Není to jednoduchá otázka a jednoznačnou odpověď na ni budeme hledat marně. Dnešní člověk, člověk velkoměst, internetu a televize, bude jistě ve větších rozpacích, pokud jde o to, jaký má mít postoj ke své národnosti a kultuře, než jeho prarodiče, žijící na relativně izolované vesnici, kde pečovat o starodávnou lidovou kulturu, jazyk a tradice mělo víc smyslu nežli dnes. Není to jen problém českých krajanů ani jen problém národnostních menšin, nýbrž fenomén, který je typický pro všechny kulturní a sociální kruhy zasažené globalizací a vypořádat se s ním není lehké. Jedním z metodologicky velice zajímavým způsobem - zjistit, jaký postoj k němu zaujat - je kniha Moje české kořeny, kterou Novinově vydavatelská instituce Jednota představila minulý týden.
Když mluvíme o identitě, musíme si uvědomit, že je plurální. Identita je povědomí, které jednotlivec má o tom, co vlastně je a kam patří, povědomí příslušnosti, vždy je ale víc než jedno. Stejně můžeme byt i Chorvatem i Čechem i Balkáncem i Evropanem a k tomu i pravým pankáčem s půlmetrovou irokezou. Lidově řečeno, čím více tím lépe. Taková rozmanitost identity je velmi vzácná a cenná a každý ji má právo vyjádřit v celé šíři a složitosti. Proto si také myslím, že je každý statistický mechanizmus, který se pokouší obyvatele zaškatulkovat do kategorie národnostní, náboženské či jiné příslušnosti špatný a vlastně zbytečný, protože neříká absolutně nic. Tak složitou záležitost nemůžeme tlumočit několika jednoduchými větami.
Klasická humanistická literatura by se s tímto problémem vypořádala tak, že by mezi příslušníky některé nezaškatulkované skupiny poslala badatele, kteří by terénním výzkumem (rozhovory s informátory a bádáním v lokálních archivech) vymysleli nějakou novou specifickou pod-škatulku, do které by se specifická lokální pod-kultura mohla zařadit. A znovu by to byl příklad toho, že je někoho zařazován do nějaké definice a že někdo třetí (vědec) mluví jménem a místo lidí, kteří by vlastně měli mluvit sami za sebe.
Kniha Moje české kořeny je opak takové konzervativní badatelské metodologie. Soudobá teorie chápe etnografický text jako subjektivní interpretaci nějakého problému z hlediska samotného autora a tak si vědec, i když se zabývá problémy některé kulturní nebo etnické skupiny, nikdy nemůže a nesmí brát právo mluvit jejím jménem. V této knize mluví každý za sebe a čtenář je ten, kdo má za úkol si z ní něco vyčíst. Princip je jednoduchý a výsledek fantastický.
Každému z databáze literárních spolupracovníků Jednoty byl zaslán dopis s výzvou, aby jako krajanský autor nebo člověk, kterého krajanská menšinová problematika zajímá, něco o ní napsal. Výsledkem je kniha, která sice není velkou literaturou ani žádnou velikou vědou, ale je jedinečnou možností seznámit se na jednom místě s dvaceti osmi různými názory na tutéž věc: na (svou) českou identitu. Každý autor si mohl vybrat, jakým způsobem se s problémem vypořádá, kterým a jakým jazykem bude psát, které téma a motivy použije, jakou literární formu zvolí a do jaké míry při tom bude intimní a upřímný. Výsledkem je kniha velmi „strakatá“ .
Kniha Moje české kořeny je zcela podřízená svobodě jak autorů ve vyjadřování, tak čtenářů v tlumočení. Nikomu se slova nekladou do úst a nikomu se také nesugeruje, jak má texty interpretovat. Čtenáři se prezentuje i celý proces vzniku knihy. Hned v úvodu se dočtete o záměrech redaktorky a v doslovu je uveřejněn dopis zaslaný autorům. Každý příspěvek doprovází krátká biografie autora, krátký úryvek z korespondence mezi autorem a redaktorkou, každý příspěvek je individuálně graficky upravený - autor mohl vyjádřit své přání pokud jde o úpravu a ilustrace. Tedy, úplná tvůrčí svoboda a skoro bezprostřední kontakt autora a čtenáře.
Metodologie neobvyklá a zajímavá, obsah ještě zajímavější. Najdete v ní hromadu vlastenecké patetiky, pozitivními i negativními stereotypy se jen hemží. Jsou v ní ale také kritické úvahy o současné situaci a řada sarkasmů. Někdo o svém češství píše v chorvatštině, někdo zase o svém chorvatském cítění v češtině, někteří autoři píšou spisovnou češtinou a usiluji a jazykový purizmus, jiní jsou na svou haťalaťštinu hrdí jako na znak identity. Někteří z autorů mají názory až tvrdě nacionalistické, někoho název Pémac urazí a u někoho povzbudí pýchu na jeho český původ. Kniha Moje české kořeny je doopravdy zajímavé čtení. Každý z dvaceti osmi autorů má co říci a každého je třeba vyslechnout. Všichni jsme stejní ve své rozlišnosti a rozlišní ve své stejnosti.
Doufám, že je tato kniha začátek úspěšného projektu, který alespoň trochu změní způsob, kterým uvažujeme o svých kořenech, o své identitě, svém jazyce a své kultuře, o kterém se bude mluvit jak v akademických, tak v neakademických kruzích. Možná nám pomůže uvědomit si a lépe poznat zvláštnost naší krajanské komunity, ale také její výraznou vnitřní rozmanitost, její výrazný lokální charakter, jazyková specifika (naši krásnou haťalatšťinu) a také silnou spjatost české a chorvatské kultury v našich životech a při vytváření naší identity. Samozřejmě, projekt závisí na odezvě krajanských autorů, takže doufám, milí čtenáři, že říci něco na toto téma máte také vy. Marko Pejić

SLOVO JAZYKOVÉHO LEKTORA
VĚŘÍM, ŽE SE KNIHA SETKÁ SE ZÁJMEM MNOHA ČTENÁŘŮ
Vážím si toho, že jsem se mohla zapojit do procesu vzniku této knihy a taky za možnost přečíst si texty všech přispěvatelů, kteří zareagovali na výzvu editorky. Někdy jde o velmi osobní zpovědi, jindy o zamyšlení na téma, většinou o příběhy ze života spojené s tématem národnosti a mateřského jazyka. Všechny příspěvky ale spojuje hluboce prožitá skutečnost, zkušenosti lidí, kteří žijí v mnohonárodnostní společnosti a rozumí více jazykům nebo jimi dokonce mluví. Bylo určitě potřeba velké odvahy k vyzpovídání se ze svých nejniternějších pocitů, které sice mohou být podobné těm, které prožívají lidé v našem okolí, ale přesto je většinou uchováváme skryté před zraky veřejnosti a prožíváme je každý po svém.
Pracovala jsem na jazykové redakci textů, některé texty jsem do češtiny i překládala. Při své práci jsem se v dohodě s editorkou snažila o zachování autentičnosti textů po jazykové stránce. Texty jsem upravovala tak, abych uchovala styl vyjadřování autorů jednotlivých příspěvků, ale zároveň jsem brala ohledy na to, aby texty byly přístupné a srozumitelné taky dalším čtenářům znalým českého jazyka, i mimo prostředí české menšiny v Chorvatsku. Kniha je sice určena krajanům, je ale také svědectvím o životě menšinových příslušníků, které by si mělo najít cestu i mimo hranice menšiny. Svědčí o tom už samotné složení přispěvatelů, z nichž někteří už dlouhá léta žijí v jiném prostředí a s českou menšinou v Chorvatsku jsou spojeni jen zprostředkovaně.
Věřím, že se kniha setká se zájmem mnoha čtenářů a snad vzbudí taky zájem odborníků, kteří by z ní mohli čerpat látku ke zkoumání formování pocitu identity a národnostní příslušnosti, neboť téma identity je v globalizujícím se světě pořád aktuálnější. Snad kniha pomůže pochopit i těm, kteří neměli možnost tuto zkušenost zažít, že dvojí identita je i přes všechny případné potíže, které s sebou nese, velmi obohacující. Helena Stráníková