Když jsem chodila do mateřské školy Ferda Mravenec, pořád jsem se maminky ptala, proč nemám tatínka jako ostatní děti,“ začala VESNA PUTAKOVÁ Z DIOŠE své vyprávění tragickou příhodou, která ji poznamenala na celý život. Kdysi byla aktivní členkou tanečního souboru daruvarské Besedy. Dnes je členkou končenického krajanského spolku.
„Maminka se po tom, co jsme si v Daruvaru koupily malý domek, snažila, aby mi nic nechybělo. Dělala několik prací najednou – hlídala děti, žehlila, uklízela po domácnostech, jen aby mi dětství ulehčila. Když jsem začala chodit do české základní školy Komenského, znovu se provdala. Můj otčím, Odkopan Mirko Kubín mě nenutil, abych mu říkala tatínku. Jsem mu však vděčná, že mého tatínka Viktora Liberu zaměnil a že je mým synům víc než dědou.“
Tříčlenná rodina se po přestěhování do nového domku v Kuhačově ulici (to bylo Vesně deset let), rozrostla o dalšího člena - Tihomira. „To byl pro mě nejhezčí dárek. Vždycky jsem si přála mít sourozence. Bratrovi je teď třicet a žije s rodinou v Kutině. Pracuje ve firmě svého tchána Montažer Smola, krajana z Dolan. Moc dobře si rozumíme,“ přestavila nám svou nejužší rodinu Vesna.
Už ve škole Komenského zpívala ve školním sboru, i na končenickém dětském pěveckém festivalu, a zapojila se do taneční skupiny strýčka Ambrože. Vzpomínky na jedno desetiletí strávené s přáteli v ní vyvolalo emoce: „Zpívali jsme, tančili, organizovali výlety, silvestry... Bylo to na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Společně se mnou tančili sestry Adélka a Blaženka Kaňkovy, Tomislav Doležal, Blanka Husáková, Nevia Burešová, Jaromír Milde a další.“ Tancovat nepřestala ani v době studia na střední ekonomické škole v Daruvaru.
V oboru však nikdy nepracovala. Už dvacet let je prodavačkou. Nejdřív dvanáct let v obchodě textilem a nyní osm v obchodě obuvi. Vyjádřila spokojenost nad tím, že její kolegyně, krajanka Jasna Mildová, je zároveň její kamarádkou, že si rozumí, a že jejich synové, Vesnin Sylvio a Jasnin Antonio, chodí do stejné třídy.
Na Dioš se dostala díky manželovi Ivanovi, s nímž se seznámila na končenické kateřinské zábavě. S rodinou se tam přistěhoval z Horní Stubice v chorvatském Záhoří. Po svatbě spolu nejdřív pět let bydleli v Daruvaru a pak si na Dioši dostavěli dům. „Často se mě ptají, proč jsem z města odešla na vesnici... já jsem se do Dioše jednoduše zamilovala. Možná i proto, že náš i okolní domy v létě zdobí mnoho květin a celé okolí je jimi provoněno. V nových domech žije hodně mladých. Nevíme, co je to hluk a smog. Jsme obklopeni přírodou,“ chválila svou malebnou vesničku. „Maminka byla zprvu smutná, když jsem se rozhodla odstěhovat z Daruvaru, ale každodenně ji navštěvuji.“
Ivan pracuje jako řidič v siračské firmě Kamen transport. Často není doma, jezdí i do ciziny. Je rád, že jejich kluci umí o jeden jazyk víc - češtinu. „Vždyť jednou se jim to v životě může hodit a pomoci při volbě zaměstnání,“ zauvažoval. Přestože je chorvatské národnosti, svou ženu podpořil v rozhodnutí dát syny Matea a Sylvia do českých jeslí, mateřské a základní školy. On sám česky neumí, ale rozumí.
Sedmnáctiletý Mateo už třetí rok studuje na zemědělské škole v Križevcích, obor chovatel. O dva roky mladší bratr Sylvio je v prvním ročníku technické školy, obor počítačový technik. Mateo je rozvážný, ví, co v životě chce. O dva roky mladší Sylvio svou životní cestu teprve hledá. Mateo už jako malý projevoval lásku ke zvířatům. „Začalo to s chovem králíků. Bylo mi devět let. U dědy Mirka jsem viděl, jak se o ně starat. Od té doby, co mi daroval první králíky a postavil králíkárnu, chovám je i u nás doma. Máme i slepice a zagorské krocany,“ uvedl. Při prohlídce jeho „zvěřince“ za ním běhali i jeho další mazlíčkové, štěně jezevčíka a kočka. Dozvěděli jsme se, jaké je to bydlet v internátě bez rodičů: „Ze začátku to nebylo lehké, ale už jsem si zvykl. Musíme dodržovat řád a pořádek, ale to nás vede k samostatnosti. Jsem rád, že z Daruvaru do Križevců nejezdím sám, ale s kamarádem Tomislavem Rusanem.“ Vyprávěl nám o tom, jak probíhá praxe v kravíně a v Daruvaru ve veterinářské ambulanci Karaula: „Kravám čistíme paznehty, kastrujeme prasata, odebíráme krev... Učíme se dělat veterinární zákroky v praxi.“ Mateo se rozpovídal i o své další zálibě - kopané: „Náš internát se letos v Bjelovaru zúčastnil fotbalové soutěže v kopané, tzv. domijády. Moc jsme se sice nevyznamenali, ale důležité je zúčastnit se.“ Se Sylviem hraje od loňského roku ve Fotbalovém klubu Ribar Končenice – on je v obraně a Sylvio je střelec.
Sylvio je úplným opakem svého bratra. Má rád hudbu. Šest let hrál na harmoniku v daruvarské hudební škole. O jeho úspěších svědčí množství uznání a cen z harmonikářských soutěží. On sám si nejvíc váží druhého místa na první státní harmonikářské soutěži v Daruvaru a účasti na mezinárodních soutěžích v Pule a Slovinsku. I teď si rád zahraje, a to i na klaviatury. Na základní škole tančil, hrál stolní tenis, házenou a košíkovou.
Přestože Vesna je často doma bez manžela, který je na cestách, netrpí samotou. Na Dioši je obklopena příbuzenstvem, rodinami tří manželových bratrů, s kterými si rozumí. Vzájemně si pomáhají, navštěvují se. Švagrovou Zdenku z Ivanova Sela považuje za nejlepší kamarádku. Květiny, zahrádka, příroda, vaření a pečení jsou kromě dětí největší láskou naší spolubesedující, která je nejšťastnější, když jsou všichni pohromadě v její nejmilejší vesnici - Dioši. A. Raisová/ar, archiv

Na maminku nedám dopustit
„Bez ohledu na to, že maminka brzy onemocněla a mladá odešla do invalidního důchodu, vždy se mně i bratrovi snažila pomoci, a to nejen hlídáním dětí. Nedám na ni dopustit. Hodně pro mě znamená,“ chválí svou maminku Boženku Vesna. „Byla uklízečkou, pracovala na několika místech. Jejím koníčkem je pečení, vaření, zahrádka a květiny, kterých má plný dům. Jsem ráda, že Sylvio se u ní po vyučování zastaví, ona totiž bydlí blízko středoškolského centra.“ Mateo a Sylvio k babičce a dědovi Mirkovi rádi chodí. „Bez nich si nemůžeme představit den,“ shodují se.
„Jsem hrdá i na svou třiaosmdesátiletou babičku Katicu, která žije v Daruvaru s maminkou. Ještě nás potěší básničkami z mládí. Sype je jako z rukávu, některé i sama píše. Každý čtvrtek netrpělivě očekává Jednotu. Přečte si ji a teprve pak ji nechá putovat z ruky do ruky.“