Cesta byla překvapující širokostí dojmů, které si odtud odvážím. Večer k výročí byl úžasný a plný života. Když si představím, že první Češi sem přišli někdy v 19. století a od té doby jsou jaksi odtrženi od historie, která se děla v Československu a později v České republice... Tady se udžely tradice, které u nás mnohdy už pominuly. Tato zkušenost mne přivedla k úvahám o tom, čím je český národ specifický. Když jde do tuhého, jsou Češi schopni pomoci a myslet na druhé. Svědčí o tom fakt, že tady za druhé světové války vznikla největší menšinová armáda v Evropě. A bylo to vidět i za té poslední války u vás, kdy i Češi z Čech pomáhali až sem za hranice. Odvážení dětí do bezpečí před dvaceti lety, to je pro mne silný moment, a zároveň veliká naděje, že pomoc v nouzi funguje. Součástí té pomoci byla potom i obnova domů ze strany českého státu.
Obnova Českých domů a škol byla a stále je velkou vzpruhou krajanům. Jaká je její budoucnost?
Vstupem Chorvatska do Evropské unie pomoc, která plynula z České republiky na obnovu domů, bude muset být zastavena. Proto bych chtěl povzbudit Svaz Čechů, aby se včas naučil čerpat evropské dotace, protože ty můžou být v řádu několika milionů. Za pár měsíců nebo let se zruší hranice a vznikne nový prostor, který tady od té doby, co sem Češi přišli, vlastně nikdy nebyl. Je třeba zauvažovat, jak přilákat české turisty, jak udělat z Daruvaru s jeho termálními prameny malé chorvatské Karlovy Vary... Když do Rumunska jezdí čtyři či pět tisíc českých turistů za agroturistikou, mohli by jezdit i do daruvarských lázní.
Naopak pomoc na kulturní činnost a vzdělávání se snižovat nebude. Uvědomujeme si, že jsou Češi v zahraničí vystaveni ohromnému riziku asimilace. Ta postupuje, ať chceme nebo nechceme. Jedinou hrází proti ní je vzdělávání, zejména dětí. Pro Českou republiku je každý, kdo česky mluví, tím nejpřirozenějším spojencem. Je to jakýsi velvyslanec dobré vůle za hranicemi. Právě proto bych rád povzbudil především mladé lidi, aby jezdili studovat na jeden nebo na dva semestry do ČR. Každoročně máme několik stipendií pro krajany, které se velmi málo využívají. Sám jsem mnoho let studoval v zahraničí a mohu říct, že mě to nesmírně obohatilo. Pro krajanského studenta studovat v Čechách je něco, co by mu ohromně pomohlo rozvinout vlastní tradice. Některé obory jsou v České republice na velmi vysoké úrovni, navíc je studium zatím bezplatné.
V jakých podmínkách žijí ostatní české komunity v jihovýchodní Evropě?
Je to situace velmi různá. Krajané v Rumunsku mají velký problém v tom, že mladí lidé odcházejí do České republiky, zůstávají tam staří lidé. Krajanům na Ukrajině velmi ublížila černobylská katastrofa. V Sofii dělají ohromnou kulturní činnost, velké výstavy českých malířů pro bulharskou veřejnost. V Chorvatsku je česká komunita specifická tím, že je možná nejvíc organizovaná. Taková úroveň organizace se málo kde najde. V každé té zemi se bojuje o češství a proti asimilaci, a každá komunita se s tím vyrovnává jinak. Ale doufám, že tomuto zápasu velmi prospěje éra internetu. Jakmile každý v té které zahraniční komunitě bude mít doma internet a bude sledovat českou televizi nebo si pouštět české filmy, myslím si, že to jejich znalost češtiny posílí.
Myslíte si, že je česká veřejnost dostatečně informovaná o krajanech v cizině? A na druhou stranu – jsou krajané seznámeni se současnou situací v České republice, nebo jim stačí, že pěstují své české tradice?
Vnímání českých krajanů ze strany české veřejnosti se vyvíjelo. Po roce 1918, při vzniku československého státu, založeného hlavně Tomášem Garryguem Masarykem, byli Češi v zahraničí nesmírně důležití. Bez podpory krajanů by český stát nevznikl. Za první republiky založil Masaryk Československý ústav zahraniční, a otázka krajanů byla nesmírně silná. Potom přišla druhá světová válka, kdy český národ byl ohrožen fašismem, zmizet měl hned po Židech. Po roce 1948 převzali moc komunisté, a ti o komunikaci s krajany neměli zájem, dokonce je propagandou kriminalizovali. Byla vytvářena velmi špatná nálada vůči krajanům, věřilo se, že si na západě žijí dobře. Až po revoluci v roce 1989 se to začíná měnit. V posledních letech zaznamenávám nárůst zájmu o Čechy v zahraničí. Nikdy před tím nebylo tolik filmů o krajanech. Teď je ohromná renesance a já si myslím, že to trochu souvisí s tím, že se v Čechách začíná vytrácet to typicky české. Češi samotní hledají své kořeny, to, co je autenticky české. A nácházejí to u krajanů v zahraničí. Třeba ta spontánní radost, ta jiskra už mnohým Čechům uniká. Já samotný jsem tím byl osloven. Co mi dělá starost je, že běžným Čechům uniká i to nejcennější, a to je humor. Také ten jsem tady poznal.
A pokud jde o zájem krajanů, zase se vrátím k internetu a možnosti sledovat českou televizi. Tato možnost určitě zvýší nejen znalost jazyka, ale i informovanost o tom, co se v české zemi děje, a tím také vzbudí větší zájem. Koncert Jarka Nohavici v Daruvaru je pro mne taková první velká vlaštovka. L. Stráníková/amšt, V. Kočí