Některým Daruvařanům podnes utkvělo v paměti těžké ovzduší politického tábora 27. července 1990 ve středu Daruvaru. Na jedné straně chrlil vyhrožující hesla srbský předák Jovan Rašković, a na druhé straně stála hromada občanů, kteří odmítali nepřátelství a přáli si pouze demokratický rozvoj země. K první vážné konfrontaci mezi Srby a Chorvaty, příslušníky policie v Pakraci, došlo 2. března 1991. Střílelo se a tři policisté byli zraněni. Nazítří brzy ráno jsem náhodou jel autem do Banja Luky oklikou přes Banovu Jarugu. V osadě Bodegraji před obecním střediskem Okučany mne zastavila hlídka srbských vzbouřenců na silniční barikádě. Strnul jsem, protože jsem se obával, že budu vyslýchán a možná i týrán. Zachránila mne snad legitimace s česky psaným jménem Karel.
Brzy po pakrackých událostech zastřelili Srbové 9. června 1991 na stráži v Omanovci příslušníka Chorvatské policie Vládu Laučana, syna krajana Josefa Laučana, listonoše z Prekopakry. Tento mladý policista, Čech, byl první obětí na Pakracku a Daruvarsku. Krátce po půlnoci 20. července 1991 byli ve středu Daruvaru při obchůzce městem zákeřně zastřeleni tři policisté daruvarské policejní stanice. Také mezi nimi byl mladý Čech, Miroslav Polák z Dolan. Přesto byla mezi obyčejnými lidmi ještě pořád smířlivá nálada. Když mou čtvrtí Livade projížděly 17. srpna 1991 po hlavní silnici od Bjelovaru k Pakraci tanky Jugoslávské lidové armády, a jeden těžký tank vjel do příkopu a málem se převrátil, přinesli vojákům ze sousedních stavení pití a koláče. O dva dny později, 19. srpna 1991, odvezli policisté srbské národnosti z daruvarské policejní stanice všechny zbraně bývalé územní obrany. Jako rukojmí vzali pět policistů, mezi kterými byli také Češi, z nichž je Darko Petrovický z Končenic ještě stále nezvěstný. Ihned poté začaly legálně ustavené obecní orgány Daruvaru, policisté místní policejní stanice a útvary civilní Národní ochrany (ONZ) vytvářet novou soustavu bezpečnosti a obrany města. Na Daruvar, Dolní Daruvar a Dolany dopadly první minometné granáty. Válka, mrtví a zranění se stali smutnou skutečností. Jen o pár měsíců dříve se obecně mezi lidmi věřilo, že se něco takového může přihodit někomu jinému, ale ne Daruvaru a Daruvarsku.
Daruvar nebyl na válku připraven. V srbských osadách byly péčí srbské politické strany SDS a Jugoslávské lidové armády už od konce června 1991 zakládány bojové útvary tzv. XII. slavonské úderné brigády. (Jednotka s tímto jménem existovala v druhé světové válce.) Velkosrbská politika se tak pokusila vytvořit nelegální politický útvar s názvem Srpska autonomna oblast (SAO) Krajina – zapadna Slavonija. Proti tomu se postavili občané nesrbského původu, Chorvati, Češi, Maďaři a všichni další. Rostl počet vojáků dobrovolníků a chorvatských obránců. Jeden můj příbuzný mi tehdy sdělil, že v jeho oddílu daruvarské policie zprvu jen tři policisté nebyli českého původu. Vyzbrojeni byli jen krátkými zbraněmi. Přesila paravojska s velkosrbskými cíly urychlila zakládání nové obranné soustavy. 13. září 1991 byla ustavena první četa ZNG (Zbor narodne garde) v Daruvaru, jež se velmi brzy uplatnila v boji a později byla základem 52. samostatného praporu Chorvatského vojska. Už 16. a 17. září 1991, v den, kdy byl roku 1944 Daruvar osvobozen ve válce proti fašistům, se agresoři dožili porážky. Cena vítězství byla velká – devět těžce zraněných a pět mrtvých domácích lidí v Dolanech, hlavně Čechů. Za tuto těžkou porážku a za ztrátu předtím dobře opevněných kasáren Jugoslávské lidové armády Polom v Dolanech, necelé tři kilometry od středu Daruvaru, se paravojenské útvary a JLA mnoho měsíců krutě mstily různými ozbrojenými akcemi pěšího vojska, tanků, dělostřelectva, letectva.
Následovaly celodenní minometné útoky proti obráncům Daruvaru a okolí, zejména ze směru osad Batinjani, Vrbovac a Pakrani. Vzbouřenci zastavili dodávku pitné vody obyvatelům Daruvaru. Železniční doprava byla přerušena a autobusová se konala s velkými obtížemi. Město bylo ostřelováno dělostřelectvem, leteckými bombami a raketami. Vzdušné nebezpečí se stalo každodenním jevem. Situace v Daruvaru byla velmi nepříznivá, protože místní útvar Sboru národní gardy (ZNG) neměl dostatek zbraní.
Po založení krizového štábu v Daruvaru koncem srpna 1991 byla obrana upevněna, přesto bylo město neustále ostřelováno vzbouřenci. Bylo jich asi tisíc, ale byli dobře ozbrojeni. K nebývale brutální akci došlo 21. září v Ivanově Sele, kdy přišlo o život sedm nevinných českých lidí, kteří museli být pohřbeni přímo ve středu vesnice.
Výsledkem jednání Svazu Čechů a Slováků s československou vládou byl odjezd několika skupin hlavně českých dětí z Daruvaru a okolí do staré vlasti. Impulsem k této velké akci odsunu dětí do bezpečí byla návštěva delegace České národní rady a vlády ČSFR v čele s Viktorií Hradskou, která od 2. do 5. září 1991 navštívila Záhřeb, Daruvar a Bjelovar. Česká tisková kancelář pak přenesla otřesné poznatky V. Hradské o situaci v Chorvatsku, mimo jiné i její slova: „Přijeli jsme s úmyslem poskytnout konkrétní pomoc – obvazový matriál, možnost odvést děti do Čech, nabídnout přestěhování těm, kteří by se chtěli vrátit. Fascinovalo nás, že se lidé vrátit nechtějí, nýbrž bojovat o svůj dům a domov.“ Při návštěvě delegace ve Svazu Čechů a Slováků v Daruvaru mluvila V. Hradská telefonem s prezidentem Václavem Havlem, jenž se zajímal o situaci v Daruvaru a v Chorvatsku. Po této návštěvě uvolnily vládní orgány ČSFR okamžitě na humanitární pomoc krajanům v Chorvatsku tři milióny korun. Už 13. září odjela na pozvání Ministerstva práce a sociální péče ČSFR první skupina dětí do Seče, druhá 20. září do Janských Koupelí. Následovaly další autobusové výpravy, až počet dětí spolu s učiteli a doprovodem dosáhl na třináct set osob. Stará vlast tak poskytla vzácnou pomoc a pravděpodobně přispěla k zachování krajanské komunity v Chorvatsku. V prvních měsících agrese a obranné domovinské války bylo podle zprávy Výboru pro mezinárodnostní vztahy Sněmu Chorvatska, zveřejněného až v březnu 1994, celkem 42 českých krajanů zabito, počet zraněných se neuvádí, ale pravděpodobně byl značně vyšší. Díky odsunu dětí do bezpečí hlavně do Československa, a na pět set dalších dětí do Dalmácie a na ostrov Hvar, byla nejmladší generace zachráněna.
Civilní obyvatelstvo, stejně jako příslušníci Chorvatské policie a Chorvatského vojska, byli i dále ohrožováni ostřelováním paravojenskými silami, podporovaných politikou jugogenerálů a zbraněmi JLA.
Od začátku sledovala Jednota, stejně jako Chorvatské rádio Daruvar, velmi pozorně rozvoj situace. Jednota za vedení ředitelky Míry Kulićové nepřestávala řádně vycházet, a to vzdor válečným potížím i faktu, že jedna mina zasáhla daruvarskou tiskárnu a poškodila sazečský stroj. Šrapnely poškodily také střechu budovy Svazu a Jednoty a rozbily okno na budově Archivní sbírky Svazu, přičemž byly poničeny i některé vystavené exponáty. Přesto Jednota vycházela. Bylo to důležité mimo jiné i proto, že jde o menšinové noviny, které mohly do světa posílat svědectví o skutečné situaci v Chorvatsku a svědčit i o statečnosti domácího demokraticky smýšlejícího obyvatelstva, včetně příslušníků české a jiných národnostních menšin.
Novinář Jednoty Olda Bok se zapojil do činnosti krizového štábu a územní obrany v rodném Dežanovci. Z novinářů byl nejpohyblivější fotoreportér Tony Hnojčík, který byl spolu s novinářem Chorvatského radia Daruvar Sašou Lekovićem zpravidla u každé významnější události v Daruvaru a v Pakraci, a později i v dalších místech. Jejich příspěvky byly uveřejňovány v Jednotě, v programu místního rádia i v republikových novinách, zvláště ve Večernjím listu. Tony Hnojčík pořídil ve válečných dnech velký počet skvělých fotografií, svědčících o rozměrech agrese. Při jedné výpravě bylo jeho auto zasaženo kulkami, novináři v něm naštěstí zraněni nebyli. Některé z Hnojčíkových fotografií se dostaly do českých i světových sdělovacích prostředků. Krátce po osvobození v roce 1992 společně vydali knihu Ratni dani.
Jednota v době domovinské války řádně vycházela a informovala o všech akcích Svazu Čechů a Slováků. Otiskla také významná sdělení Svazu, nejprve významné upozornění českým a slovenským spolkům z 25. srpna 1991 a vánoční poselství české a slovenské menšiny veřejnosti a Republice Chorvatsku z 10. prosince 1991 a další. Pozornost čtenářů poutaly realistické a zároveň dojemné protiválečné fotografie Tonyho Hnojčíka, a občas i protiválečné verše a dopisy dětí z pobytu v Československu. Péčí nové ředitelky Jednoty Jiřiny Staňové a nákladem Svazu byla v roce 1992 vydána knížka Listy svědectví a díků.
Pro šíření informací o skutečném stavu v Daruvaru a okolí a pro podporu mezinárodního uznání Chorvatska ze strany ČSFR a dalších států, měl význam apel příslušníků české a slovenské národnosti, uveřejněný v Jednotě a 6. prosince 1991 zaslaný prezidentu Václavu Havlovi. V tomto apelu se mimo jiné praví: „…máme dojem, že český a slovenský lid není v úplnosti informován o kataklyzma, kterou my všichni procházíme s holýma rukama na dostřel tanků a raket. Vesnice s ryze českým a slovenským obyvatelstvem jsou bombardovány, odvěká kultura našich národů je ničena… Víme, že nám pomáháte a jsme Vám vděčni za veškerou pomoc… ale přesto, pane Prezidente, naše utrpení nemůže být ukončeno jen humanitární pomoci… A proto Vás prosíme… abyste se svojí osobnosti zasadil o uznání samostatnosti naší druhé vlasti – Republiky Chorvatska. Prosíme, abyste tímto uznáním ukončili nesmyslné bratrovražedné zabíjení našich mužů a synů na frontě a civilních obyvatel v celém zázemí.“ K této výzvě ze Záhřebu, která se těšila pozornosti a byla českým tiskem komentována (deníky Práce a Lidové noviny), byl připojen seznam s podpisy přes sto krajanů ze Záhřebu a z dalších míst v Chorvatsku.
Málo se však zatím psalo o podnětu Zdenka Cerhy s partyzánským jménem Zeko založit na širším území Daruvarska samostatný Český prapor. Jako bývalý důstojník JLA se už od poloviny srpna 1991 domáhal založení zvláštní české menšinové jednotky v rámci Chorvatského vojska. Byla to doba, kdy se agrese na Daruvarsko teprve rozmáhala, a kdy byl velmi vysoký příliv mladých dobrovolníků, kteří se bez úředního pozvání hlásili na obranu svých domovů. Návrh na založení Českého praporu zaslal Z. Cerha Svazu Čechů a Slováků v Daruvaru už 22. srpna 1991 a podobné dopisy zaslal Ministerstvu národní obrany a velitelství Chorvatského vojska v Záhřebu, českému velvyslanci v Záhřebu Igoru Furdíkovi, prezidentu Václavu Havlovi v Praze a dalším. Jednání o ustavení Českého praporu, který podle Cerhy „měl doložit odpor Čechů širšího daruvarského území… a ukázat, že tato špinavá válka není jen válkou Srbů a Chorvatů, ale i válkou proti Čechům i proti každému, kdo odmítá velkosrbskou politiku,“ byla zdlouhavá a nesetkala se ihned s pochopením jak v Daruvaru, tak zřejmě i jinde.
Jakmile se proslechlo, že byly zahájeny přípravy k založení Českého praporu, nazývaného neoficiálně jménem Jana Žižky z Trocnova (stejně jako česká protifašistická jednotka v době druhé světové války), hlásili se do něho dobrovolníci. Jedním z vedoucích praporu měl být Božo Kalenský z Daruvaru. Přihlásil jsem se k narukování spolu s osmnáctiletým synem. Bylo mi sděleno, ať počkám na pozvání, než bude jmenován vedoucí kádr praporu, ustavena jeho komora s oděvem a obuví a zásobováním. Později jsem se dověděl, že vládní orgány RCH a hlavní štáb Chorvatského vojska vydaly úřední rozhodnutí značně později, než se předpokládalo, takže bylo ustrojení jednotky formálně zahájeno až 26. prosince 1991. Brzy na to však přišlo nařízení prapor rozpustit. Skutečná pravda o tom, jak probíhaly přípravy k založení Českého praporu a proč došlo k jeho rozpuštění, zůstala dodnes málo známá. V dopise z 28. srpna 1992, který chovám ve svém archivu, Zdeněk Cerha sděluje, že „pan Zákora a Brdal byli ve velitelství praporu“ a že od nich mohu dostat bližší informace o průběhu zakládání Českého praporu, a také že „pan Vaníček a Božo Kalenský dobře vědí co, jak a kdo podnikal, aby se vše to znemožnilo“. Autor dopisu tvrdí, že se v této věci různým způsobem exponovali buď pro nebo proti „zvlášť advokát Majcen, Filipović, Valenta a Boroš“, o čemž „ví pan Varat, který držel rádiové spojení“. Nezdar akce založit zvláštní Český prapor na Daruvarsku v Přehledu č. XIV z roku 1993, str. 34-35, vysvětluje Siniša Njegovan Stárek: „…většina Čechů do CHV a MUP vstoupila dobrovolně a jednoduše si nepřála změnit prostředí, k tomu jsou si vědomi faktu, že by jednotky, jejichž byly příslušníky, přišly o svou válečnou akceschopnost.“
Od domovinské války už uplynula dvě desetiletí. Zůstaly vzpomínky na události, které už částečně vybledly. Na některé smutné situace neradi vzpomínáme. Ale nikdy nezapomeneme na tváře a postavy známých, blízkých a milých lidí, kteří pro nás byli důležití, a kteří od těch časných devadesátých let už nejsou s námi. Karel Bláha, foto kb, Tony Hnojčík a M. Pejić
