Právě z této perspektivy udivuje, že na školní soutěže LiDraNo, totiž na přehlídku literární, dramatické, scénické a novinářské tvořivosti žáků základních a středních škol, patří jen práce v chorvatském, a ne v mateřském jazyce. A proto, že jsou literární, recitační, scénické a novinářské práce v češtině zamítány – nemohou postoupit dál než na úroveň županství, jak se dočtete na dalších stránkách. Dál už jazykovou bariéru nepřekročí. Kdysi tomu tak nebylo – ne tak dávno byli menšinoví recitátoři, literáti, herci i novináři vítanými účastníky republikových přehlídek, samozřejmě, pokud splnili kritéria.
Udivuje fakt, že organizátorem soutěže je Ministerstvo vědy, osvěty a sportu RCH, tedy stejné ministerstvo, které vyděluje nemalé peníze na to, aby malí příslušníci menšin měli učebnice v mateřském jazyce. Když se k ale k němu hlásí, měli by, chtějí li prosadit svůj talent, překonat dvojí rampu: zaujmout komisi ve svém mateřském, ale i ve většinovém jazyce. Je to v pořádku? Nepřipadá vám, že jsme v respektování jinakosti pořád někde na začátku?
Jak tato skutečnost ovlivní mnohé z nás, zvlášť mladé, až budou při sčítání lidu vyplňovat kolonku o národnosti a mateřském jazyce?
Sčítání lidu, které by mohlo být pro existenci a život české menšiny rozhodující (mimo jiné proto, že se jeho výsledky budou týkat výše dotací), začne přibližně za měsíc. Přestože o něm na valných hromadách krajanských spolků vždy někdo pronese pár slov, ještě jsme se jím vážně nezabývali. Jak vysvětlit mladým lidem, kteří od posledního sčítání naplnili osmnáct let, že je jejich národnostní příslušnost jejich výsostné právo, a proto by neměli dovolit, aby o něm rozhodovala státní mašinerie. Ta jim automaticky jako dárek k plnoletosti do rubriky národnost nadělí slovo chorvatská, bez ohledu na to, co tam stálo před tím. Vědí vůbec o tom? Zajímá je to? Mají tušení, že se národnost neurčuje podle místa bydliště, že je to otázka srdce? Že mateřský jazyk je bohatství, které jim do vínku měli předat jejich rodiče? A pokud to neudělali, že je nenávratně ochudili o jeden rozměr života?
Na všech úrovních se projednávají stanovy Svazu Čechů. Ne že by byly nedůležité, ale proč zrovna teď? Neměli bychom se soustředit na otázku, na které záleží naše budoucnost: Kolik nás bude? L. Stráníková/ld