Hostování se uskutečnilo na pozvání Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou, se kterým soubor spolupracuje už od roku 1996. Tentokrát hráli Daruvarští poprvé na festivalu Divadelní babí léto, který spolek Vojan pořádá už několik let. Hostitelé zajistili také vystoupení v městysi Libáň, a soubor si domluvil zastávku ve Višňovém, se kterým měla Česká beseda Daruvar před více než pětadvaceti lety velmi čilou spolupráci. Setkání s přáteli ve Višňovém a v Libici bylo velice srdečné, až dojemné, a všechna tři vystoupení se vydařila.
V ČESKÉ REPUBLICE VÍC DIVÁKŮ ZA TŘI DNY, NEŽ V CHORVATSKU ZA TŘI ROKY
Divadelní skupina České besedy Daruvar, přezdívaná někdy ČB1 a jindy Sebranka, se minulou neděli vrátila z nadmíru úspěšného třídenního zájezdu do České republiky. Na pozvání Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou se zúčastnila desátého ročníku festivalu Divadelní babí léto, vystoupila v městečku Libáň u Jičína a zavítala k přátelům do Višňového u Znojma. Během tří dnů od 3. do 5. listopadu divadelníci sehráli své divadelní hry z loňského a letošního roku celkem třikrát. Šlo o krátký žert Jiřího Hory Klepavé báby z počátku minulého století a o hru Doba kamenná současného amatérského režiséra Pavla Němce, který se na jedno představení přišel podívat osobně.
Byly to strhující dny, nabité událostmi, zážitky, radostí ze shledání s přáteli a z navázání nových přátelství, z potlesků a pochval, z pozornosti, kterou byl soubor na všech svých zastávkách obklopen. Půjdeme ale krok za krokem.
Pohodlný autobus, doslova napěchovaný kulisami, rekvizitami, reflektory a dobrou náladou dvaceti herců a „lidí kolem divadla“ vyrazil na cestu z Daruvaru dostatečně brzo, aby bylo možné zastavit se při cestě ve Znojmě. To nás vítalo ospalé a zamlžené, přesto jsme se každý podle vlastního zájmu prošli starobylými ulicemi a náměstími, dostali se na hrad a k rotundě Svaté Kateřiny. S trochou nervozity jsme se vydali dál – do Višňové, osady, s kterou měla daruvarská Česká beseda kdysi přátelskou družbu, a která zatím povýšila na městys. Ještě dnes se vzpomíná na srdečná setkání, výměnné programy… A ejhle! Před budovou kina, kde je i nově zřízený Cyklopenzion, mává hlouček lidí v čele s Maruškou Mašovou, která spolu se starostou naši návštěvu promýšlela. Je tady i starosta Vladimír Korek, který se nám bude věnovat po celou dobu pobytu, i Jenda Málek, který byl kdysi iniciátorem družby a teď má ze shledání obrovskou radost, a staří známí – Mairingerovi, Šálkovi, Adámkovi, snad by bylo třeba vyjmenovat celou obec… Sklenička vína, krásná růže na uvítanou a překvapení – výstava fotografií ze setkání před pětadvaceti a více lety v Daruvaru a Višňovém. A dojetí… k slzám nebylo daleko. Díváme se a divíme: jak jsme byli mladí! Mnozí už mezi námi nejsou, ale vzpomínky jsou tak živé, živé…
Na oběd jdeme do místní školy, kde nás vítá ředitel Jiří Beran. Má se čím pochlubit. Škola je krásná, upravená, z pestré výzdoby je znát, s jakou láskou se zde pracuje. Škola čerpá z evropských fondů a je to na ní znát. I procházka městysem je zajímavá. Na krátko se zastavujeme v Adámkově vinařství Bobule, kde obdivujeme řady inoxových a keramických sudů, a kde víno chutná… A pak příprava na představení a divadlo. Kluci ze souboru jako obvykle improvizují, protože není forbína a do betonové podlahy nelze zatlouci hřebíky, nakonec ale všechno klape a naše přivezené reflektory září. Hraje se před téměř plným hledištěm, a to doslova burácí smíchem a co chvíli se ozývá bouřlivý, přející potlesk. Ne, takovéhle publikum jsme ještě nezažili, svěřují se herci jeden druhému a rozehrávají se. Tak takhle dobří snad ještě nebyli, říkám si v duchu. V klubovně Cyklopenzionu pak trávíme několik hodin v přátelské besedě s hostiteli a máme pocit, že se s Višňováky známe odjakživa. Ráno je tu nějak příliš brzo a my vyrážíme na sever. Myslíme na upřímný projev přátelství, na slzy, které se některým leskly na tvářích, na to, zda ve Višňovém skutečně ožije divadlo… A na to, že se dnes večer hraje v Libici, kde je vyhlášený divadelní soubor a obecenstvo zvyklé na kvalitní divadlo.
U Kolína se krajina otevírá do polabské nížiny a za chvíli už vjíždíme do Libice nad Cidlinou, místa, kde kdysi stálo hradiště Slavníkovců, kde vyrůstal svatý Vojtěch, a kde je možná pohřbena kněžna Libuše. Před kulturním domem už na nás čekají Helena a Jaroslav Vondruškovi a Milan Čejka, a hned po výborném obědě (s českým knedlíkem, mňam) nás na radnici vítají starostka obce Vladimíra Habásková s místostarostou Františkem Kubíčkem. Zbývá ještě čas na skoro dvouhodinovou procházku nedalekým lázeňským městem Poděbrady, jeho krásným podzimně zbarveným parkem, náměstím, kterému vévodí král Jiří z Poděbrad na koni, a hradním nádvořím, odkud je vidět řeka Labe.
V kulturním domě v Libici už čekají Vojanovci, většině z nás známí z dřívějších hostování – Červinkovi, Čejkovi, Hlávkovi, Svobodovi, paní Zachová, Jarda Brendl a další. Divadelní festival u nich trvá od konce září do poloviny prosince, celkem jedenáct vyprodaných představení, a oni mají rozděleny povinnosti: někdo u světel, jiný za jevištěm, další v kuchyni a v šenku. Přitom máme pocit, že nejsme pouhými účastníky festivalu, ale že jsme přijeli ke kamarádům. Divadelní sál je i tady skoro plný. Naše představení uvádějí dvě dívenky sympatickou scénkou a opona se otevírá. Reakce publika jsou dobré, obstáli jsme. Po představení pak setrváváme v rozhovoru s Pavlem Němcem, autorem Doby kamenné, který se na nás přijel podívat až z Benešova a naším uvedením své hry je spokojen, i když je, jak říká, úplně jiná. Pokud si zvolíme další jeho hru, přijede na premiéru do Daruvaru, slibuje. Své nadšení neskrývají manželé Melmukovi, kteří přijeli z Prahy, protože je zajímá všechno ve spojení s Daruvarem, stejně jako Jirka Tůma, který oznamuje, že u nás vbrzku představí svou knihu. Majka Kotisová, režisérka, která s dramaturgem Vladimírem Zajícem představení s Daruvarskými začala stavět, a vedoucí souboru Vojan Jaroslav Vondruška jsou kritičtější, ačkoliv nekritizují. Zamýšlejí se nad tím, jak se souborem pracovat dál. Dozvídáme se, že byl pozván i chorvatský velvyslanec v ČR Frane Krnić, ale omluvil se dopisem, že kvůli pracovním závazkům nemohl přijet. Sedíme dlouho v divadelní klubovně Vojanu pod jevištěm kulturního domu a bavíme se, Damir a Ratko přinášejí harmoniku a vozembouch, Vojanovec Ondra kytaru a zpívá se.
Na sobotní dopoledne nám hostitelé připravili pravé dobrodružství – návštěvu někdejšího královského města Kutná Hora. Když nám Milan Čejka vykládá o pamětihodnostech a významných lidech z tohoto města, vzpomeneme si, že odtud pocházejí také Franta Burian a Žofie Krasková. Báječný pocit. Procházka spletitými štolami stříbrných dolů byla osvěžením, katedrála Svaté Barbory nezapomenutelným zážitkem. Večer při představení v kulturním domě v městečku Libáň nedalo Jičína se ohlížíme po místních divadlenících ze souboru Bozděch – mezi obecenstvem o sobě nedali vědět, vítal a vyprovázel nás jen jejich tajemník. Posledním zážitkem našeho divadelního tažení byla hasičská posvícenská zábava v Libici, na kterou nás Divadelní spolek Vojan pozval. Řeklo by se – zábava jako zábava. Tato byla jiná, než na jaké jsme zvyklí. Vtipné předtančení mladých hasičů, večerní toalety, pro nás nezvyklý repertoár písní, ale hlavně – co tanec, to jiný rytmus. Dokonce i mazurku jsme si mohli zatančit.
Ještě v noci, rovnou ze zábavy, se divadelní výprava vydala zpět domů. Spokojená, že se zájezd vydařil, nabitá energií a chutí pustit se nejen do nové inscenace, ale vyhrát si ještě i s těmito stávajícími, které během tří dnů v České republice shlédlo přes tři sta diváků. Tolik diváků je v Chorvatsku vlastně ještě nevidělo. L. Stráníková/ls
