Dokonce šest účastí na státním festivalu chorvatských ochotníků (roku 2003, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011) odkud si Dolanští domů dovezli pět festivalových cen (Cenu za péči o kulturní dědictví v roce 2007, Cenu za režii 2009, Cenu za invenci roku 2010) vyvrcholilo letos v květnu, kdy bylo jejich provedení komedie Vlastimila Pešky Cesta do Ameriky prohlášeno za nejlepší amatérské divadelní představení v Chorvatsku. Zároveň si z ostrova Hvar, kde se letos Festival konal, režisérka Světluška Prokopićová odvezla svou už druhou festivalovou Cenu za nejlepší režii. Poprvé jí odborná porota Chorvatského sněmu kultury tuto cenu udělila za režii představení Jen podle pravdy.
Nejlepší chorvatskou amatérskou režisérkou v sezóně 2010/2011 je tedy opět Češka, krajanka z Dolan - dostatečný důvod, abychom se Světlušky zeptali na její a dolanský recept na divadelní úspěch. A jelikož je podle profese učitelka, náš rozhovor nepotřeboval hodně podotázek. Plynul sám od sebe: začal Světluščiným objevením prken, které svět znamenají, až k její současné divadelní zkušenosti a radám, o které se s námi ochotně rozdělila.

Poprvé jsem hrála divadlo ještě jako žačka obvodní školy v Dolanech. Myslím, že to bylo asi v roce 1969, když jsem chodila do třetí třídy a učitelka Ivanka Farkašová s námi připravila Mášenku a medvěda a já dělala vyprávěče. Pak jsem dlouho na divadlo ani nepomyslela. Sama jsem začala připravovat programy v Holubňáku, kde jsem několik let učila na obvodní škole. Když jsem přestoupila do daruvarské školy, bývalo zvykem, že žáci čtvrté třídy na konci školního roku připraví divadlo. Když přišla řada na nás, připravila jsem s dětmi Pyšnou princeznu. Do divadla byla zapojená celá třída, trvalo přes hodinu a já pak obdivovala i sebe i děti. Všechno jsme udělaly samy, nakreslily tři scénografie a samy je vyměňovaly.
Pak se ve škole reorganizovaly volné činnosti a každá z učitelek si vzala na starost jednu. Na mě zbylo divadlo a kolegyně mi slibovaly veškerou pomoc, jen ať si ho vezmu. Stala jsem se režisérkou a s dětmi nacvičovala scénky vybrané z různých knížek. Ale nebyla jsem s tím tak docela spokojená. Poprvé se mi oči divadelně otevřely na semináři v Praze, který zorganizoval Jaroslav Provazník z útvaru po amatérskou činnost Artama ve spolupráci se Svazem Čechů. Byla to vlastně škola tvořivé dramatiky, kde jsem zjistila, že pro divadlo nepotřebuju ani kulisy ani pevný text. Pak přišel seminář, který v Záhřebu zorganizovalo Ministerstvo školství, bylo to asi sedm celovíkendových soustředění, kde jsme se učili improvizovat, vytvářet z jednotlivých dějů pohádky, psát scénáře, režírovat.

A najednou se to ve mně rozproudilo. Začala jsem sama psát scénky, ukazovat kolegům, co se všechno divadlem může, řekněme přiblížit dětem povinnou četbu. Stala jsem se tehdy předsedkyní županského aktivu třídních učitelů a už z této funkce uvažovala, jak kolegům pomoci. Sama dobře vím, co pro mne znamenala ne abstraktní, ale konkrétní pomoc. Křídla mi dal i další seminář, tentokrát seminář Kvalitní školy, který u nás ve škole vedl rijecký krajan Tony Řehák. A úplně nakonec to byly velice odborné semináře s českými režiséry Vladimírem Zajícem a Majkou Kotisovou, které pro Besedy zorganizoval Svaz Čechů.
To už jsem pracovala v dolanské besední divadelní skupině. Velice dlouho ji vedla zdejší učitelka Zdenka Stráníková a já jen občas pomáhala či zaskakovala za herce, který někam odjel a nemohl hrát. Pak přišla v roce 2003 moje první velká, hlavní úloha v divadle Cesta životem. Bylo to drama s dost komplikovaným dějem a tak jsme ho vlastně režírovali a škrtali všichni spolu a vybojovali si svou úplně první pozvánku na státní festival chorvatských divadelníků. Po návratu z Visu, kde se toho roku Festival konal, jsem i oficiálně převzala vedení dolanské divadelní skupiny.
Recept jak udělat dobré divadlo nemám. Můžu jen říci, jak to děláme my.
Začínám vždy tak, že přečtu řadu divadel, než najdu to, které mě zaujme. A řídím se při tom prvními patnácti, dvaceti stránkami hry. Pokud v nich nenajdu nic, co by mě zaujalo, pokud v něm nevidím pointu, tak hledám dál. Nejčastěji se mi ale stává, že se mi divadlo sice líbí, ale ne v celku. Pak nad ním sedím a přemýšlím, nejdřív o rekvizitách a scéně. Moje pravidlo je, že se každá věc musí využít nejméně dvakrát a nejlépe vícekrát. Pak začnu škrtat text, vyhazuji celé obrazy, spojuji je jinak, než jsou v originále, měním text, podle potřeby i konec či začátek hry. Když by si někdo přečetl originál a pak viděl, co my nakonec hrajeme, zjistil by, že se to jedno druhému moc nepodobá. Řekla bych to asi tak: jsou to sice části toho divadla, ale není to ono. Samozřejmě ale, že jméno autora uvádím.
Vždy hledám jen mezi veselými texty, komediemi, veselohrami a podobně. V našem divadle musí vždy být dost humoru. Bavíme tak diváky, ale i sebe. Taky mě vždy láká, abych v divadle měla něco, co ještě nikdo u nás nehrál a neměl. Řekněme, jak jsme si v Jen podle pravdy dělali legraci z tak vážných věcí jako je smrt a mrtví. A to, co uděláme, si vždy nejdřív zkontroluju doma. Vím, že když to dolanské publikum přijme, tak to vezme i publikum ostatní.
My v Dolanech moc čtených zkoušek nemáme, dvě, možná tři. Nejdeme na memorování textu, nemá to cenu, protože divadlo měníme do samé premiéry. Během toho, jak zkoušíme, píšu až tři verze textu, měním i dvě – tři stránky najednou. Ale naši herci jsou chytří, naučí se to. Naše zkoušky, pro někoho, kdo přijde ze strany, vyhlížejí často až moc legračně. Někdy mi moji herci celý text zazpívají jako operetu, nebo ze všech replik dělají vtipy, jindy si během zkoušky hrají laserovým metrem. Já je nechám, někdy je celá zkouška sice na nic, ale když se jim chce dovádět, tak ať se vydovádějí, něco se z toho pro divadlo přece jen vykrystalizuje.

Protože je většina herců zaměstnaná a pracuje v různých směnách, nikdy nejsme na zkouškách všichni, ani na generálce ne. A protože na zkouškách pořád hrajeme místo někoho, není problém, když někdo z herců někam nemůže jet, ho zastoupit. Když jsme v červenci jeli do Rijeky, během čtyř hodin, kolik trvá cesta, jsem udělala jiný rozvrh úloh a hráli jsme bez Renato Žugera. V Dežanovci jsme zase neměli Emu Šimalovou a tak to za dvě zkoušky zvládl a zahrál Leo Smola. I já sama jsem zaskakovala v různých úlohách jak vloni, tak letos. Samozřejmě, že bez hlavních herců, Slávinky Bublićové či Míry Janoty bychom si nikam jet netroufli.
Řešit ale někdy musíme i docela komplikované věci. Když nám před odjezdem na Hvar řekli: „Budete hrát na náměstí,“ tak jsem z toho nespala celou noc. Naše divadlo přece začíná oponou, která se zvedá a ukazuje se skupina, jak se hádá, a teď najednou nejenže není opona, ale ještě vycházíme za rohem, který je daleko... Abychom to vyřešili, museli jsme předělat celý začátek textu a pak se ukázalo, že to divadlu jenom prospělo, že je venku ještě působivější než vtěsnané na malou scénu. Nakonec jsem selektorovi Robertu Raponjovi vděčná za takové rozhodnutí.
Kostýmy si šijeme sami – Libuška Polenusová a já. Rekvizity nakreslím a klukům vysvětlím, jak se to musí rozmontovávat a skládat. Nejdřív jim z toho vstávají vlasy na hlavě a pak jdou – kupovat hřebíky.
Na herce se nikdy nezlobím a nekřičím na ně. Nejdřív každou roli zanalyzujeme, jak si ji představují, pak poradím, ukážu několik možnosti, ať si vyberou. Nediriguju „teď vyjdi“, nemám přeměřený každý krok, který na jevišti udělají, dovoluji jim, aby si ponechali svůj charakter v roli, a pak je to dobré. A oni mají zase ke mně velkou úctu.
Před koncem sezóny se vždy zeptám, kdo zůstává, a kdo víc hrát nechce. Prozatím ale nikdo neodešel, jen se k nám přidávají další. O zimních prázdninách připravím text a pak začínáme intenzivně zkoušet, dvakrát či třikrát týdně, takže do března spíchneme celé divadlo. Na veřejnou kostýmovou zkoušku si pak zavolám známé a pro mě důležité lidi. Jeden z nejlepších kritiků je řekněme moje maminka; dá mi pohled na divadlo ze strany a moc mi to prospěje.
Momentálně je nás kolem třiceti a jsme velká dobrá parta, která bez napečených rohlíků nikam nejede, která je v stavu i v jednu hodinu v noci připravit pravou hostinu, s koláči a v rychlovarné konvici čerstvě uvařenými vejci, tak jako na pláži po představení na Hvaru. Proto se také snažíme, aby naše vystoupení byla i malými turistickými zájezdy, abychom něco viděli a dobře se pobavili.

Titul nejlepšího chorvatského amatérského představení v letošním roce nám přinesl krásný pocit úspěchu, který nás ještě nese, ale i povinnosti jet všude, kam nás Chorvatský sněm kultury vyšle. Hráli jsme na festivalu Anadeif v Záhřebu a na festivalu Fedra v Bugojnu v Bosně a Hercegovině. Z obou představení byli herci úplně nadšení. Před námi je vystoupení v listopadu v Lisinském na Festivalu vítězů amatérských soutěží ve všech kategoriích a cesta do Čech. Psali jsme do Brna autorovi Cesty do Ameriky, panu Peškovi, jaký úspěch sklidilo jeho divadlo v Chorvatsku a on hned nabídl výměnné vystoupení s jeho Ořechovským souborem. Hledáme jen vhodný termín. Před námi je tedy jistá bohatá podzimní sklizeň.
Zaznamenala V. Daňková

NĚKTEŘÍ SE RADUJÍ, NĚKTEŘÍ ZÁVIDÍ
Je velice zajímavé sledovat, jak se z našeho úspěchu někteří lidé upřímně a hodně radují, jak nám blahopřejí, jak se ptají, kde budeme příště hrát, aby se na nás přišli zase podívat a jak žárlivci prohlašují, že co jsme větší blázni, prý máme větší úspěch. Anebo že máme nějakou protekci u komise a já se jen ptám, když nás všude vybírala jiná komise, jak bychom podplatili všechny.
Vím také, že jiné krajanské soubory ztrácejí chuť účastnit se přehlídky v Lipovci. Prý to nemá cenu, když mají nás v konkurenci. Dokonce jsem uvažovala o tom, abychom jeden rok divadlo nedělali, ale mám strach, že se skupina rozpadne, a že ji těžko dám znovu dohromady.
Moje jediná rada jiným souborům je, ať se herci nebojí uvolnit se na jevišti, a režisérům, aby neveleli železnou rukou, ať mají pro herce pochopení a nestaví se nad ně.