Zadání konference bylo nahlédnout do české politiky vůči imigrantům a emigrantům, nalézt odpověď mimo jiné na otázku, jaká je budoucnost českých spolků ve světě, co jednotlivé státy mohou nabídnout nově přicházejícím Čechům, ale i to, jakou pomoc očekávají od mateřské země. Konference poprvé poukázala na to, že tzv. česká diaspora je jen součástí větších migračních procesů. Ze závěrů tohoto dvoudenního dialogu komise zformuluje základní úkoly, kterým se bude v následujícím období věnovat a postupně je směřovat k projednání do české vlády.
Česká republika se už řadu let snaží definovat potřeby krajanských spolků ve světě. Odpovědět na jejich požadavky ale není jednoduché. V zahraničí v současné době žijí, podle nejnovějších odhadů, asi dva miliony Čechů. Jsou v nich zahrnuti jak krajané, kteří se vystěhovali už před několika generacemi, tak i ti nejnovější, kteří vlast opustili v porevolučním období, tedy v posledních dvaceti letech. Je jasné, že jejich potřeby a vnímání pomoci z vlasti jsou různé. A hledat kompromis v tom, zda je důležitější pečovat o tradice a etnografické lidové hodnoty, které už přes dvě stě let stmelují krajany v různých koutech světa, nebo výuka českého jazyka na školách i v kulturních centrech, je pro české instituce těžké. Proto i tato konference byla jakousi sondou toho, co jednotlivé spolky a instituce v zahraničí preferují a jak si představují vzájemný dialog do budoucna.

Čechy a Slováky v Chorvatsku zastupovaly na této mezinárodní konferenci poslankyně Zdenka Čuchnilová a předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku Lenka Janotová. Jak obě konstatovaly, první den jednání byl takříkajíc porovnávací: Jak se chová Česká republika k cizincům ve své zemi, a jak se oproti tomu chovají jiné státy vůči českým přistěhovalcům a národnostním menšinám. Ve světě totiž žijí až dva miliony lidí s českými kořeny. V posledních dvaceti letech naopak do České republiky přibývají desítky tisíců cizinců. Někteří tu hledají bezpečí azylu, jiní studují, pracují, na kratší či delší dobu se tu usazují a zakládají rodiny. I oni si zaslouží péči státu, jakou jiné země poskytují Čechům ve světě, konstatoval předseda senátní krajanské komise, senátor Tomáš Grulich. Podle něho by si ale Češi žijící v zahraničí zasloužili jistou instituci, která by se věnovala jen jim. „Je povinností státu se k těmto lidem obracet a pomáhat jim,“ řekl T. Grulich.
Krajané by uvítali pomoc státu například při případné repatriaci v seniorském věku nebo při výuce českého jazyka mezi dětmi emigrantů. Zástupkyně Čechů v Chorvatsku Lenka Janotová ve svém projevu poukázala na to, že i děti krajanů mohou být svého druhu českými vyslanci, kterými se ale nestanou bez znalosti češtiny a vazby na zemi svých rodičů a prarodičů. Podobně Iva Ribaille z pařížské pobočky České školy bez hranic uvedla, že chybí důraz na práci s dětmi rodičů ze smíšených manželství. Bez podpory výuky českému jazyku ztratí zájem o mateřskou zemi.
Otázce uchování identity se na konferenci věnoval i lékař, publicista a politik Martin Jan Stránský. Podle jeho názoru samotní Češi dnes nemají jasno, co pro ně znamená být Čechem... „Tato identifikace souvisí dnes spíš se zlatou medailí v hokeji než s něčím hlubším,“ řekl Stránský s tím, že mnoho lidí si ale možná právě myslí, že vlastenectví je na počátku 21. století už trochu archaická záležitost...
Naopak vlastenectví Čechů žijících v zahraničí (z nichž asi sedm set tisíc má i české občanství) svým odstupem od vlasti sílí, konstatoval M. J. Stránský a podotkl, že „právě tento odstup a nacházení cesty k tomu, že vlastně jsme jeden národ, který žije nejen v České republice, ale po celé zeměkouli, nám hodně pomůže odbourat pocit jakési malosti... Lidi, kteří odtud odešli, označujeme mnohokrát za Poločechy. Ve skutečnosti to tak není, protože mnozí z nich mají obrovské zkušenosti, možnosti a kontakty a chtějí pomoci... Já ale myslím, že to je velice důležitý most, který se musí postavit a zpevnit.“ Obsahovou náplň konference připravoval i etnolog Stanislav Brouček z Akademie věd, který se problematice českých komunit v zahraničí věnuje už řadu let. Vypozoroval tak, že jednotlivé resorty si rozdělily pole působení v oblasti migrací pro své resortní potřeby. I přesto, že tato ministerstva v jistém smyslu spolupracují, do jejich komunikace nikdo nevidí. „Proto se klade otázka, zda by v moderní době tato problematika pohybu lidí směrem ven a směrem sem neměla být z hlediska potřeb tohoto státu více koordinovaná,“ řekl Brouček. Zdena Turková/zt

V ČEM JE PŘÍNOS KONFERENCE
Předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku Lenka Janotová nám na konci konference řekla: „Všichni si vlastně přejeme, aby existoval jeden úřad, který by za nás vyřizoval všechny naše požadavky, ne abychom si my museli dopisovat s jednotlivými ministerstvy. Ani zmocněnec pro krajany totiž není všemohoucí, aby vyřizoval všechny naše záležitosti. Takovéto konference považuji za velmi prospěšné. My krajané se navzájem poznáváme, vyměňujeme si zkušenosti a řešíme jednotlivé problémy. Můžeme také navazovat vzájemnou spolupráci a myslím, že cítíme, že máme k sobě blíž.
Jsem ráda, že naše komunita má to postavení, které má! Vydobyla si jej svou činností, kterou ospravedlňujeme všechno to, co do nás vkládá jak chorvatská, tak česká vláda.“
Poslankyně Zdenka Čuchnilová se pozastavila nad otázkou multikulturní společnosti a nad procesem integrace. V diskusi totiž zazněl názor, že imigranti by se měli přizpůsobit novým podmínkám a způsobům cílového státu, splynout s většinovým obyvatelstvem, a ne domáhat se nějakých práv. Podle poslankyně Z. Čuchnilové ale není možné očekávat, že se lidé integrují do společnosti, pokud se nebudou cítit jejími rovnoprávnými členy, bez práva na vlastní jazyk, kulturní dědictví a vlastní identitu. „Ze zkušeností krajanů v Chorvatsku, ale i jiných komunit ve světě, je ale jasné, že vydobytí si takových práv může trvat i několik desetiletí.“