„Představuji vám hosty ze zahraničí, z Chorvatska, a je to česká menšina, takže jim budete všem nádherně rozumět. Vedoucí ochotnického spolku je Světluška Prokopićová, ale ona se za svobodna jmenovala Dostálová.“ Tato slova, kterými hostitel V. Peška ohlásil dolanské divadelníky, vyvolala v hojném obecenstvu bouřlivý potlesk a uvolnila ovzduší. „Hrajeme hru pana Pešky Cesta do Ameriky, ale není to jeho originál. My jsme si ji přizpůsobili, tak trošičku jsme to skopali…“ uvedla S. Prokopićová. „Hleďte, já jsem upravil a skopal dva Tyly do sebe, a oni skopali ještě mne, tak jsem zvědavý, jak to dopadlo,“ zažertoval si autor. Peškova inscenace byla totiž napsána podle motivů dvou her Josefa Kajetána Tyla, který se často zabýval „pověstnou nespokojeností českého člověka.“ Jde o názor, že je všude líp nežli doma, a že všude jinde „padají pečení holubi přímo do úst.“
To, co Dolanští udělali s Cestou do Ameriky, a jak „skopali“ originál, se líbilo nejen krajanům, ale i selektorovi chorvatského státního festivalu ochotnického divadla. Bude se líbit také autorovi, byla otázka, která je velice intrigovala. Vzhledem k tomu, že věděl, jakou pověst představení má, určitě očekává hodně. Proto po jeho reakci spadl dolanským ochotníkům se srdce velký kámen.
„Ten konec s Austrálií, to pro mě bylo velkým překvapením, protože to v původním textu není,“ začal Vlastimil Peška, a vysvětlil, že on tuto scénku dělal před sedmi-osmi lety na objednávku pro zlínské divadlo. „Z celkem dvouhodinové hry si Dolanští zřejmě brali, co je bavilo, ale ten hlavní syžet si to zachovalo. Bylo to příjemné.“

„Samozřejmě, že vaše čeština je pro nás tak trošku jinačí, takže těm jazykovým hrám bylo trochu tíž rozumět, ale věřím, že u vás to bylo celkem srozumitelné,“ dodal V. Peška, a na otázku, zda mají dolanští ochotníci povolení i v budoucnu hrát jeho kusy, odpověděl, že on všechny své hry dává na internetovou stránku, takže jsou k dispozici všem, a může je hrát kdo chce kdekoliv ve světě. „Na to jsou hry, aby se hrály. Režiséři potom s těmi texty nakládají volně, je to běžné. Tak to dělám i já s jinými texty.“
Světluška Prokopićová to určitě udělá ještě jednou, tak se máme na co těšit. Prozradila nám totiž, že už má vybranou další hru Vlastimila Pešky, ale nechtěla říci, o kterou jde. To se asi dozvíme za několik dní, když za dlouhých zimních večerů začnou zkoušky dolanského divadelního kroužku.
Do té doby se jistě slehnou dojmy ze všech cest, které s letošním představením měli, včetně této do Brna. Tento zájezd byl velice náročný a namáhavý. Ale přesto, že návštěva trvala pouhé dva dny, stačili Dolanští vidět mnohé, co stojí za to. Především brněnské divadlo Radost, v jehož čele je ředitel a umělecký šéf Vlastimil Peška. Jde totiž o celý komplex budov, kde má tento profesionální soubor dokonce čtyři sály, v kterých je možné hrát současně. „Úprava trvala dvanáct let, a stála asi čtyřicet milionů korun,“ řekl V. Peška a dodal, že boje o peníze nebyly snadné, ale se mu podařilo pro svůj projekt vzbudit zájem města, ministerstva a evropských fondů. „Vzhledem k tomu, že jde o loutkové divadlo, a že máme spoustu loutek z představení, která se už dlouho nehrají, usoudili jsme, že by stálo za to, umožnit našim návštěvníkům se na ně podívat. Proto jsme v rámci našeho komplexu vystavěli loutkové muzeum.“
Celý prostor je v dokonalém souladu se jménem divadla, radostný, rozehraný, veselý. Právě taková byla i hra, na kterou se hosté mohli podívat. Šlo o Rychlé šípy, skupinu městských kluků, známou z povídek a komiksů, které během povalečných desetiletí hltaly generace českých dětí. V. Peška však použil předlohu Jaroslava Foglara jen jako základ, na kterém vybudoval vlastní burlesku. Udělal parodii, ve které úplně odhalil principy dobra a zla a svedl je na pouhé archetypy. Do vítězného boje dobra nad zlem zapojil také diváky, kteří se po celou dobu váleli smíchy. Nechyběla ani hudba; autor je vystudovaným hudebním skladatelem.
Podobně tak zapůsobilo na hosty z Chorvatska ochotnické divadlo v Ořechově. Sál je sice malý, má kolem sto padesáti míst, ale pro osadu s dvěmi a půl tisícem obyvatel není ani potřeba mít sál větší. Všechno je však úplné nové, nedávno účelově renovované a září krásou. Divadlo je umístněno v budově, která kdysi byla školou, a nyní je přestavěna na kulturní středisko, které se upravovalo minulé dva roky. Také Vlastimil Peška má zde svůj podíl, protože přes své profesionální angažmá v Brně neopustil své vyhlášené ochotnické divadlo v rodném Ořechově, s nímž objel doslova půl Evropy. V Ořechově hrají převážně Peškovy hry, momentálně mají na repertoáru dokonce čtyři, a právě měli derniéru kusu, který hráli celých deset let.
Svému kamarádu, starostovi obce Josefu Brabencovi nesobecky pomohl nabízet projekt a hledat finanční prostředky. „Jsme velice šťastní, že se nám podařilo dostat peníze, a upravit kulturní centrum s knihovnou a muzeem, které nám umožnilo svým hostům a návštěvníkům ukázat artefakty z bohatých dějin tohoto kraje,“ řekl starosta J. Brabenec, který dolanské herce osobně uvítal. V nevelkém muzeu je k vidění spousta dokladů o převážně zemědělském způsobu života, ale také o osobnostech, které přispěly k rozvoji kraje. Své stopy zde mimo jiné zanechali básník Petr Bezruč a archeolog Karel Absolon, který před první světovou válkou prozkoumával také hercegovinské jeskyně nad Dubrovníkem.
Na prohlídku Brna bohužel nezbylo moc času. Přesto se dolanským ochotníkům podařilo zapsat se určitým způsobem do dějin moravské metropole. Byli totiž prvními návštěvníky nově upravené hvězdárny a planetária, která měla po dvouleté obnově dva dny před tím slavnostní zahájení pro pozvané hosty a Dolanští byli vůbec první „obyčejní“ návštěvníci. Přesvědčili se, proč je brněnská hvězdárna nejlépe vybavená v celé Evropě. Tady bylo opravdu co vidět a nad čím vzdychat.
Ne méně dojemná byla také návštěva hradu Špilberk, kde sice není lesk a rozkoš, ale tma a chlad, povzdechy však stejně nechyběly. I kdyby nic jiného, bylo zde vidět místo, na kterém si trest v káznici odpykával a kde zemřel baron Trenk, vyhlášený chorvatský vojevůdce, velitel proslulých pandurů. Tak si hosté z Chorvatska na dalším příkladu ještě jednou uvědomili, že jsou vztahy mezi dvěma zeměmi pestřejší a bohatší než si vůbec lze představit. Trenkovu mumifikovanou mrtvolu bohužel neviděli, protože do kapucínského kostela jednoduše nestačili. Nestačili se podívat ani na radnici, četné kostely, muzea, galerie, dokonce ani na pivovary a pivnice. Asi si budou muset návštěvu Brna zopakovat.
Jsem ale přesvědčen, že Dolanští definitivně pochopili, že přestože nejkratší a nejpohodlnější cesta do Ameriky možná opravdu vede artéskou studnou nebo lodí, do Česka je přece nejjistější a nejlepší jet dobrým starým autobusem. M. Pejić/mp