Ruda Turek byl jedním z těch lidí, kteří mají na Daruvarsku kořeny a přestože zde nežili, neustále a opakovaně se sem vraceli, snažili se být informováni o životě a poměrech v menšině a podle svých možností a afinit menšině pomáhali. Díky jemu je Lipovec v české krajanské literatuře vedle Daruvaru asi nejčastěji připomínanou a v krajanské poezii nejvíce opěvovanou osadou. Lipovec byl pro něho symbolem domova, který si zachováváme ve vzpomínkách, kam se vracíme jako do lůna bezpečí, a proto by měl zůstat – alespoň ve vzpomínkách – netknutý a nezměněný. V jeho představách to byl krajanský, tedy český domov, kolébka češství a tradice. Proto až bolestně vnímal rozpor mezi snahou o pokrok a přáním zachování starého řádu, který mimo jiné znamená také zachování češství.
Ruda Turek odešel z Lipovce velmi záhy, hned po malé maturitě na české obecné škole v Daruvaru, kam spolu s ostatními lipoveckými školáky každodenně chodil pěšky. Učili ho známí předváleční učitelé Ota Sosnovec a Stanislav Brouček, setkával se s Frantou Burianem, a ti jeho vlastenecké cítění, které mu bylo vsazeno v rodině, ještě posílili a dali mu základy v podobě znalostí o českých dějinách a kultuře.
Potom se Ruda Turek do Lipovce pouze vracel – ze Záhřebu, kde nejprve studoval na arcibiskupském gymnáziu a potom na právnické fakultě – na prázdniny či dovolenou. Jeho bytostná láska k české kultuře, kterou si odnesl z domova a z české školy, ho zcela přirozeně přivedla k rozhodnutí přidat se k těm pěti šesti tisícům Čechů, kteří po druhé světové válce reemigrovali do staré vlasti. Svým odchodem do Čech tak Ruda Turek uzavřel kruh a vrátil rod tam, odkud vyšel. Neměl to ale jednoduché: vystudoval práva, ale doktorský titul mu socialistický stát jako věřícímu uznal až po odchodu do důchodu. Zůstal ale natrvalo jako pupeční šňůrou vázán k Lipovci, Daruvarsku a k české menšině v Chorvatsku. Částečně proto, že zde zůstala část jeho rodiny, ale také proto, že měl stále na mysli osudy české komunity, zejména její kulturní vývoj a zachování českého jazyka.
Nakladatelství Jednota vydalo pět jeho knih. První byla Žízeň na cestách, vydaná v Záhřebu v roce 1945, v roce 1963 následovala sbírka básní Slunce a sny, v roce 1999 souhrnný soubor jeho veršů a prózy nazvaný Světla Daruvaru a v roce 2008 sbírku povídek s příznačným názvem – Jaké je loučení. Jako by se tehdy jednadevadesátiletý autor stejně jako tenkrát, když se rozhodl pro reemigraci, znovu loučil s rodným krajem a milovaným Lipovcem. Pouhých čtrnáct dnů před smrtí dostal do rukou svou poslední knihu, poněkud autobiografický román Jako potoky hledají řeku, který dokončil před více než dvaceti lety, ale protože v něm popisoval válečné poměry v ustašovském Záhřebu, váhal jej nabídnout k vytištění.
„Básník Ruda Turek přinesl do velmi chudé poválečné poezie bohatství námětů a nový svěží dech... V jeho sbírce objevujeme nové, ještě neotřelé náměty a poprvé se také láska dostala do menšinové české poezie,“ napsal Josef Matušek (Literární tvorba jugoslávských Čechů, Přehled 1963).
Bez poezie a prózy Rudy Turka by krajanská literární tvorba byla nesrovnatelně chudší. Obohatil ji svou obrazotvorností, postřehem, novými náměty, a v neposlední řadě vytříbeným krásným českým jazykem. A nejen to, Ruda Turek laskavě a přesto zasvěceně a podle literárních kritérií přísně sledoval a svými poznámkami do jisté míry usměrňoval literární snažení krajanských literátů. Svědčí o tom i jeho kniha Domov má jméno Daruvar, která se stala doslova encyklopedickou příručkou o české krajanské literatuře v Chorvatsku. Tento vstřícný a zároveň kritický přístup ke krajanské kultuře nám v budoucnu bude chybět. L. Stráníková