Duchaplný, věčně zvídavý – za studentských let mu prý jeden kolega řekl, že je zvědavý jako mladá opice. Zajímá se o četná témata, hlavně o vodu, kulturu a dějiny, odhaluje zvláštnosti chorvatsko-českých vztahů, o nichž mluvil, psal do časopisů a přednášel, napsal i knihu Česko skrz klíčovou dírku. Vzdělává se, fotografuje. Tím způsobem si zaplňuje volný čas v důchodu a dodržuje radu českého spisovatele Zdeňka Jirotky, že by člověk zestárnul, kdyby si zapomněl hrát; on sám se tím řídil a zemřel ve věku devadesáti dvou let.
I když ho znají jako důsledného funkcionáře Besedy a Chorvatsko-české společnosti (CHČS), přáli jsme si více poznat jeho rodinné zázemí a životní východiska.
Manželům Josefě Fialové a Dragovi Dosegovićovi se Dubravko narodil roku 1939. Otec po maturitě na klasickém gymnáziu v Požeze studoval na Filozofické fakultě v Záhřebu a až do důchodu pracoval u drah. Od roku 1941 žijí v Záhřebu, kde matka navštěvovala Akademii výtvarných umění (malířství) a potom pracovala ve studiu kresleného filmu Zagreb-film. Je zajímavé, že namalovala kulisy v Českém domě v Trojhlavě, které se zachovaly dodnes.
Bratr Darko zemřel před třemi lety. Během druhé světové války, když Záhřeb trýznily vzdušné poplachy, pobýval pětiletý Dubravko s matkou několik měsíců u matčiny sestry v Banově Jaruze (vlastně Piljenicích), kde strýc Václav Mádr vlastnil tkalcovnu plátna. V rodině se mluvilo střídavě česky i chorvatsky, a to byl první Dubravkův kontakt s českým jazykem. Banova Jaruga byla pro něho Česká republika a když se pak vrátili do Záhřebu, ptal se: „Kdy zase půjdeme do Čech?“ Mádrovi měli dvě děti, Zdenku a Vládu. Po válce Mádrovi reemigrovali do Československa; Dubravko je s jejich dcerami v kontaktu.
„ V naší rodině se mluvilo chorvatsky,“ říká Dubravko, „ i když také otec uměl česky. Odebírali jsme Jednotu a měli jsme i dost českých knih.“
Děda z otcovy strany, Filip Dosegović, byl původem ze Sibinje, ze starého slavonsko-hraničářského rodu a pracoval jako obecní notář v Jakšići a Požeze. Babička, Božena Bervidová, se narodila v Marině Sele u Polany. Její otec (Dubravkův praděda) byl Josef Bervida. Ukončil vysokou hospodářskou školu, jež byla rovnocenná s dnešní agronomii, spravoval majetky jednoho velkostatkáře a poté se osamostatnil. Zabýval se dovozem tehdy nových zemědělských strojů, sekaček s koňským tahem a podobně. Před první světovou válkou pomáhal českým přistěhovalcům do Slavonie a po válce se začal zabývat politikou. Založil a předsedal Československé zemědělské straně, působící na území Pakrace a Daruvaru. Kvůli hustému plnovousu získal přezdívku Pašić podle srbského politika.
Neméně zajímaví jsou příbuzní po přeslici. Děda z matčiny strany, Gabriel Fiala, se narodil ve Velkém Meziříčí a po vyučení za mlynáře si sháněl práci v Chorvatsku. V Trojhlavě se seznámil s Marií Bervidovou a vzal si ji za ženu. Nejprve měli mlýn někde v Rakousku, poté se vrátili do Chorvatska a koupili a upravili starý mlýn v Jagmě u Lipiku. Měli tři dcery a tři syny – všichni byli mlynáři. Dubravkova matka byla jejich páté dítě. Děda založil a podporoval Dobrovolný hasičský spolek v Dobrovci, vystavěl cestu od Dobrovce k mlýnu v Jagmě. Zahynul roku 1936 během povodně: po zprávě, že se Pakra vylila z koryta, se vydal z Dobrovce otevřít stavidla a cestou se utopil…
OBĚ BABIČKY BERVIDOVY
Zvláštní je to, že obě babičky krajana Dosegoviće měly stejné dívčí příjmení – Bervida, aniž by byly příbuzné. Bervidovi jsou původem z Balkovy Lhoty v jižních Čechách u Tábora a podle Dubravkova pátrání jejich kořeny sahají do 17. století. Předek celého rodu je původem ze Skotska. Jmenoval se Jacob Berwick a byl důstojníkem v anglickém vojsku. Do Čech se dostal během třicetileté války, jinak byl původem z oblasti Berwickshire ve Skotsku. V Bolkově Lhotě žijí Bervidovi ještě dnes.
Jako profesor anglického a ruského jazyka pracoval Dubravko třicet šest let v Chorvatském vodním hospodářství (Hrvatske vode), krátce učil angličtinu v Kutině na gymnáziu. Překládal pro velké projekty UNDP, FAO a Světové banky, osm let byl členem Mezinárodní komise pro ochranu Dunaje, víckrát navštívil státy a velkoměsta Podunají. Z českých měst ho nejvíce fascinoval Český Krumlov, působí na něj neskutečně, pohádkově. Pak Praha, Adršpašské skály, Kutná Hora, Babiččino údolí, to si zamiloval ještě v dětství, když četl Babičku a přesně si ho tak představoval. Později se v něm bez potíží zorientoval. Na cestách ho často doprovází manželka Grozdana, právnička, též z jeho podniku.
Starší syn Dalibor je elektrotechnikem, mladší Danijel profesorem anglického a českého jazyka, byl členem Besedy a jedním ze zakladatelů folklorního souboru Jetelíček i divadelní skupiny Haprdáns. O český původ neprojevoval zájem až do maturitního zájezdu do Prahy: byl v centru pozornosti, neboť uměl několik českých slov. Poté nastal obrat. Také pracuje v Chorvatském vodohospodářství a překládá filmy pro televizi.
Paní Grozdana je aktivní členka Besedy a pěveckého sboru Bohemia. Podobně jako Dubravko, je nenapravitelný optimista a ve všem vidí něco kladného. Spolu žijí čtyřicet dva roky, a to něco znamená. „V autu mám vždy několik kazet s českými písněmi a poté, co jsem ji řadu let terorizoval českou hudbou, rozhodla se jít zpívat. Před tím ale ve škole cizích jazyků ukončila celý kurs českého jazyka, aby rozuměla tomu, co zpívá. Od začátku našeho manželství je její oblíbenou píseň Koroptvička. Byla to naše společná píseň. Když se nám narodil starší syn, stačilo, abych pod okny porodnice zahvízdal takt z Koroptvičky, aby se objevila v okně. Moje manželka dobře rozumí česky, ale ostýchá se mluvit. Když však přijde Jednota, první ji lapí a nepouští, pokud si ji celou nepřečte, i křížovky v ní luští,“ říká krajan Dosegović.
V České besedě Záhřeb měl řadu zajímavých přednášek. O panování Karla IV., k výročí stavby Karlova mostu, o Adršpašských skalách, Švejkovinách a Haškovinách, atd. Myslí si, že Beseda splňuje svůj úkol péče a ochrany kulturní identity Čechů v RCH. Nejde pouze o český spolek, ale také o jeden z nejstarších v Chorvatsku. Propaguje českou kulturu mezi Chorvaty a tak stírá některé předsudky, jež jednotliví Chorvaté mají o Češích. Myslí si, že si Beseda a Chorvatsko-česká společnost nekonkurují.
Když šel roku 1964 na vojnu, bratranec z Čech mu zaslal knihu Zdeňka Jirotky Saturnin. Dlouho ležela ve vojenském kufru, vzpomíná Dubravko Dosegović, než se odhodlal ke čtení. Když začal, nemohl přestat. A když dočetl, začal ji číst znovu!
Celý život zbožňuje judo, čtyřicet let se jím zabýval. Získal vysoký mistrovský pás a pomohl ženám, aby v dřívějším Judo svazu Jugoslávie mohly také trénovat a závodit. V roce 1968 zorganizoval účast žen na mezinárodním turnaji v Bratislavě, odkud si přivezly dvě medaile.
A stále má neskonalou potřebu, když zažije něco zajímavého, aby se rozdělil o dojmy s jinými, aby si to poznamenal, připravil přednášku. Teď píše o neobvyklých českých příjmeních. Takový je Dubravko. Z. Táborská/zt a rodinné album
