Sbor právě oslavuje páté výročí, má málem dvacet členů a doprovází ho nenahraditelná harmonika Gorana Hrušky. Podle tří folklorních skupin, které pohromadě drží hlavně předseda Besedy Zdenko Tauš, hudebního souboru Bohemia a pěveckého sboru je kaptolská Beseda rozpoznatelná mezi krajanskými spolky. Kdysi byla v Kaptole činná i divadelní sekce, kterou se připravují obnovit.
Do besední činnosti se paní Jarmila zapojila brzy, byla tehdy asi nejmladší členkou spolku. Od té doby je činná pořád a dokonce třicet let je členkou správního výboru. Přesto se líp vyzná v chorvatštině, i když češtinu ovládá velice dobře. Myslí si, že je to kvůli tomu, že v Kaptole už dvacet let není česká škola. „Kaptol kdysi českou školu měl, byla otevřena v roce 1923. Když začala chodit do školy moje maminka, která se narodila v roce 1921, měla škola dokonce sto tři žáky. Moje učitelka byla tatínkova sestřenice Otylka Sekulićová, rozená Musilová. Naše děti Oliver a Kristinka se češtině také učili v české škole, u učitelky Márynky Vondráčkové,“ říká paní Mautnerová. Obě děti žijí ve smíšených, česko-chorvatských manželstvích, takže čeština pomalu mizí. Dcera sice žije v Kaptole a jejich čtyři děti mají možnost navštěvovat výuku češtiny, zatímco dvě synovy holčičky ji nemají. Česká škola přestala působit začátkem domovinské války, nyní mají týdně jenom dvě hodiny výuky českého jazyka a kultury, které navštěvuje pětadvacet dětí. „Na výslovnosti a psaní dnešních dětí je znát, že škola už není. Je to škoda,“ říká paní Jarmila.
Její vzdělávání po základní škole pokračovalo ve střední ekonomické škole v Požeze, diplom však nikdy nevyužila. „Maturovala jsem v roce 1969, a bezúspěšně hledala práci. O dva roky později jsem se provdala a rok potom se mi narodil syn, za dva roky dcera. Vzhledem k tomu, že manžel byl proti tomu, abych pracovala, zůstala jsem doma.“ S manželem Vláďou se znají od mala. „Když jsme byli děti, spolu jsme pásli krávy a hráli si. Bydleli jsme oba blízko hřiště a vzhledem k tomu, že je o dva roky starší než já, máme společné obrázky naší kombinované školní třídy.“ Zamilovali se brzy, ona ještě neukončila ani základní školu, šest let potom už se brali. Zůstala doma a vedla domácnost. Jednu dobu chovala dokonce devět tisíc kuřat, o čemž Jednota psala. Vzhledem k tomu, že děti zakončily školu a založily si vlastní rodiny, nemusí nyní tolik pracovat, takže kuřata už nechová, klidu však nemá. Vesnická domácnost si vyžaduje mnoho času a síly, kromě toho je činná v sdružení žen Chorvatské srdce, zpívá v kostelním sboru, pomáhá manželovi ve vinohradě a ovocných sadech…
Předkové paní Jarmily z otcovy strany byli Musilovi. Pocházejí ze Sudet, pohraničního území českých zemí, které do druhé světové války většinou osídlovali takzvaní Sudetští Němci. Přesněji řečeno, jejich kořeny jsou v jednom ze čtyř takových teritorií – v německé jižní Moravě. Proto tchán paní Jarmily říkal, že oni jsou „tajč pemen“, totiž „deutsch Böhmen,“ což znamená „němečtí Češi“. „Přesné údaje o předcích neznám, ale rodiče mého tatínka pocházejí z okolí Holešova u Brna. Starší bratr tam byl, já ještě ne, ale doufám, že tam jednou odjedu,“ říká paní Mautnerová, a dodává, jak bratr našel na hřbitově pomníky s příjmením Musil.
„Když se pradědeček Filip Musil s prababičkou odstěhovali do Chorvatska, přišli přímo do Kaptola. Děda se narodil zde. Vzal si ženu z rodu Kociánů, o kterém říkají, že měl i šlechtickou krev, ale to už nelze zjistit. Všichni žili po celý život v Kaptole, a jsou zde pohřbeni.“ O této části rodinných dějin svědčí zajímavý rukopis, který paní Jarmila pečlivě opatruje. Jde o výňatek z kroniky, kterou napsal synovec Filipa Musila. V ní píše, že se Filip narodil v roce 1846, a „když neměl práci, odhlásil živnost, prodal i dům a odstěhoval se do Slavonie, asi roku 1878.“
Předkové manžela Vládi také pocházejí z Čech, jeho babička se dostala do Slavonie jako miminko v polštáři. „Dnes je už málo takových čistých českých rodin ,“ říká paní Jarmila. V Čechách mají Mautnerovi příbuzné, je to však vzdálené příbuzenstvo, s kterým nemají žádné kontakty. Mají ale přátele, kteří jim pomohou příbuzné najít, až se rozhodnou pátrat po minulosti. Zdá se, že se toto rozhodnutí blíží. Děti totiž dorostly a osamostatnily se, tak si udělají čas na výzkum rodinných dějin. „Dokud je člověk mladý, takové věci ho moc nezajímají. Jak čas plyne, stále víc ho to táhne, aby se dozvěděl, odkud pochází,“ uzavírá paní Mautnerová. M. Pejić/mp a archiv
MÁLEM SE VRÁTILI DO ČECH
„Můj otec se v roce 1947 chystal reemigrovat do České republiky. Měl už pasy pro celou rodinu, včetně dvou synů, mých starších bratrů Vinka a Josefa. Já jsem se tehdy ještě nenarodila, ale později jsem tyto pasy viděla. Tatínek měl také českou státní příslušnost, a proto musel, když byla Česká republika okupována, sloužit v německém vojsku. Z vojska utekl, ale ho vbrzku našli a odsoudili k smrti. Byl omilostněn a čas do konce druhé světové války strávil v německých koncentračních táborech. Zde byl život po válce těžký a chudý, takže se tatínek rozhodl vrátit se do Čech, ale nakonec si to rozmyslel. Po válečných hrůzách měl zdravotní potíže, dnes bychom řekli ‚pi-ti-es-pi‘ a kvůli tomu brzy zemřel. Hodně o tom povídal, ale tehdy mě to moc nezajímalo. Dnes je mi toho líto.“
BESEDA ŽIJE VĚČNĚ
Loni přišel do kaptolské Besedy zajímavý materiál: CD s digitalizovanou zvukovou nahrávkou, kterou udělal ještě v roce 1964 jejich spoluobčan žijící v Německu. Natočil přední členy Besedy, kteří mluvili a zpívali česky, a stěžovali si, jak je těžké udržet činnost Besedy, a že nevědí, kolik Beseda vydrží, protože je vzdálená od menšinového střediska. Zdálo se jim „že Daruvar o něj nedbá.“ „Tehdy nebyly telefony a kontakty se těžce udržovaly, ale přesto se Beseda udržela a češství zachovalo. Právě loni, kdy jsme toto cédéčko dostali a poslouchali ho, hostoval besední sbor v Horním Daruvaru. Pak jsem si řekla: kdyby naši staří viděli, jak je Beseda pořád činná a čilá, byli by na nás hrdí.“
