Kamenčákových, takže mají s Alenkou společné příbuzné z obou stran. Kontakty s valašskou pravlastí jsou pravidelné a časté, a udržují se hlavně díky církvi. „Každé dva roky k nám přijíždějí hosté z Valašska, a také my cestujeme do Čech,“ říká paní Alenka. „Je to přátelství, které nelze s ničím srovnat. Už léta se vzájemně navštěvujeme a sotva čekáme na setkání další.“
