„Začátkem devadesátých let jsem letěl letadlem nad Evropou, a najednou jsem pochopil, jak máme k sobě velice blízko, a že je všecko za jedním kopcem, že je to, co se nám zdá vzdálené, vlastně hned za prvním kopcem,“ říká Jaromír Nohavica. Dodává, že šlo o píseň z alba Divné století, a vzhledem k tomu, že všechno, co toto století učinilo divným, začalo v Sarajevu v roce 1914, a polovinou devadesátých let skončilo na stejném místě: „tamhle za kopcem“ je právě Sarajevo.
Přesto, že je v České republice velkým estrádním jevem, v Chorvatsku se o Jaromíru Nohavicovi málem vůbec nic neví. Není tomu jinak ani mezi krajany, kteří vesměs poslouchají výhradně lidovky a lidovou hudbu. Proto musel Jarek hodně toho vysvětlit na besedě, která byla zorganizovaná především pro děti, ale také pro ostatní zájemce. S druhé strany, ani on nevěděl moc o Chorvatsku a o české menšině, která zde žije, a přiznal se, že se „za to trošku stydí.“ Koncert, který měl v sále daruvarského kina, byl jedním ze vzácných letošních vystoupení, protože si vzal volno, aby připravil několik projektů do budoucna. Zároveň to bylo pokračování v praxi navštěvování krajů, kde žijí Češi.
„Vlastně si uvědomuju, dneska mi to došlo, že jak jezdívám po světě, tak vždycky na mé koncerty přijdou naši lidé, kteří tam žijí. Ten svět se zdá velký, ale je fakt velmi malý. Ať jsem byl kdekoliv, vždycky část mého publika byly Čechové roztroušení po celém světě. Bylo to hezké zpívat cizincům své písně, je to dobrodružné, ale je to strašně milé hrát také písně lidem, kteří vědí úplně přesně, o čem zpívám, cítí nejen slova, ale cítí také to, co za slovem je.“
| POSLEDNÍ ČECH V CHORVATSKU Jaromír Nohavica byl v Chorvatsku vůbec poprvé. Jak to, když každý „správný“ Čech každoročně jezdí k moři, k Jadranu? „Teprve když jsem sem už přijel, tak jsem si uvědomil, že jsem poslední Čech, který přijel do Chorvatska poprvé. Nevím, jak se to přihodilo, ale není v tom nic zlého, naopak, myslím, že všechno má přijít v pravou chvíli. Takže, když jsem dostal pozvání, abych sem přijel koncertovat, tak jsem najednou cítil, že to je ta pravá chvíle, a jsem tu fakt rád,“ řekl nám zpěvák. |
A za jeho slovem je často ostravský kraj, dialekt a mentalita, které tím způsobem popularizuje. „Já nevím, jestli se dá říci, že ten kraj popularizuji, protože to slovo popularizování je něco umělého, něco rozumového, o čem se člověk rozhodne. Ze mě to prostě vyplyne, já zpívám to, co mě zajímá. Já jsem do toho kraje natolik vrostlý, a ten kraj je natolik inspirativní, že mi připadá přirozené zpívat o přízemních věcech, o věcech, které žiju každodenně a které vidím kolem sebe. Nemůžu zpívat o pražských intelektuálních kruzích, ve kterých se nepohybuji, nemůžu zpívat moravské lidové písničky u vína, protože jsem se narodil v Ostravě, žil jsem v Opavě, žil jsem v Českém Těšíně, žijí v tom regionu, který, a to není nic proti Praze, má do Prahy daleko a k Bohu vysoko. Takže, ten kraj mě nutí k tomu, abych písničky psal a zpíval. Není to tedy žádné rozumové rozhodnutí. Tak to prostě je. My, kdo jsme z Ostravy, jsme prostě z Ostravy.“
O Evropě Jarek mluví jako o poměrně malém prostoru, kde všichni máme k sobě velice blízko, ale přece ho to táhne k slovanství, co se týká textů, překladů… „Tatáž odpověď jako na otázku o Ostravě. Já jsem Jaromír Nohavica, syn Jaromíra Nohavici staršího a Ludmily Ondryášové z Valašska, táty z Ostravy. To je ta nejnižší úroveň, pak to postupuje. Já tady v tom regionu žiji, když se rozhlédnu ještě víc, vidím širší region, bývalé Rakousko-Uhersko, a když se posunu výš, vidím Evropu, a to si vždycky člověk uvědomí, že to je tak: že když jsem v Ostravě, že jsem Nohavica, když vyjedu do Prahy, tak si uvědomuji, že jsem Ostravák, když vyjedu z Evropy a jedu do Ameriky, tak tam si řeknu – je tu pěkně, ale já patřím do Evropy. Možná se mi někdy podaří, a možná že ne, se dostat třeba na Mars, a když tam budu chodit, tak si řeknu, že jsem Pozemšťan.“
Jaromír Nohavica přijel sem, úplně do neznáma, vůbec netušil, co ho zde čeká, a proto byl mile překvapen, když na besedě ve Svazu Čechů uslyšel své písně v chorvatštině a předškolní děti, jak zpívají „Tři čuníci.“
„Moc se mi to líbilo, opravdu moc. Mě to těší, a není v tom žádná neskromnost, nebo pýcha člověka, když vidí své dílo překládané. Já to znám sám na sobě. Vždycky jsem překládal to, co mě zaujalo. A že někoho mé písničky natolik zaujmou, že jim věnuje čas, bez finančních odměn, přeloží je jen proto, že ho to baví, to je krásné, to je největší dárek. Tak jsem to dělal také já se všemi svými Vysockými, Okudžavy, Coheny, Brassensy. Když slyším chorvatsky zpívat své písničky, a vím kolik to dá práce se s tím porvat, a udělat to tak, aby se to dalo zpívat, aby se to rýmovalo, jsem šťastný. A můžu říci i z hlediska muzikantského, že to znělo prostě…, že je to stejný kadlub, že je to i hudebně i náladou, opravdu náš region. Ne darmo tí Češi žijí tady od času Rakouska-Uherska, pořád máme k sobě blízko…“
Přesto, že překládal převážně ruské písničkaře a zhudebňoval verše básníků českých a polských, Jaromír Nohavica nám prozradil, že jeho srdce je, když jde o bohatýry tohoto žánru, na jiné straně…
„Věkem přichází jiná oblast, jiné jméno. Tak já teprve teď, ve svých padesáti osmi letech objevuji Boba Dylana. Díky různým životním odsunům mě ten člověk minul, a já rozmýšlím, jaký bych byl, kdyby mě neminul. Tak teď přicházím na to, že ten starý Žid to tam má všecko.“
Písničkáři a básníci jsou nejbližšími spolupracovníky Jarka Nohavici, jsou tu také hudebníci, muzikanti, spolupracoval s filmaři, divadelníky, herci, režiséry… Film Rok ďábla Petra Zelenky, který dosáhl velkých úspěchů nejen v České republice, je vlastně jeho autobiografie. „Já jsem v tom filmu byl jenom nástroj v rukách režiséra Zelenky, jako hrající muzikant léčící se z alkoholu. Film je opravdu vynikající, a bylo by dobré i tady v Chorvatsku se nějak k němu dostat, a podívat se na něj, protože kromě toho, že jsou tam naše písničky, které hrajeme s Čechomorem, je to také fakt podařený, dobrý film o hledání Boha, o hledání muzikanta, hledání správných tónů, a o tom, že všichni máme nějaké anděly…“
O tom, jestli bude ještě podobná spolupráce, a vůbec o tom, co chystá do budoucna, nechce mluvit. „Co se týče plánů do budoucna, já se omlouvám, že vám ten nejdůležitější plán neprozradím. Právě v těchto chvílích ho dojednáváme, ale slibuji důležitou věc: o tom, co chystám, se dozvíte včas. Já vám to napíšu, uděláte si výlet k nám na sever, a uvidíte. Tak jak jsme my přijeli k vám. Je to stejně daleko od vás do Ostravy, jako jsme měli my z Ostravy sem. Tak, žádné výmluvy… Takže, někdy v květnu, kdybyste se přijeli podívat, bylo by to fajn, a jestli náhodou tady bude nějaká příležitost zahrát si někdy nějaký koncert, Robert vezme akordeon, já vezmu kytaru a heligonku, sedneme prostě do auta, a jsme tady. Fakt je to za jedním kopcem.“ M. Pejić/mp, žp
