„Konzumace určitých menšinových práv záleží na počtu příslušníků jednotlivé menšiny, a proto je důležité, kolik nás je,“ říká poslankyně za českou a slovenskou menšinu v chorvatském parlamentu Zdenka Čuchnilová. „Je to především právo používání jazyka, dále právo volit radní do městských a obecních rad nebo členy menšinových rad, tedy menšinové samosprávy. Tato a všechna ostatní práva se zakládají na počtu příslušníků, a v neposlední řadě i financování činnosti menšinových spolků.“
„Členem České besedy může být kdokoliv, Chorvat, Maďar, nebo příslušník jiné národnosti,“ vysvětluje předsedkyně Svazu Čechů Lenka Janotová. „Máme takové zkušenosti, že se do činnosti Besed zapojují děti ze smíšených rodin, nebo prostě ti, kteří mají zájem o folklór, nebo o zpěv. Sčítání lidu máme na zřeteli už celý minulý rok, na různých schůzích se o něm hovoří. Je přece důležité, aby se vědělo, kolik nás je. Zaleží nám na tom, abychom i počtem do určité míry ospravedlnili veškerou podporu, kterou nám chorvatský stát poskytuje. Nejsme k tomu lhostejní, a nechceme být, protože všechno má nějakou souvislost – kolik nás bude, tolik bude i činnosti. Myslím si, že si nikdo z nás nemůže dovolit, aby nám budoucí generace vyčítaly, že jsme jim nedali možnost deklarovat se podle svého původu, totiž jako Češi.“
Když jde o menšinovou samosprávu, totiž rady a představitele české menšiny, je všechno jasné. Podmínkou pro kandidování je česká národnostní příslušnost. Přesto se Koordinace českých menšinových rad a představitelů zapojila do akce vysvětlování, proč je důležité při sčítání lidu se hlásit k české menšině. „Postavení rad a představitelů přímo souvisí s počtem příslušníků národnosti,“ zdůrazňuje předseda Koordinace Josef Herout. „Při minulých volbách jsme už pocítili pokles počtu Čechů. Například v Kaptole a v Lipovlanech jsme dřív měli rady, zatímco jsme v roce 2007 mohli volit jenom představitele, protože klesl počet příslušníků menšiny pod limit určený zákonem. Právě ve fungování tohoto poradního tělesa je počet příslušníků národnosti velice důležitý. My už delší dobu upozorňujeme na to, a vyzýváme své členy, aby se do této akce zapojili. Jinak lze kontaktovat s příslušníky národnosti na území Istrie a ve Slavonském Brodu, a jinak tady na Daruvarsku, kde žije většina chorvatských Čechů. Tam, kde jsou Češi roztroušeni, je těžší navázat kontakty a vysvětlit jim oč vlastně jde, a proč je třeba věnovat pozornost otázkám národnosti, státní příslušnosti a mateřského jazyka. My nemůžeme nové Čechy vymyslet, ale můžeme vyzvat naše lidi, kteří se třeba vyjádřili jinak, aby se teď hlásili k české menšině. Pokusíme se to udělat všemi možnými způsoby.“
„Je normální, že počet Čechů kvůli asimilaci klesá,“ dodává Z. Čuchnilová. „Nesmíme ale zapomenout na dobu domovinské války, kdy silně stoupal chorvatský patriotismus s nacionalismem a vznikaly politické strany s pojmenováním chorvatská. Mnozí příslušníci menšin se při sčítání lidu v roce 1991, ale také i v roce 2001, vyjádřili jako Chorvaté, jednak proto, že fandili chorvatským stranám, jednak kvůli strachu, že menšiny v Chorvatsku nebudou mít dobrou budoucnost. S druhé strany došlo k velkým migracím, především srbské menšiny, takže je nyní podíl menšin v obyvatelstvu Chorvatska o polovinu menší. V roce 1991 bylo v národnostním složení Chorvatska patnáct procent příslušníků menšin, o deset let později jenom sedm a půl procenta. Když víme, že více než polovinu tohoto počtu, totiž čtyři a půl procenta, činí srbská menšina, tak si myslím, že by všechny menšiny měly dát hlavy dohromady, a zjistit, co se s nimi děje. Myslím si, že je dobré opakovat všem našim příslušníkům, že je národnost něco, co člověk cítí, co zaleží nejen na kořenech, ale také na pocitu příslušnosti, který má každý v sobě. Národnost je možné změnit, a proto se každý, kdo se cítí být Čechem, může hlásit k české národnosti, bez ohledu na to, jak se z jakýchkoliv důvodů deklaroval doposud.“
Také Zdenka Čuchnilová apeluje, aby se k české národnosti hlásili všichni, kteří české kořeny mají a jsou aktivní v krajanských spolcích, kteří chtějí něco nechat svým dětem, a berou v úvahu to, co činili jejich předkové. „Často vzpomínám na třicátá léta, o kterých vykládal můj otec - jak se snažili stavět české domy a zakládat různé spolky, aby se češství udrželo. Dnes máme všechny podmínky - jak legislativní, tak finanční podporu, a doufám, že tak, jak vzrůstá počet krajanských spolků, poroste také počet krajanů, kteří se hlásí k české národnosti.“
„Asimilace je přírodní jev, ale my se snažíme zpomalit ji. Věřím, že se každý zamyslí nad svým původem, a že se ho jen tak lehko nezřekne,“ říká L. Janotová. „Naši Češi se sem přistěhovali před dvěma sty lety, a mnozí celý život věnovali prospěchu menšinové komunity. Proto se ptám: kdo nám dává právo, abychom my znemožnili našim dětem, nebo budoucím generacím, vyjádřit se jako příslušníci české národnosti?“ M. Pejić/mp

ÚBYTEK ČECHŮ ZPŮSOBUJE STAROSTI
„Já jsem od sčítání k sčítání lidu, každých těch deset let, velice zklamaná,“ řekla Lenka Janotová. „V sedmdesátých letech, když se projevil výrazný pokles počtu příslušníků české menšiny, nebyla činnost krajanských spolků tak bohatá, jako je za posledních dvacet let. Možná by se mohlo říci, že se nevěnovala pozornost tomu, aby se každý hrdě hlásil k českému původu. V roce 1991 se lidem dostatečně nevysvětlovalo, co je to státní příslušnost, co národnost, takže se v mnoha případech ti, kteří se začlenili do nějaké chorvatské politické strany, automaticky deklarovali jako Chorvaté. Největší zklamaní jsem dožila v roce 2001. V devadesátých letech byly založeny nové Besedy a vzrůstal pozitivní český nacionalismus. Měli jsme pocit, že je to naše češství úplně jinačí, hlubší, zodpovědnější. Proto byl výsledek sčítání lidu velkým zklamáním.“
„Je zajímavé, že se člověk bouří, když jsou jeho práva ohrožena. Jakmile jsou práva zajištěná, jsme lhostejní,“ říká J. Herout. „Upozorňuji, že dějiny ukazují, že národy a národnosti nikdy nezanikly, a jistě se to nestane ani v Evropské unii. Zdůrazňují také, že na území županství máme několik tisíc lidí, kteří se o národnosti nevyjádřili. Předpokládám, že většinou jde o příslušníky menšin, a nyní je příležitost, aby se ke své menšině hlásili.“
„Když jde o státní příslušnost, která se při sčítání také uvádí, je věc jednoduchá, protože máme většinou chorvatskou státní příslušnost, ale když jde o národnost, pokud se cítíme být Čechy, hlasme se k české národnosti,“ říká Z. Čuchnilová. „To nám umožňuje používat práva vyplývající ze zákona, mimo jiné i právo volit. Musíme však rozlišovat sčítání lidu od soupisu voličů. Menšinový soupis se nezpracovává automaticky, což znamená, že samotné vyjádření o národnostní příslušnosti při sčítání lidu neznamená, že se hned dostanete také na soupis voličů. To si musíte zkontrolovat sami, a v matričním úřadě požádat o zápis do menšinového soupisu voličů. První možnost bude už v květnu, kdy budeme volit menšinové rady a představitele.“